Když v roce 2008 vydala Tereza Boučková prózu Rok kohouta, stal se z ní trochu nečekaně bestseller − žádná z předchozích knih zkušené autorky se předtím takového věhlasu nedočkala. Nyní vydaný autorčin titul Život je nádherný na Rok kohouta přímo navazuje.

Důvody, proč Rok kohouta zaznamenal takový úspěch, byly jistě i mimoliterární, protože Boučková píše převážně o sobě. Kniha líčila smutné vyústění toho, co se ještě v optimistických tónech objevilo ve filmu Smradi, k němuž Boučková vytvořila scénář. Tedy ztroskotání jejích snah dovést výchovu dvou adoptivních romských synů k úspěšnému konci.

Oba kluci nakonec skončili na ulici jako povaleči, narkomani a zloději, přičemž nejčastějším terčem jejich krádeží byli − jak to tak u závislých bývá − příbuzní a kamarádi. Boučková se nicméně navzdory této trpké zkušenosti nepřiklonila k nějakým rasistickým zjednodušením, možná i proto, že se z ní takzvaně "vypsala".

Nová próza Život je nádherný na Rok kohouta navazuje formálně − opět jde o svého druhu deník odehrávající se v průběhu roku 2011, byť zápisky nejsou datované − i tematicky. Boučková znovu líčí příběhy své rodiny, přičemž v centru pozornosti je tentokrát její devětasedmdesátiletá matka trpící pokročilým stadiem Alzheimerovy choroby.

Zmatená, zapomnětlivá, důvěřivá, ale občas také nesnesitelně tvrdohlavá paní se tak stává snadným terčem právě pro adoptivní vnuky a jejich partnerky. Ti využívají ženiny osamělosti, dobrosrdečnosti i špatné paměti, aby ji vyjídali ve všech významech toho slova.

Tato paní ale byla v sedmdesátých a osmdesátých letech také oslnivou krasavicí, do níž se zamilovali přední disidenti, počínaje Pavlem Kohoutem až po Václava Havla. Právě Havlova pokročilá nemoc i smrt a Boučkové vzpomínání na jeho vztah s matkou tvoří poslední, nejsilnější třetinu prózy. V ní se potkávají momenty patetické s ironickými − například když stará paní v atmosféře tryzen za zemřelého Havla prohlásí, že její největší životní láskou byl a je kocourek. O pár stránek předtím ostatně Boučková líčí urputnou, psychicky i fyzicky vyčerpávající tahanici a hádku, kterou se svou matkou svedla nad kočičím záchodem.

Kniha

Tereza Boučková
Život je nádherný
Odeon 2016, 256 stran, 249 korun

Aby byla autobiografická próza něčím víc než jen nějakou autoterapií, musí obvykle splňovat jednu ze dvou podmínek: buďto se autor vyjadřuje podmanivým básnickým jazykem a pronikavým viděním světa a společnosti (jako Diviš, Hanč či Zábrana), anebo je jeho život dostatečně zajímavý, což platí zejména o Českém snáři Ludvíka Vaculíka.

Právě k němu se Boučková vztahuje, v knize z něj cituje a zjevně má ambice se "Snáři" přiblížit. Bohužel zejména v první části knihy onu podmínku zajímavého života příliš nenaplňuje: píše o trablech svých zvlčilých synů (ale to už se jen opakuje), o zhoršujícím se matčině stavu a lhostejnosti úřadů, prokládá to nápaditě zvolenými citáty a výpisky z četby, poněkud banálními komentáři poměrů na české politické scéně a obecně ve společnosti i nepříliš záživnými všednodenními událostmi, které se obvykle točí kolem procházek se psem.

Dokud nedojde ke kontrastu celonárodního smutku, jehož mnohé projevy Boučková nekompromisně odhalí jako pokrytecké, s bezstarostnou amnézií autorčiny matky, ženy, ke které měl Havel svého času nejblíže ze všech lidí, je Boučkové kniha plochá, jednorozměrná, psaná jakoby ze setrvačnosti.

Boučkové styl je jednoduchý a věcný, a jakmile od niterně prožívaných intimních dějů uhne k obecným, vycházejí z toho klišovité úvahy blízké amatérským blogerům, případně zkratkovité soudy nad uměleckými, především literárními díly. Mnohé pasáže prvních dvou oddílů působí sebestředně a vatovitě. Ale jak praví přísloví − konec dobrý, všechno dobré. A Tereze Boučkové se závěr − velmi dojemný, ale přesto působivý, navíc pointující na první pohled dost patetický název knihy − vydařil náramně.