Holčičku uprostřed noci probudí déšť. Když však pohlédne z okna, nezuří tam bouřka, ale prohání se tam abstraktní audiovizuální šum, působící na oko diváků jako mocné hypnotikum. Taková je síla filmů amerického experimentátora Billa Morrisona, který letos na festivalu Ji.hlava uvede retrospektivu svých děl.

Citovaná scéna pochází ze snímku Sirotek Annie. Desetiminutové dílko se − tak jako většina Morrisonovy tvorby − skládá ze starých němých filmů, které zub času a ruka tvůrce společným dílem ohlodaly do podoby, v níž ožívá zcela nový druh krásy.

Záběry z němého filmu o malém sirotkovi doprovází recitace básně, která snímku dala jméno. A přes obraz se míhají šmouhy jako duchové, kteří povstali ze samotné filmové hmoty.

Ne nadarmo se Morrisonova produkční společnost jmenuje Hypnotic Pictures. Z jejích snímků se lze snadno dostat do stavu obluzení.

Morrison pracuje výhradně s metodou "found footage", vlastně jen skládá záběry ze známých i neznámých, často více než sto let starých filmů. Ale někdy to činí způsobem, který přiměl oscarového dokumentaristu Errola Morrise ke zvolání: "Možná je to největší film, jaký kdy byl natočen!"

Tak Morris okomentoval Mor­risonovu celovečerní audiovizuální symfonii Decasia z roku 2002, oslavu obrazu, rytmu, pohybu i samotného filmového materiálu. Jedním z prvních záběrů snímku je ruka nořící se do kapaliny, z níž vytahuje filmový pás, plynule jej však střídá obraz exploze.

Je to symfonie rozkladu věnovaná filmu a sestříhaná podle rytmu skutečné hudební symfonie, již přímo pro Decasii zkomponoval americký postminimalistický skladatel Michael Gordon. Výsledek neuhranul jen Morrise. V roce 2013 americký Národní filmový archiv zařadil snímek do svých sbírek jako vůbec první dílo jednadvacátého století.

Ji.hlava se experimentální tvorbě věnuje dlouhodobě, to nejlepší ze sféry na pomezí dokumentu a avantgardy ukazuje už od roku 2008 soutěžní sekce Fascinace, v níž i letos bude ve světové premiéře uvedeno hned několik pozoruhodných děl.

"Ve Fascinacích vidíme jiné typy pohledů na realitu," přibližuje soutěžní sekci režisérka a dramaturgyně Ji.hlavy Andrea Slováková. "Působivá lyrika vznikne i z toho, že autor hledá limity automatického ostření ve fotoaparátu nebo že obrazy zvětšuje až na hranici viditelnosti jednotlivých pixelů."

Mnohdy tyto tituly neposouvají jen hranice estetiky, ale i samotné filmové techniky. Třeba německému filmaři Thomasi Mohrovi jako základ snímku nazvaného Dopad 9.2 posloužilo 59 049 fotografií z jeho dlouholetého uměleckého projektu, které do výsledné podoby nekonečných pásů abstraktních koláží seskládal počítačový algoritmus. A španělsko-kanadský film Portbou zase vznikl s pomocí prototypu nové hmatové kamery, která natáčí to, na co člověk sahá.

Někdy není kamera vůbec potřeba. "Ve své tvorbě pracuji přímo s filmovým pásem. Považuji jej za sochařský materiál," říká britská umělkyně a filmařka Mary Starková o filmu Pro Delii. Snímek věnovaný avantgardní hudebnici Delii Derbyshireové ve změti vzorů a čar zobrazuje přímo její partitury a z filmového média dělá prostor, kde je možné cokoliv.