Vstupovat dnes do politiky s představou, že skrze umění a filozofii v ní lze leccos změnit k nově chápanému ideálu vzájemnosti, je poněkud naivní. Když to ale udělá člověk, který má blízko k levicovému myšlení, je z toho hotový skandál, ne-li ohrožení republiky a konec světa. A tak se stalo, že bývalý náměstek ministra zahraničí Petr Drulák, dnes už "jen" politický tajemník ministerstva, který i ve svém diplomatickém myšlení prosazuje propojování umění, filozofie a praktické politiky, se stal symbolem radikálního a nebezpečného posunu české zahraniční politiky směrem k čiré pragmatičnosti. Symbolem ničitele tradice politiky lidských práv Václava Havla, ikonou levicového nebezpečí.

Kdo se blíže seznámil s myšlením Petra Druláka, ví, že je to naprostá pitomost. I ti, kteří Drulákovy úvahy ještě neznají, mají dnes naštěstí možnost číst je pěkně pohromadě v knize jeho textů příznačně nazvané Umění, mystika a politické jednání.

První dojem ze čtení je problematičnost. Drulák chápe svět primárně jako problematický, jako realitu, která klade otázky našim ideologiím a myšlenkovým stereotypům, nikoliv naopak. A protože tyto otázky jsou často velmi nepříjemné, zjišťujeme v takových setkáváních či srážkách s realitou, že naše ideologické rámce se se světem míjejí a nejsou schopné vyložit ani přiblížit, co aktuálně žijeme.

Typické je to kupříkladu v nových sporech s Ruskem, které vyvolávají reminiscence a resentimenty blízké totalitní minulosti, a proto je obvykle čteme pomocí map a optických přístrojů z doby studené války, takže se nám zobrazuje něco, co ve skutečnosti neexistuje. Jak velmi přesně říká Drulák: "Pokud se budeme držet našich domnělých pravd, nijak si nepomůžeme, pokud se vrátíme k mantrám studené války, budoucí pohromy spíše přivoláme."

Drulák není žádný teoretik, jde mu o to, že i praktická politika musí reflektovat svět, ve kterém žijeme, aby mohla dobře plnit svůj každodenní úkol. Když ale pro své ideologické oči nechceme svět vidět, nic takového se nemůže podařit. Proto jsou umění (Houellebecq, Kundera, evropští výtvarníci), ale i náboženská mystika (především ta belgická, kterou pro české prostředí Drulák jistě objevuje jako první) či filozofie pro Druláka vhodnými nástroji k oživení politikovy mysli, k inspiraci v myšlení a způsobech vidění současnosti, ale hlavně budoucího světa, pro nějž se dnešní politika dělá.

Umění, na rozdíl od politiky, má tu výhodu, že se může nekonečně rozevírat a můžeme se na něj dívat jinak, ale právě v tom může politikům hodně pomoct, protože jejich vidění bývá mnohem uzavřenější a omezenější. Jak říká Drulák, umění, politické v dobrém šaldovském smyslu, "nám může dát varování i alternativu".

"Umění varuje před falešným univerzalismem historických zkratek, které končí v zatopených ruinách a zmatení jazyků, před krásou ničivých projektilů, před sebevědomými zásahy do reality, jejíž pravidla často vůbec neznáme."

Drulákovo vyrovnání před fixovanými výklady a pravdami, před používáním hotových ideologií v politické praxi, se zdaleka netýká jen mezinárodních vztahů, kde je vždy dobré rozumět i druhé straně, jak to Drulák dělá třeba ve vztahu k Číně, kterou vidí jako směsici kapitalismu, čínského socialismu a staré čínské tradice. Drulák šije i do českých poměrů, které jsou možná až příliš zahleděné do sebe a do dohánění vyspělého světa a používání "osvědčených řešení".

"Co když ale žádná taková osvědčená řešení nejsou a my doháníme vlak řítící se do propasti?" Apokalyptická vize, možná blízká pravdě, co ale nabízí proti pádu do propasti Drulák?

Hluboce prožívanou mystickou vzájemnost, jakési obnovené bratrství, sdílení světa otevřeného myšlení, něco jako domácí i světové Občanské fórum, v němž se nějaká záchrana může přece jen zrodit. Takže přece jen naivita? Jistě, ale ve světě falešného sdílení vševědoucích narcistních eg možná jediná rozumná cesta.