Fotografové Jaromír Funke a Josef Sudek leží na kolínském hřbitově patnáct metrů od sebe. Na dohled od svých někdejších modelek. Tou štíhlou, vysokou a ještě docela mladou je komín zdejší funkcionalistické elektrárny od architekta Jaroslava Fragnera ze 30. let minulého století. Tou starší a objemnější zase gotická stavba chrámu svatého Bartoloměje.

Fascinováni jejich tvary hledali Funke a Sudek se svými fotoaparáty ideál geometrické krásy.

Něco podobného se teď v kolínském trojúhelníku elektrárna−chrám−hřbitov laicky pokoušejí replikovat filozof Miroslav Petříček s režisérem Janem Gogolou mladším a jeho štábem. Děje se tak na začátku dokumentárního seriálu nazvaného Česká fotka.

Od neděle ho začne vysílat program ČT art a podle pěti dílů ze třinácti chystaných může být jedním z autorsky nejvýraznějších dokumentů veřejnoprávní televize věnovaných kultuře.

Česká televize sice už odvysílala gigantičtější a fakty i souvislostmi více nabité projekty typu Bigbít, Zlatá šedesátá či Fenomén underground s desítkami hodinových dílů, ale tentokrát má komorní formát zhruba dvacetiminutových, koncentrovaných částí silnější emocionální účinek.

Didaktičnost, k jaké by televizní pojednání z dějin i současnosti české fotografie svádělo, jde stranou.

Důležitější je autorský pohled režisérů, jichž je na třináct dílů devět, a pak jejich soustředění se spíš na tematický detail než na všeobsahující celek − což je obdobné jako u samotné fotografie, kdy se jednotlivý záběr stává "pouhým" výřezem z jinak neohraničeného prostoru. Tvůrcům seriálu se podařilo to, co fungující fotografii: pozorovatel skrze ni spatří rovněž "oblast", která se už do záběru nevešla.

Je to i případ snímků světově proslulého válečného fotografa Antonína Kratochvíla, který se spolu s kolegy Janem Šibíkem a Michalem Novotným stal protagonistou dílu režiséra Jiřího Zykmunda, věnovaného nutkání zaznamenávat krutost násilných konfliktů.

Ti tři fotografové ještě se zdravotní sestrou z organizace Lékaři bez hranic Terezií Hurychovou, která roli "pouhých" pozorovatelů války vyvažuje rolí zachránkyně raněných, prošli nejedním peklem. Teď se před kamerou ocitají v situaci, jež tento díl seriálu svou absurditou i závažností povyšuje nad jiné: fotografují dětskou paintballovou válku.

Oddíly dospívajících kluků v maskáčích a s maketami ozbrojených vozidel si v lese, na louce a v polorozbořeném domě hrají na vojáky před zraky těch, kterým při jejich práci co chvíli hrozilo, že je strefí nikoliv neškodná kulička, ale opravdový projektil. "Nebezpečí musí být intimní," tvrdí ve filmu Kratochvíl, který aby mohl udělat dobré snímky, se prý snažil být ve válkách co nejblíže dění.

Foťáky a ideály

◼ Díly nazvanými Kronikáři a Extrémní okamžiky začne v neděli večer program ČT art vysílat nový dokumentární seriál Česká fotka.

◼ V Kronikářích představí fotografy Viktora Koláře, Karla Cudlína a Jiřího Hankeho, kteří se kromě jiného desítky let vracejí k jednomu tématu.

◼ Část Extrémní okamžiky je pak věnována válečným fotografům Antonínu Kratochvílovi, Michalu Novotnému a Janu Šibíkovi, který zde třiapadesátiletý říká, že je už ochoten riskovat čím dál tím méně. "Přišel jsem o pár foťáků a ideály," líčí před kamerou svou zkušenost.

Kratochvíl to říká ve své neprůstřelné vestě a helmě, jež mu zachraňovaly život, nicméně v Zykmundově filmu se proměňují spíš v kostým na maškarním plese.

A když k tomu zdravotnice Hurychová líčí osobní pocity z toho, jak práci v pražském Motole kvůli mezilidským vztahům a "válce sester" prožívala hůř než vlastní únos na Haiti, je to trýznivě výmluvné. Divákovi tak může dojít, nakolik je dnešní bohatá, sociálně neotužilá česká společnost sobecká a zpovykaná.

Jako ti mladíci, kteří si se vší vážností hrají na vojáky.

Těžko říct, nakolik by militantní povahy mohl zklidnit třeba pohled na panoramatické fotografie zastaveného času přírody či okrajových koutů města od Ivana Lutterera, zachycené v dílu Melancholie klidu a samoty, který režisér David Jařab s kameramanem Markem Jíchou příznačně natočil ve stejně širokoúhlém, úzkém formátu.

Ten působí jako špehýrka ve dveřích vedoucích k jakémusi oltáři a celý křehký film je vizuální modlitbou před ním. Dokument potvrzuje, že aby vznikly hluboce působivé věci, není potřeba skoro žádných ambicí. "Chtěl bych fotit tu nejobyčejnější českou všednost… to české tao," zapsal si jednou Lutterer.

A fotografka Markéta Othová jde v dílu nazvaném Významné banality ještě "za Lutterera". Focení nejvšednějších výjevů a věcí pro ni zastupovalo obyčejný život. "Když jsem začala žít ty obyčejné věci, jako je kuchyň, pokoj, dítě, snídaně, když tyhle obyčejné věci dělám, tak je už nepotřebuju fotit," říká v dokumentu.

Mohlo by se zdát, že Othová přešla od skutečných nábojů k paintballovým kuličkám. Ale je to naopak: i takové úvahy o fotografii dokazují, jak ostře a různými druhy střeliva má seriál Česká fotka nabito.