Vylepšené tělo se jmenovala její krátká přednáška na první pražské Noci filozofie, která proběhla v noci ze čtvrtka na pátek. Renomovaná francouzská spisovatelka Claire Marinová se ve svých beletristických i filozofických textech systematicky zabývá otázkami týkajícími se lidské zranitelnosti a neváhá přitom otevřeně psát – a také mluvit – o nemoci, která ji samotnou zasáhla.
Bylo vám dvacet, když jste těžce onemocněla. Chápu správně, že to byla zkušenost, která změnila váš život a koneckonců vás i nasměrovala k literatuře a filozofii?
Samozřejmě to byla zásadní změna. Když je vám dvacet, měla byste být v plné formě, a ne se ocitnout v těle stařeny, stále bolavém a tak unaveném. Bylo to jako předčasně zestárnout. Co se týká psychické stránky věci, když onemocníte tak brzy a tak vážně, dostanete se najednou do situací a žijete za takových okolností, které ostatní lidé okolo vás nechápou a ani nemohou pochopit. Připadáte si tedy izolována, máte pocit, že jste mimo skutečný život. Je to jako uchýlit se do exilu, emigrovat z vlastního života. Toho života, který byl před TÍM. Jste v tom sama a to je samozřejmě nespravedlivé. A všechny ty přísliby a sny, jež jste v dětství a dospívání brala jako nejdůležitější a v nichž vás třeba utvrzovalo i vaše okolí, jsou najednou pustá lež.
Na co byste chtěla z té doby zapomenout?
Na bezpočet ponižujících situací. Ty vytváří zčásti nemocniční systém, v jehož soukolí se pacient v jisté fázi stává už jen podivným objektem zkoumání, a zčásti vznikají proto, že nemoc nás oslabuje a my nejsme schopni udržet stejné tempo jako ostatní. Jejich soucitné či zkoumavé pohledy jsou zahanbující a potupné.
◼ V roce 2008 debutovala nadvakrát a hned dvakrát s úspěchem. Za svou knihu Violences de la maladie, violence de la vie (Násilí nemoci, násilí života), stejně jako za román Hors de moi (Bez sebe) získala hned několik prestižních francouzských ocenění, včetně Literární ceny Lékařské akademie.
◼ Ve svých novějších textech, jež opět budí ve Francii zájem mezi odborníky i širokou veřejností, se zabývá limity moderní vědy, analyzuje naše předimenzovaná očekávání spojená s medicínou a biotechnologiemi.
◼ Přednáší filozofii na několika školách a přijala také pozvání na první pražskou Noc filozofie, které se z 16. na 17. června zúčastnilo přes 50 světově uznávaných osobností, filozofů, vědců a dalších odborníků z Francie a zemí Visegrádské skupiny.
Lidé, kteří překonali vážnou nemoc, obvykle nemají potřebu o ní moc mluvit. Chtějí se odstřihnout, začít znovu. Vy o ní píšete, přednášíte. Proč?
Je to můj způsob, jak se zbavit toho vzteku. A jak také rekapitulovat ten čas, tak brutální a chaotický, pokusit se to vůbec sama celé pochopit, utřídit si. A případně tuhle zkušenost sdílet i s ostatními lidmi, protože − jeden den, dříve nebo později − s touto situací budou všichni konfrontováni. Ať už sami osobně, nebo se svými blízkými.
Může být bolest pro člověka přínosem? Anebo všechny ty řeči o zlém, co posiluje, jsou teoretické žvásty a nemoc je prostě průšvih, který nám nemůže dát nic dobrého?
Nesnáším řeči o nezbytnosti utrpení. Ano, přivede nás k přemýšlení o smyslu života, ale to je tak asi jediné pozitivum. Jsem přesvědčena, že nás také může uvrhnout do hluboké beznaděje, ztrácíme víru v budoucnost a v sebe sama. Jak napsal Paul Ricoeur v knize La souffrance n'est pas douleur (Utrpení není bolest, 1992), samozřejmě že každé prožité utrpení nám pomáhá si uvědomit sebe sama, ale většinou nás zbavuje také schopnosti být v kontaktu s okolím, reagovat, něco vyjadřovat a také vyjádřit se. Je to zkušenost svléknutí se donaha. Bezesporu větší ztráta než přínos. A žádná skutečná moudrost.
Píšete, že v posledních desetiletích medicína prodělala velký pokrok, ale ne všechny jeho důsledky jsou pozitivní. Co máte přesně na mysli?
Neříkám, že jsou negativní. Spíše vytvářejí obtížné situace a produkují nová dilemata. Například v prediktivní medicíně, která se stále více a více rozvíjí, se můžeme ptát, jak se budeme v budoucnu vypořádávat s faktem, že přesně víme, která nebezpečí nám hrozí a kterými chorobami můžeme onemocnět. Jak se k tomu postavíme? Nebudou to jen další strachy, obavy, jež nás budou svazovat? Neonemocníme jen z pouhého faktu, že to víme? A pak jsou ještě závažnější a řekla bych současnější otázky. Když jde třeba o předčasně narozené děti nebo hodně staré lidi, nastávají čas od času situace, kdy se nemůžeme neptat na smysl léčby prodlužující život − ovšem za cenu takového úsilí a tak velké tělesné i duševní bolesti.
Nutno podotknout, že řada lékařů léčí i v takových situacích, protože je k tomu nutí blízcí nebo i sami pacienti. Většina z nás se spoléhá na medicínu a nechce si připustit, že má své limity.
Ano, očekáváme příliš od medicíny a také věříme v SEBE. Nechceme si připustit nemoc, nějaký handicap nebo jen prostý úbytek fyzických či psychických sil. Chceme skvělé děti, krásné stáří a smrt bez bolesti. Snad tomu napomáhá i současná prezentace moderní medicíny, která se nás snaží přesvědčit o účinnosti těchto prostředků. Až podlehneme dojmu, že my, zrovna my, budeme ušetřeni utrpení a degradace. Ale to je iluze.
Naši předkové žili blíž přírodě, dovedli se tedy údajně i lépe vyrovnávat se smrtí. Co se stalo s námi, že to zvládáme hůř?
Nevím, jestli dříve lidé lépe akceptovali smrt. Koneckonců beznaděj, kterou pociťovali při ztrátě dítěte nebo matky, najdete v dílech filozofů a básníků od antiky (připomeňme jen sv. Augustina, Victora Huga a další) až do našich dnů. Ale je jisté, že moderní medicína vzbuzuje nové, větší naděje.
Co jste se vy osobně během své nemoci naučila, pochopila?
Jako většina nemocných jsem si byla nucena poměrně brzy uvědomit, jak nahodilý je život, jak křehké jsou závazky a vztahy. A jakou sílu mají ti, kteří i tak těžkým zkouškám dovedou čelit. A samozřejmě − když vážně onemocníte, některé ambice a projevy pýchy vám prostě přijdou zbytečné, marné. Ať už jde o tělo, práci, nebo třeba vzhled.
Bojíte se ještě nemoci nebo smrti?
Omluvíte mě, prosím? Na tuto otázku bych raději neodpovídala.
