Theodor Pištěk je i v třiaosmdesáti letech ve formě. Přes mírné nachlazení je komunikativní a veselý, se smyslem pro humor.

"Loni to bylo blbý, to jsem skoro nechodil, ale letos už je to lepší," tvrdí držitel Oscara za kostýmy k filmu Amadeus či Césara za kostýmy k Valmontovi v ateliéru, který je součástí jeho vily kousek od Prahy. V něm zjevně stále tvoří, byť už ne tak intenzivně jako dřív.

HN: Co teď zrovna děláte?

Pořád kreslím. Měl jsem takovou náročnou sezonu z lékařského hlediska, takže nepracuji naplno, ale pořád dělám na své volné tvorbě.

HN: Kdysi jste byl ceněn za svá fotorealistická díla, dnes jste se posunul více k abstrakci. Je to vědomý posun, nebo spíše intuitivní?

Pro mě jsou věci, které jsem dělal v 70. letech, ty fotorealistické, chcete-li, stejně důležité jako ty, co dělám dnes. Tahle období na sebe přirozeně navazují. Já mám takovou sérii obrazů a kreseb, která se jmenuje Rozhovory s Hawkingem. A v téhle sérii teď pokračuji a snažím se ji dostat do trojrozměrné podoby. Což samozřejmě nedělám sám, protože to už je něco, na co nestačím. Takže spolupracuji s lidmi z Film Dekoru, se kterými jsem už dělal několik výstav. Pro mě je důležité, aby moje kresby a malby ožily, aby dostaly ten jeden rozměr navíc. Snažil jsem se o to vždycky, ale tady je ta realizace trochu komplikovanější. Snad se to povede.

HN: Proč je pro vás tak důležité dávat svým dílům třetí rozměr?

Protože já jsem do svých obrazů vždycky toužil vstoupit. Pokud jste byli na té výstavě ve Veletržním paláci, tak tam byly instalace, kterými procházíte. Podívejte se tamhle na ten obraz (ukazuje na stěnu)… na tom vám chci jen demonstrovat, co cítím. Já bych do něj chtěl vlézt. Abych se podíval, jak to vypadá uvnitř. To je motto všech mých věcí. Snaha dívat se dovnitř díla a za něj.

HN: Pohybujete se mezi fotorealismem a abstrakcí, což je poměrně zvláštní…

No prostě mi už jeden styl vyjádření přestal vyhovovat, tak jsem se posunul dál. I v těch hyperrealistických obrazech je vždy přítomen nějaký element, který zůstává nedořečený, něco skrytého, co měl divák objevovat. Já chtěl, aby lidé při tom pohledu na obraz trpěli stejně jako já. V hyperrealistických obrazech je to vždy kombinace člověka a stroje. Vzájemně se to překrývá a zakrývá podstatu, kterou nikdo nevidí. Ani já. Víte, lidem je úplně jedno, co malíř cítil, když tvořil dílo. Ale klíčové je, aby v díle pro sebe něco objevili. A je celkem jedno, co to bude.