Sozdar je kurdská vojačka. Když v úvodu snímku Gulistan, země růží poprvé promlouvá na kameru, nehovoří o válce, ale o svobodě lidské duše. A o její kráse, která se musí odrážet ve tváři a na celém těle. Na tom vlastním však prý neumí spatřit stopy bojů.
V těch slovech není žádná hluboká symbolika, ale celkem prostá, přirozená touha. "Chtěla bych mít jizvu na tváři, učinila by mě krásnou," touží Sozdar a přemítá, proč se jí nelíbí jiná jizvička, kterou má na levém obočí.
Kurdské bojovnice přebývají v horách, kde může zaútočit Islámský stát, Írán i Turecko, a zcela přirozeně si povídají jak o výhodách pistole glock před jinými typy zbraní, tak o tom, proč je kopřiva dobrá na vlasy.
Děs nepřítele z této ozbrojené ženské brigády je pochopitelný. Pokud by člen Islámského státu zemřel rukou ženy, nikdy se nedostane do ráje. Děs z války v očích diváků však je překvapivý, neboť nevídaný. Nepramení z vyobrazení jejích hrůz, ale naopak ze spojení s něčím zcela opačným, s citlivostí či krásou.
Jako by se válka, viděná očima odhodlaných žen, které opustily vlastní rodiny, aby mohly chránit rodiny jiných, stávala něčím pochopitelnějším. Něčím, co lze snadněji přijmout či omluvit.
Ale tento pozoruhodný debut režisérky Zaine Akyolové není obhajobou války. Mnohem spíše odráží paradoxní povahu Turecka, kde se střetávají národy i vyznání, kde se potkává Východ se Západem.
A něco podobného platí i pro další snímky ze sekce Průhledná krajina: Turecko, v nichž se vyjevují méně známé fasety země, která je v očích západních médií i veřejnosti mnohdy vnímána jako jakási rozbuška. Jako stát, který sice před dvěma lety OSN označila za nejštědřejší zemi z hlediska poskytování azylu běžencům, ale která je za přístup k migrantům přitom často kritizována.
Poměrně zblízka zkušenost migrantů, pro něž je mnohdy Istanbul jen "přestupní stanicí" mezi starým a novým domovem, zachycuje jiný snímek Callshop Istanbul, pozorovatelský dokument, který sleduje telefonické hovory běženců s jejich rodinami a blízkými. Jen intimní útržky cizích hovorů z istanbulské kavárny. A přesto se v těch emotivních dialozích odehrává drama mnohem větších rozměrů.
Už jen samotný fakt, že divák neslyší druhou stranu, vytváří zvláštní napětí. Rýsují se v něm obavy, touhy i reálné a místy dost krušné kontury snu o lepším životě.
"Dobré ráno a vítejte u další migrace," zve radostný hlas v úvodu čtyřminutového snímku s názvem Jak byste chtěli migrovat?. Černobílé záběry a hudba jako z reklamy na cestování ze šedesátých let. Sociolog Fatih Bilgin touto ironickou záměnou slov cestování a migrace vytvořil koncentrovaný film, který mezi řádky na hlavu postavených sloganů promlouvá o absurdních aspektech migrantské problematiky i o západním pohledu na ně.
S nezvyklým posunem kontextu pracuje také krátký film Plnou parou zpět, v němž animované sekvence doplňují reálné zvuky protestů z istanbulského parku Gezi roku 2013.
V jiných filmech se zhmotňují desetiletí staré masakry, o nichž vypovídá 921 hrobů ukrytých v místních horách. Další naopak vyprávějí o těch zdánlivě nejvšednějších věcech. Třeba o jednom dni na legendárním koupališti, které mělo být zbouráno, a přesto stojí. Či o sběračích rákosí a o melodiích pouličních stánkařů, kteří převážejí zboží na vlastních zádech.
Turecko dalo filmu několik skvělých režisérů. Třeba Nuriho Bilgeho Ceylana, jehož Zimní spánek předloni vyhrál Zlatou palmu na festivalu v Cannes. Nebo mistra lyrických obrazů Semiha Kaplanoglua. Je načase seznámit se s tím, jak vidí svět jejich dokumentarističtí kolegové.
