Legendární Richard Avedon o něm v rozhovoru pro The New York Times prohlásil, že je Reném Magrittem svého žánru. Helmut Newton v něm viděl budoucnost fotografie. On sám byl přitom pevně přesvědčen, že se nedožije třicítky. Dožil. A stal se z něj nejopěvovanější fotograf nového milénia.

O místo před objektivem Davida LaChapella, který aktuálně vystavuje v pražské DSC Gallery, se počátkem tisíciletí rvaly veličiny jako Angelina Jolie nebo Leonardo DiCaprio.

"Cítil jsem se jako nějaká servisní služba pro celebrity," vzpomíná LaChapelle, který se v roce 2006 na vrcholu své kariéry znenadání rozhodl se vším praštit a odstěhovat se do bývalé nudistické kolonie na Havaji.

Pouze u chovu koz a slepic tam však dlouho nevydržel. A vrátil se k tomu, s čím kdysi začínal − k výtvarné fotografii.

HN: Před časem jsme spolu mluvili o útěku, dnes se můžeme bavit o návratu. Vaše fotografie Znovuzrození Venuše je aktuálně součástí výstavy Botticelli Reimagined v londýnském Victoria and Albert Museum a v pražské DSC Gallery před dvěma týdny odstartovala vaše výstava Múzy.

Když jsem se před deseti lety rozhodl na všechno vybodnout a odstěhovat se na Havaj, tak byla americká ekonomika na absolutním vrcholu. Peníze tekly proudem. Já už to ale necítil. V mém srdci bylo najednou prázdno. Lidé si mysleli, že jsem se úplně zbláznil. Já se ale jednoduše odmiloval. Stal se ze mě totální workoholik. Nebyl to zdravý životní styl. Nejprve jsem začal brát drogy, abych mohl fungovat. Nakonec jsem je bral, abych si odpočinul. Byla to taková dovolená pro mysl. Přestávka. Když pak zemřel herec Heath Ledger, uvědomil jsem si, že jsem to snadno mohl být já. Nevěřil byste, jak hluboce nešťastné některé celebrity jsou.

HN: Znovuzrození se tedy netýká jen vaší Venuše, ale i vás osobně?

Absolutně. Havaj, kde jsme dnes s přáteli stoprocentně soběstační − máme solární panely, pěstujeme si zeleninu a ovoce, chováme kozy a slepice −, mi zachránila život. A nakonec jsem se rozhodl vrátit se k tomu, s čím jsem jako teenager začal, k výtvarné fotografii. Po dvaceti letech práce pro magazíny a reklamu, kdy jsem sen, že bych se ještě jednou mohl vrátit do galerie, v podstatě vzdal, to byl strašně osvobozující pocit.

HN: V čem se výtvarná fotografie liší od vaší předchozí práce?

Mám mnohem víc času na přemýšlení, nikdo mi nepřikazuje, co mohu anebo nemohu fotit, a má práce se nemusí zakládat na celebritách či módě. Občas sice stále ještě pracuji se známými lidmi, ale pouze v případě, že zapadají do mého konceptu. Koncept je teď na prvním místě. Jednoduše si dnes už mohu dělat, co chci, a za to jsem velmi vděčný. Zároveň ale také cítím i mnohem větší zodpovědnost. Od fotografií, které se vystavují v muzeích a galeriích, lidé právem očekávají víc. Magazíny a časopisy jsou pomíjivé. O to víc se musím snažit vytvořit něco, co s lidmi komunikuje, dotýká se jich a je nositelem nějaké vyšší pravdy. Jiní umělci mají třeba jiné cíle, tohle jsou ty mé. Dokud nenastane ten moment, kdy někdo stojí před mou fotografií a ta k němu promlouvá, nepovažuji dílo za hotové.