Rozrazil skleněné dveře, rázně prošel kolem řady rostlin v květináčích, které lemovaly odpočívadlo nad schodištěm, a spěchal dolů ze schodů, aby se co nejdříve dostal na parkoviště. Prokurátor mu běžel v patách s tlustou složkou dokumentů v podpaží. Nad nimi se tyčilo pět pater pekingského městského lidového soudu střední instance, z něhož vyrůstala obrovská věž radiového vysílače. Nalevo od nich hlídali ozbrojení policisté příjezd k vazebním celám. Rudá čínská vlajka zplihle visela v zimním slunci nad znakem ministerstva státní bezpečnosti, symbolem spravedlnosti. Jaké spravedlnosti? Li si nebyl tak jistý. Ještě na schodech si přes zelenou uniformu přehodil zimník a zakryl krátký sestřih brigadýrkou. Jeho dech se před ním v chladném ranním vzduchu vzdouval jako plamen ohně.

„Říkám vám, že k nám vůbec nedorazily,“ vykřikl prokurátor, který spěchal za Lim. Byl to nevysoký, hubený muž s řídnoucími vlasy a silnými brýlemi, jež zdůrazňovaly jeho nezvykle kulaté oči. Zdálo se, že uniforma, kterou má na sobě, je pro něj příliš velká.

Li se v polovině schodiště prudce zastavil a otočil se, takže do něj prokurátor málem narazil. „To jsou kecy,“ prohlásil Li. Přestože prokurátor stál o schod výš, Li ho výrazně převyšoval. Drobný muž ucouvl před Liho rozezleným pohledem. „Ten případ byste nikdy nedostali k soudu, kdybychom vám neposkytli důkazy.“

„Důkazy na papíře. To jediné jste nám poslali,“ trval na svém prokurátor. „Předpokládal jsem, že ty boty jsou uložené v depozitáři.“

Kniha

Peter May

Sál smrti

2016, Host, přeložil Filip Drlík, 400 stran, 329 korun

„Tam také byly. Což znamená, že za ně neneseme zodpovědnost my, ale vy.“ Li zároveň zvedl hlas i ruce. Příliv lidí vycházejících ze soudní síně za nimi se zastavil, aby jim neuniklo ani slovo. „Ve jménu nebes, Čangu! Moji lidé dělají první poslední, aby dostali zločince před soud…“ Na okamžik ztratil pozornost, protože zahlédl majitele obleku od Armaniho a jeho rozjásaného klienta, kteří kolem nich procházeli po schodech. Náhle pocítil touhu zatnout pěst a rozbít jejich rozesmáté obličeje na kaši. Ale věděl, že spravedlnost a zákon musejí jít vždy ruku v ruce. Místo toho se otočil k prokurátorovi, aby si zlost vylil na něm. „A vy si kurva klidně poztrácíte důkazy a vrahové si pak dál chodí po svobodě. Můžete očekávat oficiální stížnost.“ Obrátil se a pokračoval dolů po schodech. Ještě za chůze si mezi rty vložil cigaretu a nechal prokurátora Čanga tiše doutnat na místě. Ten si byl bolestivě vědom zvědavých pohledů. Policisté s prokurátory takto nemluvili, na veřejnosti rozhodně ne. Bylo pro něj ponižující ztratit tvář.

Čang bezmocně zahulákal Limu do zad. „To já si budu stěžovat, zástupce velitele oddělení. Rovnou komisaři. Nemyslete si, že budete žít v bezpečí stínu svého strýce navždycky.“

Li se v mžiku zastavil a Čang ihned pochopil, že zašel příliš daleko. Li se otočil a mlčky ho zpražil tak soustředěným pohledem, že Čang se musel rychle podívat jinam. Obrátil se a vyběhl po schodech zpátky do bezpečí soudní budovy.

Li ho pak ještě několik vteřin upřeně pozoroval a potom proběhl kolem zaparkovaných vozů na ulici. Měl co dělat, aby se udržel. Chtělo se mu někoho — kohokoliv — udeřit. U vývěsky s přehledem přelíčení na aktuální týden stála skupinka lidí a zvědavě pozorovala procházejícího policistu. Li si jich však vůbec nevšiml. Žádnou pozornost nevěnoval ani obchodníkovi na rohu ulice, který mu nabízel ovoce zpoza stánku se zelenožlutou stříškou, ani vůni kouře linoucí se z jehněčích špízů, jež se opékaly nad uhlíky v úzkých prostorách uličky Si-ta-muo-čchang. Místo toho se vydal k burácejícím proudům aut na východní třídě Čchien-men a vůbec nepostřehl zvuk klaksonu, který se za ním ozval. Pootočil se teprve až v okamžiku, kdy zahřměl motor, znovu se ozvalo zatroubení a přímo vedle něj zaparkoval policejní džíp. Detektiv Wu se vyklonil od volantu, aby otevřel dveře u spolujezdce. Li byl překvapený, že ho vidí. „Co chcete, Wu?“ zavrčel.

Wu zvedl ruce na sebeobranu před Liho vztekem. „No tak, šéfe, čekal jsem na vás nejmíň hodinu.“

Li vklouzl na místo spolujezdce. „Proč?“

Wu se usmál a přitom nepřestal čelistmi omílat kožnatou žvýkačku, která už dávno ztratila všechnu chuť. Posunul si sluneční brýle výš nad čelo. Přinášel zajímavé zprávy a nechtěl je vydat jen tak; chtěl si ten okamžik co nejvíc vychutnat. „Pamatujete se na ten případ, ke kterému došlo během Svátků jara? To rozřezané děvče? Našli jsme části jejího těla v mělkém hrobě poblíž Letního paláce…“

„Jo, ten případ si pamatuju,“ přerušil ho Li netrpělivě. „Nikdy jsme nezjistili, kdo to udělal.“ Odmlčel se. „Proč se ptáte?“

„Našli celou hromadu přesně takových dole v Šanghaji. Něco jako masový hrob. Možná jich tam je až dvacet. Stejný modus operandi.“

„Dvacet?“ vykřikl Li nevěřícně.

Wu pokrčil rameny. „Zatím nevědí, kolik přesně, ale našlo se hodně kousků. A chtějí vás tam mít. Co nejdřív.“

Liho to zaskočilo. „Mě? Proč?“

Wu se zazubil. „Protože jste taková hvězda, šéfe.“ Ale úsměv mu brzy zmrzl na rtech, protože spatřil Liho chladný pohled. „Myslejí si, že by to mohlo být nějak spojené s tou vraždou v Pekingu,“ dodal rychle. „Navíc jsou pod velkým tlakem, aby to vyřešili co nejdřív.“

„Nevíte proč?“ zeptal se Li zvědavě a úplně zapomněl na svůj debakl u soudu.

Wu si zapálil cigaretu. „Podle všeho tam byla dnes ráno velká sláva. Lili beton do základů nějaké velké čínsko-americké banky, kterou stavějí na druhé straně řeky v Pchu-tungu. Představte si to — ředitel Newyorské banky přijel na stavbu. Byli tam všichni velcí hlavouni. Hemžilo se to tam lidmi od amerických novin a televize. Akorát zrovna chcalo jako z konve. Nebylo to vlastně staveniště, ale bažina. Plošina, kterou postavili pro VIP, se zhroutila. No a ten Američan spadl přímo do díry, kterou chtěli zalít betonem. A jak se tam tak plácal v blátě, ze stěn začaly vylézat kousky těl, jako kdyby se odkrylo nějaké staré pohřebiště. Akorát že ta těla tak stará nejsou.“

Li udiveně hvízdl. Dokázal si to celé představit. Mediální poprask. Ne na čínské straně, ta vytiskne jen to, co se jí řekne. Ale západní média se takto kontrolovat nedala. „Byla tam i televize?“ zeptal se.

„Vysílala přímo z místa té parády živě přes satelit,“ přitakal Wu se zjevným pobavením. „Vypadá to, že tamější mocní si dělají starosti. Těla v základech banky asi nejsou zrovna žádoucí a Američani podle všeho začali zvažovat, že z toho vycouvají.“

„Jsem si jistý, že to ty oběti bude moc mrzet, až se to doslechnou,“ řekl Li.

Wu se uchechtl a natáhl se na zadní sedadlo pro tučnou složku, kterou položil Limu do klína. „To je spis k té holce, co jsme našli v Pekingu. Budete mít dost času si to připomenout během letu, který vyráží…“ podíval se na hodinky, „…za dvě hodiny a pár minut.“ Zašklebil se. „Dost času na to, abyste si mohl sbalit tašku na cestu.“