Český nový cirkus má rád příběh. Neoplývá tolika úchvatnými artistickými čísly, jaká předvádějí někteří zahraniční, především francouzští aktéři. Ti tuzemští se spíš snaží propojit dobře zvládnuté řemeslo s divadelní situací.

Žonglérské duo Bratři v tricku se v tomto kontextu etablovalo poetickou, formálně čistou a sympaticky staromilskou inscenací Plovárna. V ní dva muži na plovárně − atmosférou i dobovým zasazením připomínající Rozmarné léto − "bojují" o krasavici.

Na úspěšnou spolupráci s režisérkou Veronikou Poldauf Riedlbauchovou nyní duo navazuje novým projektem Funus v pražských Jatkách 78, ve kterém "bratry" Václava Jelínka a Adama Jarchovského doplňují další tři akrobaté. Po premiéře minulý měsíc bude mít představení tento čtvrtek reprízu.

Příběh jednoho pohřbu pracuje s komediálním potenciálem performerů a stojí na jednoduchém principu periodicky se opakujících "nevhodných" situací, narušujících a znevažujících pochmurně slavnostní atmosféru.

Groteska je nasnadě. Vdova po nebožtíkovi (Klára Hajdinová) nad rakví, tvořící dominantu scény, přehnaně "operně" vzlyká a během okázalého truchlení si nezapomíná kontrolovat make-up. Řečník se trápí s projevem ("Malí, drzí…" namísto "Milí, drazí…"), který nakonec začne větou "Zemřel… smrtí", a také vymyslet to mu dává zabrat.

Zásadní groteskní číslo, které se v různých variacích opakuje, využívá žonglérských kuželů coby nebožtíkových kostí. Řečník a kněz (Jarchovský a Jelínek) nejprve nedopatřením "utrhnou" zemřelému nohu a pak už si kosti dělají, co chtějí: létají z rakve do všech stran a aktéři se je pomocí různých žonglérských čísel − včetně využití hrobnické lopaty − snaží dostat zpět na správná místa.

Kontrast ke groteskním gagům vytvářejí ztišenější, vážnější pasáže, jako například akrobatické číslo loučení v rakvi, připomínající ozvuky milostného aktu.

Divadlo

Funus
Bratři v tricku
Koncept a režie: Veronika Poldauf Riedlbauchová
Praha, Jatka 78, nejbližší repríza 19. května

Nebožtíkovi (Mattia Comisso) z rakve koukají pouze ruce, na kterých "tančí" a něžně se obrací i vzpíná vdova.

Druhá taková "neshozená" pasáž, jež vyvolává nechtěné vzpomínky, představuje jakési vypořádání s milenkou − femme fatale (Kristina Žebrová), která na podstatnou část představení opanuje prostor i všechny přítomné muže. S vdovou soupeří samozřejmě akrobatickou dovedností. Vrcholem je v tomto ohledu její ladně dokonalá a "sexy" akrobacie na tyči.

Vdovu nakonec podrží přátelé, muži se jí stávají podstavci, oporami, schody, po kterých upozaděná žena tančí a kráčí napříč prostorem.

Tyto dojemné obrazy loučení a vítězství nad fantomem milenky představují to nejlepší z Funusu − neotřelý obraz, překvapivé vyjádření emoce akrobacií.

Celek se ovšem trochu potýká s tempem. A také s potřebou jisté pasáže "odžonglovat" či vyplnit pohybem − především "choreografické" části působí lehce bezradně −, aby představení dodrželo předem určené schéma.