Podivuhodná je kariéra amerického písničkáře Sixta Rodrigueze. A to i v kontextu různých bizarních hudebnických osudů. Rodriguez sice vystoupí v pondělí, den po svých 74. narozeninách, v pražském Foru Karlín jako slavný člověk, ale to ještě donedávna neplatilo. Ani jedna z jeho dvou desek neměla na začátku 70. let ve Spojených státech úspěch, takže Rodriguezovi nakonec nezbylo než na hudbu rezignovat a vzít špatně placenou práci ve stavebnictví.

Teprve oscarový úspěch švédsko-britského dokumentárního filmu Pátrání po Sugar Manovi z roku 2012 udělal z Rodrigueze na stará kolena opravdovou hvězdu.

Nejeden předem neinformovaný divák byl při sledování filmu zmítán pochybnostmi. Je něco takového vůbec možné? Nebo švédský režisér Malik Bendjelloul publiku rafinovaně předkládá jakousi absurdní historku o americkém Járovi Cimrmanovi?

Zatímco Rodriguez pracoval v Detroitu jako dělník, byl v Jihoafrické republice považován za hudební idol a jeho tamní příznivci se domnívali, že už je po smrti. Rodriguezova hudba často zněla v jihoafrických rádiích, vycházely mu tam desky. On sám však nedostával žádné tantiémy a o své popularitě nevěděl.

Sixto Rodriguez není zdaleka jediným hudebníkem, který měl prostě smůlu a přes svůj nesporný talent se musel muzikantské kariéry vzdát. A neočekávaný úspěch ve vzdálené zemi, daný víceméně náhodnými okolnostmi − to taky známe odjinud: v bývalých socialistických státech se občas ve velkých nákladech prodávaly desky málo známých západních hudebníků, kteří doma žádný velký ohlas neměli.

Na Rodriguezově příběhu je ovšem pozoruhodná právě ta až absurdní míra neinformovanosti, do značné míry způsobená autoritářským režimem a cenzurou v Jižní Africe. Film Pátrání po Sugar Manovi je i tak poněkud stylizovaný a jeho efektní vypointovanost se někdy trochu míjí s realitou: není v něm třeba vůbec zmínka o tom, že Rodriguez byl v letech 1979 a 1981 na turné po Austrálii, kde se jeho desky také dobře prodávaly.

Jenže ani ohlas u australského publika Rodriguez tehdy nedokázal využít ke znovuobnovení kariéry v USA, což přinejmenším svědčí o jeho nepraktičnosti.

Rodriguezovi detroitští známí ho ostatně vždy brali jako obyčejného potomka mexických přistěhovalců, žijícího zcela všedním životem. Dlouho se nechtěl podílet ani na natáčení dokumentu Pátrání po Sugar Manovi.

Film však měl velký úspěch, kromě Oscara získal i řadu dalších ocenění − a díky tomu teď Sixto Rodriguez vystupuje na nejprestižnějších festivalech jako Glastonbury nebo Primavera, ve Spojených státech účinkuje ve vysoce sledovaných talk show, jako filmový soundtrack mu vyšlo úspěšné album s výběrem nejpovedenějších skladeb.

Některé ty písničky jsou opravdu výborné a Rodriguez je zpívá skvěle, ale jako autor má přece jen limity. Jeho alba Cold Fact a Coming from Reality z let 1970 a 1971 v sobě nezapřou dobu vzniku − přinášejí typický folkrockový zvuk přelomu 60. a 70. let. Rozhodně nebyla natáčena v nějaké laciné produkci, účinkuje na nich řada hudebníků včetně členů Detroitského symfonického orchestru.

Přes aranžérskou pestrost a pečlivou studiovou práci však trpí jistou nevyrovnaností materiálu: Rodriguez prostě byl jedním z folkrockových písničkářů kráčejících v Dylanových stopách, kterým se něco povedlo, něco ne. Nejspíš si toho je vědom, proto také na současných koncertech poměrně často zařazuje převzaté tituly − populární rockové skladby ze 60. let.

Sixto Rodriguez jistě měl velkou smůlu v tom, že se mu v jeho nejlepších tvůrčích letech nedostalo zaslouženého úspěchu. Ale kdyby ten úspěch tehdy měl, asi by dnes byl jen jedním z mnoha pozapomenutých zpěváků, kteří jsou heslem v rockových encyklopediích a občas zahrají na koncertech pro pamětníky.

Rodriguez je ale dnes v jiné kategorii, díky jeho životním peripetiím se z něj stala skutečná "star". Sám to asi moc neprožívá, hudební byznys ho nikdy nepřitahoval. Ale publikum se může radovat, že Rodriguezovy písničky nakonec nezapadly a jeho příběh ukazuje, jak spravedlnost přece jen zvítězila.