Trh a demokracie v Česku

Hospodářská krize projevující se čím dál zřetelněji od roku 1996 a naplno pociťovaná v roce 1998 poskytuje půdu pro kritickou reflexi ideového i materiálního vývoje českého kapitalismu. Důležitým oddílem této reflexe je problém vztahu politiky a podnikatelské sféry. Ideovou dynamiku vztahu můžeme zachytit identifikací dvou velkých debat mezi českými ekonomy, které dávaly a dávají abstraktnímu pojmu tržní ekonomiky konkrétní českou náplň. Materiální stránku pojímáme jako výsledek první debaty a zároveň most k druhé debatě.

 

Debata první – o hýčkání byznysu

Po pádu komunismu existovala ve společnosti shoda o tom, že téměř stoprocentní vlastnictví ekonomiky státem je pro rozvoj demokratické a tržní společnosti neúnosné a že je třeba dát prostor soukromé iniciativě a tedy privatizovat. Spory se však vedly o způsob a rozsah privatizace.

Kniha

Petr Drulák: Umění, mystika a politické jednání

(Esej přetištěný v této ukázce pochází z roku 1998, v době vzniku nebyl publikován)

2016, Nakladatelství Novela bohemica, 166 stran, 238 korun

Vládní scénář ekonomické reformy předpokládal několik privatizačních metod včetně kuponové privatizace. Právě tato nejkontroverznější cesta se stala hlavní metodou velké privatizace, kdy takřka dvě třetiny majetku přešly ze státu na nové vlastníky prostřednictvím kuponů. Hlavní argument na její obhajobu se opíral o neoklasickou ekonomickou teorii, která zdůrazňuje úlohu samoregulačních sil trhu. Její vládní přívrženci považovali privatizaci za předpoklad, a nikoliv za výsledek transformace. Masová privatizace měla vytvořit tržní podmínky v ekonomice a nastartovat tak spontánní síly, jejichž působením by došlo k přechodu z neefektivních ekonomických struktur do efektivních. K tomu ovšem bylo třeba privatizovat obrovské množství státního majetku ve velmi krátkém období, což vzhledem k nedostatku kapitálu diskvalifikovalo tradiční metody privatizace. Při obhajobě kuponové privatizace sehrál rovněž svoji roli argument sociální spravedlnosti, tj. majetek ve všelidovém vlastnictví je rozdáván občanům, kterým už z definice beztak patří.

Kuponová privatizace byla kritizována z mnoha stran. Vyčítalo se jí zejména, že povede k rozptylu vlastnictví a kontroly, nevytvoří zodpovědné vlastníky a nepřiláká tolik potřebný kapitál, ani know-how. Řada kritiků hledala alternativu v zaměstnaneckých akciích. Privatizaci považovali za dlouhodobý proces, v jehož průběhu zaměstnanci postupně získávají kontrolu nad svými podniky. Tuto myšlenku „demokratického kapitalismu“ razili zejména levicově orientovaní ekonomové, jako např. Ota Šik, Miloš Zeman či Milan Zelený, kteří odmítali neoklasický přístup a nechtěli se spokojit s tím, že by se při transformaci spoléhalo výlučně na tržní síly. Naopak předpokládali, že vláda bude hrát významnou úlohu při restrukturalizaci průmyslu a při podpoře perspektivních odvětví. Argument sociální spravedlnosti, tedy že podniky patří těm, kdo v nich pracují, byl spojován s argumentem modernity – zaměstnanecké vlastnictví jako model budoucnosti.

 

Epistemické společenství Václava Klause

Debata skončila jednoznačným vítězstvím neoklasiků a kuponové privatizace. Důvodů bylo jistě vícero. Patrně nejvýznamněji přispěla ta skutečnost, že ekonomové prosazující tuto koncepci tehdy tvořili tzv. epistemické společenství.

Epistemické společenství je považováno za velmi efektivní převodový mechanismus mezi idejemi a teoriemi na jedné straně a politickým jednáním na druhé straně. Bývá definováno jako „síť odborníků, kterým je přiznávána kvalifikovanost a autorita v určité oblasti“, přičemž tito odborníci sdílejí normativní a kauzální přesvědčení zakládající společenské jednání, kritéria pro posuzování znalostí a informací a společný politický projekt.

V našich podmínkách se formovalo takové epistemické společenství mezi pracovníky ekonomického výzkumu (v ústavech, v odborných časopisech, ve státní bance) přibližně od sedmdesátých let. Budoucí ministři či náměstci, jako Kočárník, Ježek, Dyba, Rudlovčák, Stráský, Dlouhý, Zieleniec, Tříska ad., pocházeli právě z tohoto prostředí. V roce 1989 již měli za sebou dlouhá léta spolupráce a diskusí o možnostech reformy centrálně plánované ekonomiky. Většina z nich se hlásila k neoklasické ekonomii a uznávala intelektuální autoritu Václava Klause (to je například vidět i ve vzpomínkách Tomáše Ježka). V té době tato skupina odborníků splňovala všechny charakteristiky epistemického společenství s výjimkou existence společného politického projektu. Ten přišel s pádem komunismu v podobě tržní transformace české ekonomiky.

Této jedinečné skupině odborníků se v převratových dnech podařilo přesvědčit veřejné mínění o své ekonomické kompetenci. Alternativní pojetí transformace sice existovala, ale za žádným z nich nestálo podobné epistemické společenství. Neoklasikové měli z tohoto hlediska zcela výjimečné postavení, později bylo toto postavení ještě posíleno a institucionalizováno založením ODS, přičemž společenství mělo významný vliv i v ODA. Na samém počátku však toto postavení umožnilo skupině kolem Václava Klause nastolit agendu a podmínky debaty a převálcovat oponenty.

 

Plody vítězství

Nesporným přínosem neoklasického vítězství byla dlouhodobá makroekonomická stabilita projevující se zejména v nízké inflaci, ve stabilním kurzu a vyrovnaném rozpočtu. Klausovo vychloubání bylo z tohoto hlediska alespoň částečně oprávněné. Oblastmi, kde neoklasický přístup selhal, byla kuponová privatizace a regulace tržních subjektů.

Kuponová privatizace se odvíjela odlišně od představ jejích autorů. Většina držitelů investičních kuponů ‒ DIKů ‒ neinvestovala své kupony přímo, nýbrž prostřednictvím privatizačních investičních fondů, z nichž většina nejvýznamnějších byla zřízena státem kontrolovanými bankami. Došlo tak k paradoxní situaci, kdy vláda rozdávala zadarmo občanům majetek a ti ho obratem předávali institucím kontrolovaným vládou. Pavel Mertlík kdesi celý proces vtipně charakterizoval jako „pětiletý přechod od veřejného vlastnictví k veřejnému vlastnictví“. Kuponová privatizace vedla k posílení postavení bank v ekonomice, které skrze své investiční fondy začaly budovat mocné finanční skupiny. DIKové, kteří investovali přímo, se zase často ocitávali v postavení utlačovaných menšinových vlastníků ponechaných napospas choutkám loupeživých privatizátorů.

K regulaci přistupovali neoklasikové velmi liberálně. Převažovala víra v samoregulační schopnosti trhu s tím, že předem daná pravidla by svazovala blahodárné tržní síly. Klaus tvrdil, že „regulace se dělá regulovanými pro regulované“, čímž se obrací v nástroj nátlakových skupin a tedy ve svůj pravý opak. Přitom však jako by zapomínal, že jsou nátlakové skupiny, které mají naopak zájem na absenci regulace, která by například kladla překážky pochybným přesunům majetku.

Neoklasická transformace zásadním způsobem ovlivnila prostředí, v němž se pohybovali ekonomičtí aktéři. Většinou šlo o vedoucí pracovníky socialistických podniků a bank, poněvadž nikdo jiný neměl potřebné zkušenosti. Tito lidé disponovali jednak cennými informacemi o stavu svých podniků a jednak vzájemnými obchodními kontakty z dřívějška. Jejich know-how nezahrnovalo pouze řídící odbornost, nýbrž také zkušenosti s ohlupováním plánovačů a s pololegálními cestami k získání zboží v podmínkách věčného nedostatku socialistického hospodářství. Laxní pravidla a jejich ještě laxnější vynucování jim poskytly jedinečnou příležitost získat kontrolu nad podniky, které řídili jménem lidu. Při ohlupování svých ministrů se samozřejmě již neuchylovali k marxisticko-leninskému žargonu, nýbrž mluvili o demokracii a svobodě podnikání. Kultura úplatků a pochybných obchodů, která pomáhala přežívat nedostatkům pozdního socialismu, došla rozkvětu v legálním vakuu transformace.

K bývalým socialistickým manažerům se přidali veksláci a další aktéři pozdně socialistického podsvětí, aby společně spustili velkolepé privatizační praní peněz. Právě tyto skupiny nastolily podnikatelské normy chování. Ostatní se museli buď přizpůsobit, či odejít. Nejčilejší z těchto staronových podnikatelů začali budovat ekonomická impéria, jejichž hliněné nohy byly zpevňovány politickými kontakty. Mimo dohled veřejnosti vznikaly korumpující sítě pochybných toků peněz a vlivu, které spojovaly politiky, stranické aparátčíky a vysoké státní úředníky se světem velkého byznysu.

Čas od času se část této sítě vynořila v podobě skandálů. Skandály kolem zkrachovalých bank, kolem sponzorů politických stran, kolem operací státem kontrolovaných bank, kolem fungování velkých podnikatelských skupin, kolem státních monopolů apod., z nichž většina byla odložena ad acta, naznačovaly hloubku problému. Vedly ke znechucení veřejnosti a k volání po lepších a vynutitelných pravidlech v podnikání.

Rozkryté sítě vlivu a některé reakce vládních a podnikatelských elit dávaly tušit, že dochází k nesvaté alianci mezi původním epistemickým společenstvím neoklasiků hlásajícím skepsi vůči regulaci a loupeživými privatizátory profitujícími z této politiky. Krátce a stručně: apoštolové neregulovaného trhu se nechávají korumpovat loupeživými barony, kteří na oplátku od nich přejímají volnotržní rétoriku, která se tak znamenitě hodí pro pochybné transakce. Pozdější skandály vedoucí k dělení ODS a faktickému zániku ODA coby politických ramen epistemického společenství ukázaly na mocenské umístění této nesvaté aliance.

 

Debata druhá – o krocení byznysu

Nárůst skandálů a jejich medializace začaly postupně nahlodávat původně nedobytné pozice epistemického společenství. Významným momentem byl v tomto ohledu novoroční projev Václava Havla 1. ledna 1997, který svojí kritikou nekonečných a nikdy neuzavřených případů korupce dokázal oslovit veřejné mínění. Prezidentova kritika zároveň legitimizovala odpůrce neoklasického epistemického společenství a jejich podnikatelských přátel, kteří až dosud ovládali hlavní proud veřejné debaty. Veřejné mínění bylo stále méně ochotno přijímat perspektivu ODS a vnímat kritiku korupce jako útok na naši cestu ke svobodě a prosperitě.

Toto otevření veřejné debaty přivedlo do centra pozornosti alternativní pohledy na ekonomiku odlišné od neoklasického pojetí. Patrně nejvýznamnějším vyzyvatelem neoklasiků se stali institucionalisté zdůrazňující význam normativních omezení ovlivňujících chování ekonomických aktérů. Připomínají, že reálné trhy nejsou dokonalé, což mj. vede k závislosti aktérů na vyznávaných hodnotách a institucionální infrastruktuře společnosti. Institucionální infrastruktura, v podobě hodnot a omezení, je ovšem výsledkem dlouhé evoluce a tudíž poměrně stabilní. Skutečná transformace, která musí být především transformací institucionální, se musí opírat o normy. Zanedbání právního rámce transformace, které bylo důsledkem neoklasické slepoty k úloze norem, vedlo k erozi pravidel v byznysu, která se přelila do eroze pravidel v celé společnosti.

Institucionalismus získává stále větší ohlas mezi českými ekonomy, mimo jeho průkopníka Lubomíra Mlčocha a řady dalších akademiků se k němu dnes kloní i původní člen neoklasického epistemického společenství Tomáš Ježek, kritizující přehnanou víru v tržní seberegulaci založenou na „zcela chybném pojetí liberalismu – laissez-faire“.

Paradoxně jak institucionalisté, tak neoklasici se rádi zaklínají dílem F. A. von Hayeka. Zatímco první zdůrazňují Hayekovu analýzu pravidel tržního řádu a jejich evoluce, druzí připomínají Hayekovu neotřesitelnou víru ve spontánní síly tohoto řádu a jeho hlubokou skepsi vůči státním zásahům. Druhá debata je částečně i debatou mezi dvěma čteními rakouského liberála. Institucionalismus rovněž nabízí teoretický rámec pro zkoumání a aplikaci podnikatelské etiky.

Úspěch institucionalistické výzvy původnímu epistemickému společenství doprovázely rovněž zásadní mocenské změny. Premiér Klaus byl na jaře 1997 nucen veřejně přiznat závažné chyby v hospodářské politice a jeho strana se o několik měsíců později rozpadla mj. z důvodů neschopnosti vyrovnat se s minulými skandály. Následovalo volební vítězství sociální demokracie, opírající svoji kampaň o slib akce Čisté ruce.

Tyto zásadní změny ve veřejné a odborné debatě, jakož i v politice v posledních dvou letech svědčily o konci epistemického společenství, které vedlo transformaci naší ekonomiky. A zrodily se nové naděje: vyvrácené spoléhání na samoregulaci může naznačit alternativní cestu k zákonnosti a boji proti korupci a změna vládnoucích elit možná rozbije zločinecké sítě korupce spojující politiku, podniky a státní správu. Z mnoha důvodů bylo zřejmé, že to nebude jednoduché. Svoji roli měla sehrát i ta skutečnost, že navzdory existenci alternativ zatím neexistovalo epistemické společenství, které by bylo schopno jednu z alternativ prosadit. Tudíž nebylo možné očekávat, že by se brzy začala uskutečňovat strategie řešící problémy odkázané komunisty a neoklasiky.

 

Závěr

Po prohrané bitvě se vyrojí celá hejna generálů, kteří od samého začátku věděli, že bitva jinak dopadnout nemůže.

Podobným chimérám samozvaných generálů je třeba se vždycky vyhnout. Neoklasická transformace přinesla svá pozitiva a řada negativních jevů byla nepředvídatelná. Rovněž není jasné, jak by dopadly alternativní scénáře. Selhání spíše spočívá v absolutním nedostatku zpětné vazby, kdy negativní jevy byly bagatelizovány a ti, kdo na ně upozorňovali, ignorováni.

S tím ovšem souvisí otázka, do jaké míry je epistemické společenství obecně vůbec schopno zpětné vazby, neboť každá změna v ideologii nutně ohrožuje jeho soudržnost (rozpady ODS a ODA jsou toho příkladem). Užší otázka po kvalitě vztahu mezi politikou a byznysem nás na základě české zkušenosti vede k identifikaci několika otázek, jejichž odpovědi rozhodují o dalším směřování:

Filozofie vládnoucích elit – napřed trh a potom pravidla, či trh s pravidly?

Kultura manažerů – loupeživý privatizátor, či zodpovědný manažer?

Dostupnost informací – utajení informací o firmách a politických stranách, či všeobecná průhlednost?

Úroveň veřejné debaty – loupeživý privatizátor je oslavován jako hrdina transformace ‒ nebo platí právní stát?

Administrativní schopnost státu – vláda přiznává, že není schopná racionální regulace, nebo vláda považuje za svůj primární úkol stanovovat a vynucovat pravidla?