Léta tisícího sedmistého jedenáctého, v devátém roce vlády královny Anny, byl schválen zákon nařizující vybudovat ve městech Londýn a Westminster sedm nových farních kostelů. Zakázka byla uložena stavebnímu úřadu Jejího Veličenstva se sídlem ve Scotland Yardu. Architekt Nicholas Dyer poté začal pracovat na modelu prvního kostela.

Jeho spolupracovníci by tento úkol nejspíše svěřili zručnému truhláři, Dyer však miniaturu raději zhotovil vlastnoručně včetně oken a schodů z jedlového dřeva: každý prvek bylo možné odstranit a rozložit tak, aby si případný zájemce dokázal prohlédnout uspořádání všech jednotlivých částí. Velikost prvků určoval Dyer podle předem připravených plánů a jako vždy pracoval nožíkem se střenkou ze slonoviny omotanou roztřepeným provazem.

Stavba modelu mu zabrala tři týdny, a jak postupně zakončoval kostelní věž špicí, bylo možné si představovat, jak ve Spital elds roste stavba skutečného kostela. Na vybudování však čekalo ještě šest dalších chrámů, a tak se architekt opět chopil krátkého mosazného pravítka, kružítka a tuhého papíru, na kterém zhotovoval náčrty.

Pracoval svižně s jediným pomocníkem, Walterem Pynem, zatímco na druhém konci města na sebe halekali zedníci, pod jejichž nástroji se z neopracovaného kamene postupně vynořovala architektova vize. Tu máme dodnes před očima; a přece je teď na okamžik, zatímco se stavitel sklání nad listy papíru, slyšet jen jeho těžké oddychování a praskot ohně v krbu, z něhož náhle vyšlehne plamen a vrhne přes místnost temné stíny.

Část první

Nuže započněme. Jak před tebou celá věc svou pravdivou tvářnost bude ukazovati, vždy všecknu stavbu jejího vnitřního ustrojení měj na paměti. Nejprve musíš celé plochy rozměry co možná přesně vyměřiti i spočísti, načež k vytvoření plánu a měřítka můžeš přikročiti. Vštípil jsem tobě regule z hrůzy a velkoleposti plynoucí, neb jest třeba, bys je v skladbě jednotlivých částí a ozdob, jakož i v rozvržení veškerých proporcí, ať na které již koliv z condignací, řádně uplatňoval. Pozoruješ, Waltře, jak se pera chápu? Zde na dalším listě polohu a působení těles nebeských, jakož i Slunce a Lůny vypočtu, a tebe tak pochybností zbavím, kdy s prací započíti a kdy v ní ustati povinován jsi. Nákres stavby s veškerými příčkami a průchody pomocí lineálu a kružidla nutno vyhotoviti. S tím, jak se stavba nabývajíc výšky proměňuje, vidí mi se za hodné vyznačiti, kterak se všechny linie doplňují, tak jako u sítě, jakou pavouk v komoře spřádá. Leč, mládenče, chop se raděj tuhy než inkoustu: v ruku, jež vede pero tvé, dosud důvěry nechovám.

Kniha

Peter Ackroyd

Hawksmoor

2016, Paseka, přeložila Johana Labanczová, 224 stran, 299 korun

Walter Pyne zkroušen hlavu svěsil, jako kdyby se k výprasku na pranýři hotovil, a já se nesvedl smíchu ubrániti. Mívá sklon k chmurám a trudné mysli, pročež přes stůl nakláněje se, podal jsem mu kalamář, by se rozveselil. Hle, pravil jsem, co všechno všanc dám, abych tvoji tvář rozjasnil. Jestli jsi konečně s tou svou melankolií ustal, pokračuj, prosím: nákres průčelí vyhotov, ten pak do plánů zanes a pozornost na veškerá jeho zakřivení optická soustřeď. Od čelního pohledu jest však třeba pohled boční, jenž ostrými tahy a konturami bez úpravy konečné proveden bývá, odlišiti: po stejném způsobu uvádí knihu titul, po němž nejprve následuje věnování a po té předmluva neboli prologus. Nyní čeká nás, Waltře, celého nákresu kámen úhelný. Umění náležitého stínování nutno jest si osvojiti. Toliko temnota má v moci propůjčiti dílu pravou formu a náčrtu stavby perspektivu žádoucí, nebo není světla bez tmy aniž materie beze stínu. V duchu tím se interesíruji, zda též život sám nic než rej stínů a chimér není? Stavím za světla denního, bych zprávy o noci a soužení přinesl, pokračoval jsem, a pak bera ohled na Waltra umlkl: to zatím postačí, řekl jsem, k věcem podstatným se navraťme. Průčelí zakresliti co možná nejpřesněji jest nezbytno, by se rytec nákresem říditi mohl. Pomni též, bys se od plánu mého neodchýlil; co vytrvati má po tisíc let, činiti ve spěchu se střez.

Hlava notně mne bolela, a třebaže v komoře pouze slabý oheň plál, zalévalo mne nezvyklé horko, pročež jsem ven vyšel a na Scotland Yard zamířil. Věděl jsem, že úředníci z kanceláře na mne pro to budou oukosem hleděti, již dávno tušil jsem, že se mi takto posmívají. Pročež chutě k dílnám poblíž přístavní hráze, kde kráčeti v klidu a nespatřen, neboť dělníci právě obědvali, jsem mohl, pospíšil jsem. Bylo to vprostřed zimy, vítr silně dul, řeka nezvykle vysoko stála, jako by druhá Potopa přijíti měla, a ouhory na břehu protějším vyhlížely potemněle, jako by mha na nich ležela. Útržky jakési písně a zmateného hovoru znenadání k uchu mému se donesly. Trhl jsem sebou, neboť na mysl mi nešlo, odkud by se zvuky tyto znáti dávaly, ale pak jsem se upokojil, soudě, že to z fregaty mířící do města z Richmondu, na niž v tu chvíli zrak můj padl, vycházejí. Jeden prožitek pro mé smysly střídal se s druhým, a přece v myšlénkách svých jen sedmerem svých kostelů zaobíral jsem se, v docela jiném čase tak meškaje: cítil jsem se co marinář, jehož kajuta mu vymezená tísní, zatím co v ducha šálení před očima jeho cíl se vyhupuje. A pak jsem řeku i s ouhorem, jež jsem pozoroval, rukou zakryl a dál už toliko rýhy v dlani své sledoval.

Zamířil jsem zpátky a šacoval, že Waltra skloněného nad plánem zastihnu. Ten však na stolici u komína rozvaloval se a do ohně zíral, jako by k němu z uhlíků kdoví jaké přeludy vystupovaly, trudnomyslně jako ubožačka u šibenice smith eldské při tom vyhlížeje. Přistoupiv k stolu práci spatřil jsem, zpola inkoustem a zpola olůvkem zhotovenou. Za tuhleto, ty nezbedníku, nedal bych ni zlámanou grešli, pravil jsem. Pojď sem. Na slova tato Walter zmateně vstal, usilovně zrak si protíraje, že by si snad tvář celou vytřel, kdyby to svedl. Hleďte, mistře Pyne, pokračoval jsem, styl vašich pilířů nepozdává mi se. Přec ukázal jsem vám, že třeba ve fasádě pilastry vyznačiti. Zde pak jste portál téměř o tři stopy posunul. Mám tě snad začít měrám vyučovati, palice dubová? Káráním mým podrážděn, vrazil Walter ruce do kapes a cosi zabručel, abych co říká, neslyšel. Jsi do re exí svých tak zahloubán, otázal jsem se, že mi neodpovídáš?

Na sedesu jsem seděl, odvětil, a o jisté věci dumal.

Já vám dám sedes, pane, spíš pozadí vám vypráskám. Nu a zdali pak ty vaše duchaplné úvahy, pokračoval jsem, nějakého ovoce přinesly?

O siru Christopherovi a našem novém spital eldském chrámu uvažoval jsem.

A co pak náš pan mládek o těch záležitostech souditi ráčí? (Co se mne týče, sir Christopher nestojí za bzdinu, pravil jsem k sobě v duchu.)

Mistře, zahovořil Walter, nablízku jámy, v níž tolik kadávrů leží, že se do kostelních lavic vlhkost vrazí, stavíme, i ony hnít počnou. To za prvé, za druhé však, že sir Christopher veškeré pohřby pod budovou kostelní, ba i na hřbitově u ní pro tu příčinu zapovídá, že to prý hnilobné proměny podněcuje a stavbu tu nezdravou a nebezpečnou činí. Na to po tváři se poškrábal a zraky ke svým zaprášeným škrpálům sklopil.

Takové nicotnosti nebuďtež tvých úvah hodny, příteli, odvětil jsem. Nenechal se však přesvědčiti, pročež jsem po chvíli kontinuíroval: Není mi neznámo, že sir Christopher proti funerálním ceremoniím se staví, že světlost a lehkost vyznává, a tkne-li se kdy jeho stavby smrtedlnost čili temnota, hrůza jej zachvacuje. Není to rozumné ni přirozené, řekne ti. Učil jsem tě, Waltře, věcem mnohým, zejména však tomu, že nevolníkem klasické krásy, jež jest geometricky propočtena, odmítám se státi. V díle mém svatost spočívati musí, stavby mé zbožnou bázeň musejí vzbuzovati. Pak začal jsem odjinud: Z jakého měšce tyto kostely platíme?

Z uhelné kontribucí, odvětil Walter.

A není snad uhlí tím nejtemnějším z elementů, který dýmem svým i samo slunce zakrývá?

Pravdou je, že výhně tohoto města živí, v odpověď pravil.

Kde tu pak světlost a lehkost nalézti? Dobýváme-li užitku z hlubin zemských, co na tom, budeme-li na mrtvých stavěti?

Tu zaslechnuv vnáhle zvuk svižných kroků rozléhající se z komory sousední, jež byla zbudována sloučením dvou jiných, výklad svůj jsem přerušil, zatím co sir Christopher, oděn jako posluha z domu novin poštovních, dovnitř vstoupil. Klobouk v ruce třímal a dechu popadal, ačli vzdor létům svým postavy zavalité nebyl. Walter, poděšeně vyskočiv, inkoust po nákresu rozlil, čímž však škody pramalé napáchal, leč sir Christopher ničeho z toho nedbaje, ke mně bez prodlení přistoupil, sípaje přitom jako schvácené dobytče. Mistře Dyere, pravil, komise vaši zprávu o nových stáncích Páně očekává. Nevyhotovil-li jste ji dosud, třeba tak učiniti, ježto komise spěchá –

Jenom hlupáci kvaltují, do vousů jsem si zamumlal.

A co váš kostel ve Spital elds, jste již blízek jeho dokončení?

Zbývá toliko volovo pro portiku zastřešení nachystati.

Pospěšte tedy a zakupte ho, ježto nyní pod devět liber obecné mince za tunu váží, avšak do měsíce nejspíš podraží. Sir Christopher stál a jako klouče, jemuž uzmuli hračku, či jako bídák u paty šibenice do rtu se hryzal. A ostatní kostely, po chvíli otázal se, kterak pokročily?

Jejich umístění jest ustanoveno, odvětil jsem, a tři se již budují.

Přesné nárysy budov, jak v této chvíli stojí, nutno mi poskytnouti, vedl svou zase on, a truhláře přimět, by miniatur zhotovil –

Miniatury, pane, sám zhotovuji.

Jak je vám libo, mistře, jak je libo. S výrazem nezměrné únavy mým zámyslům stávajícím i budoucně vzešlým zamával a odporoučel se, zatuchlý dech svojí paruky za sebou zanechav. V časech mládí, kdy silou jsem překypoval a v jeho službách se nacházel, o siru Christopherovi něco veršů sepsal jsem:

Svět sám jest říší ducha tvého,
jenž hranic v dravosti své nezná.
Tvou podobiznou kochaje se, seznám
já bídy postavení svého
a slávy tvé, jenž velikánem sluješ
a okolí své bzděním obšťastňuješ.

To však bylo za časů, které již jarní vody odnesly. Zavolal jsem na Waltra, jenž v pracovně mistra účetního dlel a tam čekal, až vznešený host za hodné uzná se vzdáliti. Vyprávěl jsem ti někdy, otázal jsem se, když vstoupil, o Nestorovi? Hlavou zavrtěl. Nestor, pokračoval jsem, sílu mechanickou, jež jest dnes tolik opěvována, vynašel a budovu ladných tvarů navrhl, leč tak jemně vystavěnou, že toliko tíži vlastní unesla. Walter moudře hlavou pokýval. Zřítila se, mistře Pyne, hned poté, co jí na špici labuť vsadili. Zachechtal se krátce a vzápětí umlkl, jako kdyby pes zaštěkal.

Můj pomocník Walter jest letory zdrželivé a nemluvné, což mne nikterak netrápí, jsa sám podobného založení. Pohleďte naň: v starý kabátec s roztodivnými kno íky, jejž kůží záplatované kalhoty doplňují, se halí. Pro svůj pochybný háv a výstřední zjev, jak to v kanceláři nazývají, jest předmětem šprýmů: komorník mistra Dyera přezdívají mu. Označení to není venkoncem od věci, neboť stejně jako pekař těsto, než je strčí do trouby, hněte, i já jej tvaruju. Hotového libomudrce jsem z něj uhnětl a ku knihám jej nasměroval, s nimiž záhodno mu bylo se seznámiti. S rytinami egyptských obelisků jsem jej obeznámil a poradil mu, nechť je řádně prostuduje a překreslí. Též do svých architektonických brevířů, Britannia antiqua illustrata pana Ayleta Sammese, páně Baxterova spisu O existenci světa duchů, Líčení divů neviditelného světa Cottona Mathera a několika dalších děl, s nimiž jest každému adeptu vědění pravého třeba se obeznámiti, jsem jej zasvětil. Vyučování mé příliš obšírné jest, než aby vylíčeno zde v ouplnosti mohlo býti, avšak Waltra naučil jsem, aby čtvero okolostojíčností v potaz bral.

Za prvé, že první město Kain zbudoval; za druhé, že na světě jediná věda jest pravá, nazývaná scientia umbrarum, jejíž veřejné vyučování bylo znemožněno, avšak kterou skutečný tvůrce musí si osvojiti; třetím punktem pak, že metou umu stavitelského jest věčnost, pročež věčné síly nutno do sebe pojmouti: posvátné netoliko naše oltáře a oběti, anobrž sama podoba chrámů našich býti musí.

Item za čtvrté a naposledy, že bída života dnešního a barbaria hominorum, osudová protivenství, jakým čelíme, a náhoda, jež nás může kdykoli k mukám pekelným odsouditi, pravého stavitele nikoli k harmonickým proporcím a vyvážené kráse, ale k dílu naveskrz odlišnému pudí. Nevěříme snad, že nemluvňata jsouť pekla dědici a zplozenci ďáblovými, jakmile na svět obtíženi hříchem prvotním vstoupí? Pravím, že s vědomím úpadku přirozenosti svatostánky své na kupě hnoje, již někteří Zemí nazývají, stavím. Dodám jen, že pokřik vopilecký Hej hou! Ďábel je mrtev! jest mi znám. Pak-li tomu tak, tehdy celý život můj lichému cíli jest zasvěcen.

Nyní však k běhu vypravování mého se navraťme. Sir Christopher nám pokoje nedá, děl jsem k Waltrovi, pročež komisi zprávu podati je třeba: nadiktuju ti ji, a ty pak hleď ji načisto sepsati. Odkašlav si, v ústech pachuť krve pocítil jsem. Velectěné Komisí pro zbudování sedmera nových chrámů v slovutných městech Londýně a Westminsteru. Die 13. januarii, Anno Domini 1712, Kancelář prací stavebních, Scotland Yard. Ctihodní pánové, poslušen nařízení Vašeho slavného kolegia, o stavu a pokročilosti prací, coby uctivý poddaný Jejího Veličenstva, do jehož rukou sir Christopher Wren, královských staveb inspektor, řečené kostely cele svěřil, pokorně zprávu předkládám. Počas jest nanejvýš přízniv, pročež se stavbou spital eldského chrámu bylo lze znamenitě pokročiti. Zdění na straně západní bude v brzké době ukončeno a sloupoví se záhy olověné výplně dostane. Též práce na omítkách notně pokročila; do měsíce pak příkazy ohledně kůru, jakož i mobiliáře a zbylých náležitostí vydám.

Část druhá

Bylo poledne a blížili se ke spitalfieldskému kostelu. Průvodkyně se zastavila před schody a zavolala: „No tak pojďte!“ Pak se k nim obrátila a pokračovala, zatímco levé víčko jí nervózně cukalo: „U takovéhle budovy musíte zapojit představivost. Vidíte, jak je sešlá? Měla by být celá pěkná a čistá, tak jako nahoře.“

Neurčitě pokynula k vížce a pak se sehnula, aby si z lemu bílého pláště odstranila smítko prachu. „Tamhle jako by něco spadlo,“ upozornil kdosi ze skupiny, zatímco si pravou rukou clonil oči, aby si mohl detailněji prohlédnout nebe kolem kostelní věže, ale jeho hlas zanikl v hluku dopravy, který utichal jen chvílemi: řev náklaďáků, jež vyjížděly z trhu před kostelem, a zvuk sbíječek zarývajících se o kousek dál do povrchu Commercial Road okolím tak otřásaly, že to vypadalo, jako by se jim pod nohama celé chvělo. Průvodkyně si otřela prsty do papírového kapesníku a pokynula skupině, aby pokračovala. Spěchali pryč od hluku vstříc labyrintu ulic a uliček poblíž kostela a nevnímali kolemjdoucí, kteří na ně bez zájmu hleděli. Pak do sebe na úzkém chodníku navzájem vrazili, jelikož průvodkyně se zastavila a vzhledem k relativnímu poklidu místa zaujala důvěrnější tón: „Jsou mezi vámi nějací Němci?“

Aniž by počkala na odpověď, pokračovala: „Právě velký německý básník Heine řekl, že Londýn se vzpírá představivosti a láme člověku srdce.“

Nahlédla do poznámek, zatímco z nejbližších domů se ozývaly tlumené hlasy. „Jiní básníci zase prohlašovali, že v sobě má cosi velkolepého a věčného.“

Letmo pohlédla na hodinky a ke skupině se donesly další pouliční zvuky: tiché hlasy se mísily s útržky z televize a rádia a ulice vyplňovaly také nejrůznější melodie, pozvolna stoupající nad střechy a komíny. Obzvlášť jednu píseň bylo slyšet hned z několika obchodů a domů: vznesla se nad ostatní a pak rovněž zmizela nad městem.

„Když se postavíme tady a pohlédneme k jihu,“ otočila se k nim průvodkyně zády, „uvidíme, kudy se šířil Velký mor.“

Poblíž na sebe pokřikovaly nějaké děti, a tak zvýšila hlas. „Asi je těžké si to představit, ale jen v téhle části města si choroba vyžádala přes sedm tisíc obětí včetně sto šestnácti kostelníků a hrobníků.“

Text svého výkladu si dobře pamatovala a věděla, že teď se zasmějí. „A tady dole,“ utnula je, „stávaly první domy.“ Zamžourali směrem, kam ukazovala, a zprvu dokázali rozeznat jen obrys velké kancelářské budovy, v jejíž matné skleněné fasádě se odrážela věž spital eldského kostela. Silnice byla po nedávné přeháňce mokrá a jiskřila světlem, které se v poledne linulo z neonů na obchodech a zevnitř kanceláří a domů. Budovy samotné byly rozličně zbarvené – šedé, tmavomodré, oranžové, tmavě zelené – a počmárané slogany a kresbami.

Zdáli zaslechla vlak. „A tady, kde teď stojíme, bývala otevřená pole, kam se ukládali mrtví a umírající.“ Když se na místo někdejších morových polí zadívali, viděli pouze reklamní poutače, které je obklopovaly: noční fotografii moderního velkoměsta se slovy DEJ SI JEDNO NA CESTU zářícími na tmavé obloze nad ním, vybledle sépiovou historickou scenérii připomínající ilustraci ze svazku starých tisků a zvětšeninu usmívající se mužské tváře (i když protější budova na plakát vrhala temný stín, který pravou stranu obličeje zakrýval).

„Vždycky to bývala velmi chudá oblast,“ pronesla, když vtom mezi nimi prošla čtveřice dětí, jejichž pokřik a hvízdání bylo slyšet už předtím. Cizinců si nevšímaly, dívaly se přímo před sebe a skandovaly:

Co hledáš v tý díře?
Kámen! Co uděláš s tím kamenem?
Nabrousím nůž! Co uděláš s tím nožem?
Uříznu ti hlavu!