Minimalistka, expertka na nejkratší možná souvětí a nejtenčí romány, padesátiletá dánská spisovatelka Helle Helle se propracovala ke grotesce. Alespoň první část její nové knihy nazvané Jestli chceš vyvolává cukání v koutcích.

Dva dospělí lidé, kteří k sobě nepatří, se ztratí při běhání v lese. Je podzim, smráká se. Ale mají mobily − momentálně bez signálu − a jsou v Dánsku, kde lesy nejsou nekonečné. Je jasné, že tahle svízel se dříve nebo později nějak vyřeší. Do té doby se musí vypravěč, skoro padesátiletý Roar, a o deset let mladší žena, která se představí jako Vejmandová, nějak protlouct společným časem.

Dlouho bloudí ve tmě, než najdou přístřešek se třemi dekami. Rostoucí žízeň uhasí v louži. Vypravěč není příliš komunikativní, jeho suchý popis bez emocí je občas komický, možná se tou situací i trochu baví. Roarovu mlčenlivost vynahrazuje sdílnost Vejmandové, jejíž život se stále víc stává středobodem knihy: život obyčejné, nepříliš pohledné, ale určitě sympatické prodavačky, která překypuje mateřskou péčí, i když vlastní děti nemá. Tím víc přilnula k nevlastnímu synovi, s jehož otcem se ale pravděpodobně už rozešla.

Její vyprávění Roar shrnuje do úsporných vět, je tu hodně nedořečeného. Roar je buď přehnaně korektní a některé věci milosrdně zaobluje − když Vejmandovou nad ránem přepadnou křeče z kontaminované vody a kvůli jejímu zvracení musejí strávit v lesním přístřešku dalšího půl dne. Nebo je naopak detailní, až puntičkářský − například když popisuje ženiny tělesné zvláštnosti.

Nedá se ale říct, že by si její nedostatky nějak ošklivil. Možná že například řídké, světlé vlasy, které se jí lepí na čelo, v něm naopak vzbuzují něhu. Stejně jako její osud, který se osamělostí podobá i jeho životu.

O něm se ale čtenář mnoho nedozví. Jen že poblíž lesa, kde nyní bloudí, trávil čas se skupinou lidí na jedné chatě. Byl to firemní pobyt? Terapeutická skupina? Každopádně se Roar s ostatními nesžil, místo programu si koupil nové boty a šel si zaběhat. Jenže si nevšiml, že jedna bota je větší, a brzy si rozedřel puchýř. Vejmandová mu krvavou (Achillovu) patu ovázala svou čelenkou.

Jejich původně komická příhoda se dramaticky proměňuje. Druhý den se chýlí k večeru a oni se hladoví, přiotrávení, zabalení do dek stále potácejí lesem. Jako Jeníček s Mařenkou ale najdou nakonec chaloupku. Domek na samotě, ve kterém jim nikdo nechce otevřít, ale u kterého je rekreační přístavek. Najdou v něm vodovod, postel, přímotop, a dokonce i něco málo k jídlu.

Očekávaný dobrý konec završuje jen jednu, vlastně málo podstatnou, rovinu příběhu. Muž a žena, které svedlo dohromady poněkud trapné lesní bloudění, jsou příliš zasazení do svých osamělostí. Nejspíš se vrátí, odkud vyběhli, a v jejich ne zcela šťastných životech se nic nezmění.

Kniha

Helle Helle
Jestli chceš
2016, Paseka, přeložila Helena Březinová, 144 stran, 249 korun

Spisovatelka Helle Helle je sympaticky svá. Má pouťově efektní jméno, které není pseudonymem, a přitom je tak neokázalá. Její stručnost nemá nic společného se salonním minimalismem a ženské hrdinky jsou emancipované, aniž by o to stály. Helle Helle se nezajímá o feminismus a těm, kteří jí ho podsouvají, uniká, jak málo radosti ženská samostatnost vedle opatrných, korektních a nerozhodných mužů hrdinkám přináší.

Po románech Ženy bez mužů a Představa o nekomplikovaném životě s mužem je to ale poprvé, kdy dánská autorka tak výrazně zapojuje i mužskou postavu.

Pro čtenáře, který si u Helle Helle zvykl na ženské vyprávění hrdinek, je matoucí pořád si připomínat, že tentokrát mluví muž − i když téměř výhradně o ženě. Autorčiny polovičaté, nedořečené věty, kterými je pověstná, tak ale získávají nový rozměr: je to odstup, pozorování cizího muže, který nechtěně získává opravdu detailní vhled do cizího (ženského) života. A čtenář se neubrání pocitu, že ten nudný chlápek je zatraceně přesný.