Stačí první záběr na červenou oponu, která začne dýchat životem, aby divák poznal rukopis španělského režiséra Pedra Almodóvara. V jeho novince Julieta, která dnes vstupuje do českých kin, je ale opona ve skutečnosti blůzkou. A její dotek jako by divák pocítil na vlastní kůži.
Až na kůži se svými barevnými světy plnými vášní Almodóvar dokáže dostat už od 70. let, kdy začal točit. Ve svém nynějším dvacátém snímku se klasik moderního španělského filmu po deseti letech vrací k čistě ženské tematice. Na rozdíl od svého předešlého, rozmarného filmu Rozkoš v oblacích také vypráví o poznání uměřenější příběh.
Náruživý čtenář Almodóvar, jenž zhltne dvě knihy týdně, se tentokrát inspiroval povídkami kanadské držitelky Nobelovy ceny za literaturu Alice Munroové a vystavěl z nich svůj typický filmový labyrint. Není v něm tak podstatné, co se stalo, nýbrž jak se to vypráví.
Titulní roli Juliety ztvárnily dvě herečky a obě se musely vypořádat s nelehkým úkolem, jak v různých životních obdobích zahrát stejnou ženu postiženou obrovskou ztrátou, o jejíchž nuancích se přitom divák dozvídá postupně. Vždy je při sledování filmu o krok pozadu za postavami.
"Myslím, že jediná jednoduchá scéna byla ta, v níž ležím na posteli a masírují mi obličej," řekla Hospodářským novinám na festivalu v Karlových Varech herečka Emma Suárezová, která Julietu ztvárnila v pozdější fázi života. S kolegyní Adrianou Ugarteovou se na place prakticky nepotkaly a režisér jim záměrně nedovolil, aby se na roli připravovaly dohromady.
Smutek v rudé
"Když mě opustíš, můj svět se nachýlí ke konci," zní v titulní, tradiční španělské písni, která film doprovází. Julieta je snímkem o ztrátě, smutku a truchlení − film na poměry svého tvůrce velmi nenápadný. Almodóvar si rád hraje s kýčovitou estetikou telenovel, tentokrát je však mnohem věrnější realistickému světu původních povídek Alice Munroové. Byť z nich dělá zašmodrchané, tklivé melodrama.
V úvodu filmu se Julieta náhle rozhodne neopustit Madrid se svým novým přítelem a divák se teprve postupně dozvídá proč. Je svědkem toho, jak se Julieta za dramatických okolností ve vlaku seznámí s pohledným rybářem, jak o něj přijde a jak tato tragická událost vytvoří propast mezi ní a její dospívající dcerou.
Příběh, jak je u Almodóvara zvykem, každou chvíli odkazuje na svět umění. Což má designovou i symbolickou funkci. Stylizované sošky s chybějícími penisy, kniha o současném japonském skladateli Sakamotovi, obrazy britského moderního malíře Luciana Freuda − nic z toho se v interiérech bytů nepovaluje náhodou.
Konkrétně malby vnuka Sigmunda Freuda režisér pečlivě studoval, aby prý odhalil podstatu samoty. Z podobných důvodů se věnoval i zkoumání chůze francouzské herečky Jeanne Moreauové či filmům švédského režiséra Ingmara Bergmana, jak uvedl na tiskové konferenci na festivalu v Cannes, kde letos Julieta měla mezinárodní premiéru.
Byť snímek nejen scénou z vlaku odkazuje k mistru napětí Alfredu Hitchcockovi, prvky z thrilleru či noirové detektivky, které dominovaly režisérovým nedávným snímkům Rozevřená obětí a Kůže, kterou nosím, v Julietě chybí. Jde vlastně jen o sled situací ze života ženy, která už 12 let neviděla svou dceru, vše podstatné se odehrává v její tváři.
Julieta
Scénář a režie: Pedro Almodóvar
Bioscop, česká distribuční premiéra: 21. července
Když si v jednom záběru Julieta v podání herečky Ugarteové přehodí ručník přes hlavu a vzápětí ho už sundá kolegyně Emma Suárezová, naplno se projeví cit režiséra. V jediném okamžiku ukáže, jak se hluboký smutek vepsal do tváře jeho hrdinky.
Julieta není plná transsexuálů ani hrátek s kýčem jako mnohé slavné Almodóvarovy opusy. Není to ale ani přísně realistické drama.
Pro někoho možná zapomenutelný film − přesto Julieta dokazuje, že Almodóvar stále patří k režisérům, kteří dokážou vtělit význam i do tak banálního záběru, jako je pohled z výšky na auto jedoucí zalesněnou krajinou.
Smutek v rudé
