Nelze pochopit dnešní ruskou moc bez analýzy prostředí, které ji utvářelo. Jeden z nejkompetentnějších znalců země, americký historik Walter Laqueur, tu analýzu předkládá v knize Putin a putinismus, která nedávno vyšla česky. Zneklidní tím, jak propastný odstup ukazuje v uvažování Západu a nynějších vládců Kremlu.

Pro dnešní Rusko je příznačné, že vedle pragmatického, až technokratického pojetí moci se v něm uplatňuje vliv ideologů přesvědčených o výjimečném, až spasitelském poslání země, ať už jde o ty živé jako Alexandr Dugin nebo zesnulé před desítkami let v exilu typu Ivana Iljina − jeho knihu nazvanou Naše úkoly nechal prezident Vladimir Putin k Vánocům 2013 poslat všem gubernátorům a vysokým státním úředníkům.

Na argument ruské nacionalistické pravice, že "elita bez ideologie je hrozba", Laqueur ve své knize bystře namítá, že Rusko v dějinách sice postihly mnohé katastrofy, ale většinou spíš v důsledku přemíry ideologie než jejího nedostatku.

Za jednu z ruských slabostí Laqueur pokládá víru ve všemožné spiklenecké teorie či perzekuční bludy. Ty se sice vyskytují také v západních společnostech, ale pouze v Rusku pronikají do oficiální politiky, kde mnohdy ovlivňují rozhodování.

Podle Laqueura dokáže být putinovský svět mocensky efektivní, nabízí i působivou nacionalistickou ideologii, ale není v něm místo na racionální analýzu selhávání ruské ekonomiky. Jejím klíčovým zdrojem je vývoz přírodních komodit, především neobnovitelných energetických zdrojů. S jejich cenami na světových trzích stojí a padá prosperita země, jejíž vedení tolik klade důraz na to, že rozhodnutí Ruska nebude a ani nesmí nikdo omezovat.

Proto se Laqueur věnuje i pojmu suverénní demokracie, tedy demokracie, jejíž povahu, rysy a fungování si stanovuje Rusko samo. V zemi, kde rozhodnutí přicházejí z nejužšího vedení a často od jediného muže, vůbec neplatí to, co definuje západní demokracii − oddělení moci zákonodárné, výkonné a soudní nebo svoboda slova, které zajišťují vzájemnou a veřejnou kontrolu.

Laqueur dokládá, že v dnešním Rusku panuje ne totalitní, ale silně autoritativní systém. Ten sice pravidelně připouští volby, aby demonstroval svou legitimitu, ale opírá se o silnou roli státu, navíc ztělesněnou v jediné osobě. Proti tomuto systému se většina obyvatel nevzpírá nejen kvůli propagandě státem kontrolovaných médií, ale také proto, že mnoho Rusů si demokracii západního střihu ztotožnilo s tím, co se v zemi odehrávalo po rozpadu Sovětského svazu. Ze Západu nahlíženo je taková úvaha vadná, protože ani za Borise Jelcina, a už vůbec ne za Putina, se nedalo mluvit o vládě práva.

Kniha

Walter Laqueur
Putin a putinismus
2016, Nakladatelství Prostor, přeložila Petruška Šustrová, 384 stran, 347 korun

Z Laqueurovy analýzy putinismu je zřejmé, že dnešní vládci Ruska už nemají mnoho společného s komunistickou ideologií, od níž si vypůjčují jen rudé prapory bez srpů a hvězd.

Mnohem více se jedná o silně konzervativní nacionalismus s přesahy ke krajní pravici. Z této perspektivy je pochopitelný Putinův vztah ke Stalinovi ne jako k diktátorovi, který za sebou nechal desítky milionů obětí, ale jako k tvůrci Sovětského svazu, někdejší světové velmoci.

Vladimir Putin si před lety povzdechl, že největší geopolitickou tragédií dvacátého století byl právě rozpad SSSR. Pokud to pochopíme jako lítost nad rozpadem ruského impéria, je přesmyčka mezi komunistickou supervelmocí a touhou dnešních vládců Ruska navrátit mu někdejší respekt pochopitelná a o to více zneklidňující − například s ohledem na ideu "ruského světa", prostoru, který dnešní Rusko přesahuje a zahrnuje všechny země, kde žijí etničtí Rusové, jejichž zájmy je Rusko odhodláno hájit a prosazovat.