Když před dvěma roky v populárním večerním pořadu francouzské televize zapochyboval o pozitivní roli islámu v současném arabském světě, sedl imám Abdelfatah Hamadache Ziraoui k počítači, přes Facebook nad ním vyhlásil fatvu a vyzval alžírskou výkonnou moc, aby Kamela Daúda odsoudila k trestu smrti a veřejně ho popravila. Vzápětí se k šílené "klatbě" na sociálních sítích přidaly tisíce islamistů.

Když letos v lednu, po pověstných sexuálních útocích v Kolíně nad Rýnem, Kamel Daúd publikoval v pařížských novinách text, v němž se zamýšlí nad nezdravým vztahem arabských mužů k ženám, rozčílilo to zase skupinu francouzských sociologů, antropologů, novinářů a historiků − a obvinili ho v otevřeném dopisu z islamofobie.

Momentálně nejznámější alžírský novinář a spisovatel, jehož znalci považují za vycházející hvězdu moderní frankofonní literatury, má, zdá se, talent vyrábět si nepřátele. On sám za ty nejhorší a nejnebezpečnější však považuje extrémní pravici a tzv. Islámský stát. Islamisté se ho kdysi − když byl ještě chlapec − pokusili na alžírském venkově naverbovat do své "buňky", dnes je jejich nekompromisním oponentem. Na strach se přitom snaží zapomenout. To mi řekl, když v polovině října přijel do Česka na Festival spisovatelů Praha.

Nedostal jste se v poslední době do poměrně paradoxní situace? Na jedné straně na vás svolávají fatvu, na druhé vás obviňují z islamofobie.

Proč se vám zdá ta situace paradoxní? Je přece jasné, že jestli někdo štve demagogy z jedné, druhé či třetí strany, pak je to ten, kdo stojí mimo všechny tábory a je naprosto nezávislý. To samozřejmě provokuje.

A kdo tedy vlastně jste?

Jsem novinář. Žiju v Alžírsku a píšu, co si myslím. Přemýšlím o současnosti, o tom, co se stalo v mé zemi, o náboženství, o sexualitě, o smrti, o politice, o svobodě. A to, co píšu, se samozřejmě spoustě lidí nelíbí.

Komu všemu?

Islamistům − protože mají totalitářské záměry. A francouzským levičákům − protože si myslí, že jen oni mohou dnes být dobrými advokáty národů, jejichž země byly kdysi francouzskými koloniemi. A moc rádi mluví za druhé.

Ta skupina intelektuálů, kteří vás obvinili z islamofobie, byli samí levičáci?

Myslím, že většina z nich. A víte, jakou trpí chorobou? Jmenuje se odpovědnost za minulost. Stále řeší následky kolonizace, a tak jsou slepí tváří v tvář problémům současnosti.

Je pravda, že poté, co vás obvinili z islamofobie, jste skončil s novinařinou?

Dosud jsem hodně pracoval, psal pro spoustu novin a časopisů. V jistý okamžik jsem si řekl, že to musím omezit, chci­-li vydat další knihu a mít čas přemýšlet, číst, psát. Rozhodl jsem se pro jistý odstup, a tak už nepíšu každý den komentář pro Le Quotidien d'Oran, ale jen občas pro americké noviny a jeden komentář za týden pro francouzský časopis Le Point.

Diplomatická odpověď, řekla bych. Francouzské noviny vaši reakci tehdy líčily spíš jako projev únavy a znechucení.

Je to složité. Když napíšu článek proti islamistům, neboť ohrožují naši svobodu a přinášejí násilí, a ten text vyjde v Alžírsku, je vše jasné. Když je stejný text publikován v nějakém západoevropském médiu, může se stát argumentem třeba v rukou extrémní pravice, namířeným proti všem muslimům. Jako autor se tedy ocitám v souvislostech, které vůbec neodpovídají tomu, co si myslím. Já jsem přitom muslim a antiislamista. Prostě jsem se v posledních měsících dostal do vážného dilematu. Potřebuju odstup.

Jste věřící, praktikující muslim?

Náboženství pro mě vyjadřuje jisté kulturní hodnoty, jsem ovšem alergický na dogmata. A nesnáším obřady. Myslím, že víra je životní projekt. A velmi osobní věc. Všichni přece hledáme, nenacházíme. A každý má na výběr.

Náboženství je i tradice, v níž jste vyrostl.

Alžířané jsou svou kulturou muslimové, ano, v tomto ohledu jsem muslim. Ale víra je něco jiného. Je to volba, žádné dědictví.

Jak se vám žije v Alžírsku dva roky poté, co imám Hamadache požadoval vaši popravu?

Nejsem sám. Všichni jsme ohroženi. I vy.

No… Na každého z nás nebyla uvalena fatva.

Nechci ze sebe dělat mučedníka, když vím, kolik lidí proti islamistům bojuje se zbraní v ruce a kolik lidí islamisté vězní. Uvědomuji si, že si mě nezvolili náhodou. Je to symbolické − uvalit fatvu na spisovatele. A tak s tím prostě žiju. Pokud možno normálně žiju. A jsem opatrný, opatrnější.

Nebylo by jednodušší odjet z Alžírska?

To tedy ne. Nebudu emigrovat.

Máte dvě děti.

Ano, všichni, které mám rád, jsou v Alžírsku. Co bych jinde sám dělal?

Mohl byste své blízké přece vzít s sebou.

Váš život nejsou jen děti. To je přece i pekař tamhle na rohu, který vám přeje pravidelně dobré ráno, to je matka, přátelé, země, její vůně, atmosféra. A zvyky. Tady, v Evropě, jsem cizinec. Když bych se přestěhoval a třeba tu i uspěl, bylo by to stejné, jako kdybych zasadil strom uprostřed pouště. To pro mě nemá význam.

Ve Francii byste se asi necítil jako na poušti, myslím si. Získal jste tam už Prix de Gouncourt za první román, vaší nejúspěšnější knihy Mersault, přešetření se tam prodalo více než 100 000 výtisků. To je skvělé východisko, ne?

Může být dobré i za situace, že zůstanu v Alžírsku. Jsem volný, mohu cestovat, ale pak se vždy chci vrátit domů. Samozřejmě, necítím se úplně v bezpečí, ale snažím se na strach zapomenout.

Prroti hrozbě imáma Hamadacheho jste šel čelem a pohnal jste ho k soudu. Je pravda, že dostal tři měsíce vězení a pokutu?

Byl odsouzen, ale odvolal se. A soudce pak prohlásil, že se necítí být kompetentní.

Co to znamená?

Odmítl to soudit. Myslím, že měl strach.

Odvoláte se?

Samozřejmě. Musím se bránit. Vím, že je to formální válka, ale považuju za důležité ukázat všem, že se islamistům můžeme postavit. A nenechám se takhle vydírat.

Jak velký mají vlastně dnes islamisté vliv v Alžírsku?

Řekl bych, že postupují. Nejprve chtěli převzít moc, za což jsme v 90. letech zaplatili 200 tisíci mrtvých v občanské válce. Dnes nejsou ve vládě, ale snaží se implantovat do společnosti zespodu. Krok po kroku ji transformují.

Jak se to projevuje?

V Alžírsku a v celém muslimském světě je třeba k dispozici enormní množství islamistické literatury. V knihkupectvích, na ulici, šíří se po internetu. Za běžnou knihu dáte 10 a více eur, islamistické jsou zadarmo. Všichni víme, že jejich vydávání platí země, jimž destabilizace v regionu vyhovuje. Třeba Saúdská Arábie.

Proč vy sám vlastně píšete ve francouzštině? Nebyla by účinnějším nástrojem arabština?

V Alžírsku není francouzština žádný cizí jazyk. Učíte se mu automaticky, na ulici, ve škole. Získáte základy, které já později zdokonaloval na vlastní pěst. Chtěl jsem si totiž číst v románech a detektivkách, které byly ve škole zakázané, až se pro mě francouzština stala nezbytnou. Je to můj jazyk imaginace, sním v něm. Do novin jsem psal i arabsky, ale roky pracuji už jen pro frankofonní média. Jsou také vlivná.

Jste coby novinář skutečně nezávislý?

Cenzura, taková, jakou asi vy znáte z dob komunismu, se v Alžírsku nevyskytuje. Neexistuje žádný seznam zakázaných autorů, takže mohu říct, že já osobně skutečně píšu, co si myslím. Ale bezesporu existují jiné způsoby tlaku, třeba je najednou méně inzertních objednávek pro noviny, méně peněz. Daleko silnější než vláda a politické strany jsou podnikatelské nebo ideologické lobby. A určitě jsou také dnes pod výraznějším tlakem začínající novináři než lidé, kteří se v téhle branži pohybují už přes dvacet let. V Alžírsku jsou čtyři, možná pět novinářů a pár karikaturistů, kteří publikují i ve světě, a ty si netroufne nikdo přímo cenzurovat. Mám štěstí, že mezi ně patřím.

Kamel Daúd (46)

◼ Proslul jako novinář – a to reportážemi z alžírské občanské války, posléze komentáři, které publikoval každý den po řadu let v deníku Le Quotidien d´Oran a také v nejrůznějších světových médiích.

◼ Vyrůstal na alžírském venkově a tam se poprvé setkal s islamisty, dnes je známý jako jejich nesmlouvavý oponent. Za své kritické postoje už si "vysloužil" fatvu z úst radikálního imáma, za svůj  román Meursault, přešetření, v němž vlastně rozvíjí Camusova Cizince z pohledu Arabů, získal prestižní Goncourtovu cenu (v sekci první román).

◼ Je rozvedený, má dvě děti, žije v alžírském Oranu.

Prý jste se narodil na venkově, v malé vesnici a v novinách začínal v devatenácti jako elév. Kde se ve vás vzala tahle ambice?

Vždycky mě to táhlo ke knížkám a k psaní. Bylo nás šest dětí, tři kluci a tři dívky. Maminka byla v domácnosti, starala se o nás. Ještě žije, otec zemřel před dvěma roky, byl voják. Byl prostý člověk, ale vychovával nás v liberálním duchu, každý si mohl zvolit cestu. Žádnou žurnalistiku jsem nestudoval, koneckonců jako devadesát procent novinářů na celém světě. Začínal jsem jako elév, pak jsem byl reportér a za občanské války jsem měl spoustu příležitostí se řemeslu naučit, viděl jsem zblízka, co dokážou islamisté. Psal jsem reportáže, scházel se s pronásledovanými. Pak jsem byl komentátor, několik roků také šéfredaktor Le Quotidien d'Oran a zase komentátor. To mi asi nejvíc sedí.

Jak žijí vaše sestry? Mají povolání, jsou emancipované?

Nerad mluvím o životě druhých a obzvlášť nechci mluvit o soukromí blízkých. Každá sestra si vybrala prostě vlastní cestu, jedna vsadila na rodinný život, druhá měla jiné abmice.

Ptám se na vaše sestry, protože…

… jsem napsal ten článek o vztahu arabských mužů k ženám. Jasně. V tom textu jsem se zamýšlel nad tím, že v arabsko­-muslimském světě je sexualita velký problém. Útoky v Kolíně vlastně musely přijít. A je tedy jasné, že tento problém se musí léčit, mají­-li být nastaveny normální vztahy.

Co si s tím tedy mají Evropané počít?

Svoboda ženy je bezpodmínečná. Jestliže lidé utíkají před diktaturou a chtějí být svobodní, musí být svobodní všichni. I ženy. Bude to těžké pochopit a akceptovat (pro arabské muže i ženy), ale je to nezbytné, a tak jim to i Evropané musí vysvětlovat a také to od nich požadovat. Na druhou stranu, imigranti mohou být pro země, jež je přijmou, jen přínosem. Nikdy jsem neviděl, aby země, která by se totálně uzavřela proti vlivům zvenčí, uspěla. Nicméně chápu, že se obáváte o domovy, o svobodu, za kterou jste také museli tvrdě zaplatit. Ale jako vy máte důvod se bát, Syřan, který utíká před válkou a islamisty, má důvod se strachovat o svou rodinu. A chce ji zachránit. Kdybyste byli na jeho místě, uděláte totéž.

Ano, určitě bych se snažila rodinu zachráníti. Proč jste vy za občanské války neutekl?

Bylo mi dvacet. Možná jsem si ještě všechno nedovedl uvědomit, domyslet. To přicházelo později. Občanská válka je záludná. Nevíte, kdy a kde začala. Postupuje zlehka. Nejdříve se něco přihodí kdesi daleko, na druhém konci země, pak ve vašem kraji, městě, čtvrti, za rohem… Až vás to doběhne. Trvalo poměrně dlouho, než jsme pochopili, že v tom lítáme a jsme proti islamistům úplně sami.

Nepodařilo se jim zvítězit.

Vojensky ne. Mentálně ano. A dnes jsme v té válce už všichni. I vy. Co si ale nedovedu srovnat v hlavě, proč právě u vás − v Česku či Polsku − je nejsilnější antiuprchlická nálada. Vždyť řada Čechů ví, co to je, žít v emigraci.

Neřekla bych, že antiuprchlickou náladu sdílejí s politiky všichni Češi.

A já vám věřím. Kroky politiků jsou často populistické. Je jednoduché říct, že se něco stalo vinou uprchlíků. To je stejné, jako když u nás islamisté obviňují ženy. Chcete mít dostatek práce v Alžírsku? Pošlete ženy zpět do domácnosti! Chcete mít v Evropě práci? Vyžeňte imigranty! Stejný způsob. Extrémní pravice a islamisté jsou stejné zlo. U nás je teď populární jedna karikatura. Je na ní vousatý islamista a drží v ruce transparent: Volte Trumpa!