Ouvertura
Na motiv ze Smetanova Věna

Projdi si světa širý lán,
jen v Čechách roste Budiždán.
Veršuje, až se práší.
Toť on, toť on, jenž snáší
své vlasti krasší skvosty.
Své hořkosti zas nos ty,
můj verši prostý.



V. T

„Homo ille
božskej Tille.“
Nápis na zdi staré posluchárny v Klementinu.

Slečinky a studentíci
žasnou nad tou erudicí.
„Jaká elegance řeči!
Jaká šíře ducha!“

Časem po iluzi veta.
Obráceně zní pak věta:
„Jaká elegance ducha!
Jaká šíře řeči!“


„Onen slavný“
[Václav Tille (1867–1937), romanista, jeden z nejpopulárnějších profesorů FF UK.]



Jindřich Vodák

Jsi-li zbaven hmatu, chuti, jsi-li barvoslepý,
místo kritik proč bys nepsal klepy?



Básník Jaroslav Durych v lepší společnosti
(Vzpomínka na olomoucký Grand z třicátých let)

Líná kavárenská odpoledne.
Jak to dlouho trvá, než se člověk zvedne,

a jak se to krásně lenoší,
hledět na barokní sousoší,

poslouchat, až orloj venku dozní...
Nuda v Grandu bývá grandiózní.

U stolu, kde sedí filistři,
hovor ducha tuze nezbystří.

Lze snést jejich bodré nezpůsoby
s úsměvem, i když se člověk zlobí.

(Viďte, pane profesore Vašico,
my dva známe to.) Že však je básník váš? I co,

co vás nemá, hrubí mecenáši.
On vás jenom z flagelantství snáší.

 

 

Závěr jedné polemiky s E. B.

„— ed egli avea del cul fatto trombetta.“
Dante: Inferno
„Trumpeta v Čechách ozývá se.“
Viktor Dyk

Nad touhletou
basstrumpetou

je mi úzko v duši.
Trub si žurnále,
v čacký turnaj!
Zacpávám si nos i uši.


„— a on byl z řiti udělal si trubku.“ Tato odpověď Eduardu Bassovi, otištěná původně v zmírněné podobě v olomouckém Pozoru, týká se jedné mojí [Skoumalovy] invektivy, která vyšla v 1. čísle Listů pro umění a kritiku. Eduard Bass na ni prudce reagoval v Lidových novinách.



Dozpěv k elegiím Viktora Dyka nad smrtí Otokara Březiny

„...es sei hier nur erwähnt, dass der so vielfach von
Dichtern erwähnte
Schwanengesang wirklich zuweilen aber sehr
selten vernommen wird
und den Tönen einer Harmonika ähnlich sein soll.“
A. Fritsch: Naturgeschichte der Vögel Europas

Pane redaktore Dyku
z Lumíra,
k čemu tolik křiku,
když básník umírá.

My jsme zase z věci jiné
přesmutní,
když duch léta hyne
a tělo mohutní.

Nelze ubránit se vzlyku pohnutí:
slyš na harmoniku
hrát píseň labutí.
1929


„...zde jen uveďme, že onen labutí zpěv, o němž tolikrát mluví básníci, občas, jenže zřídka bývá opravdu slyšet a podobá prý se zvukům harmoniky.“
[Přírodopis evropského ptactva.]



Po pohřbu F. X. šaldy

Kdejaká literátská coura,
kdejaký pisálek, kdejaký šmok
nad velkým mrtvým štká a kňourá.
Dost nekrologů, dost už lkavých slok!

Vy špatní básníci, proč potichu
teď nejste. Byl vás dávno syt,
vy chásko šnorerů a nebbichů.
Už umlkněte, dopřejte mu klid.

K čemu tu třeba vašich hlasů?
Vždyť obejde se schrána neživá
bez hlučné chvály Fortinbrasů.
Hle, z hrobu se vám ještě vysmívá.
1937


[šmok — prodejný novinář; šnorer — žebrák; nebbich — chudák; Fortinbras — postava ze Shakespearova Hamleta.]

 

Výstraha překladateli

Symposion, česky hostina.

Nedělej si laskominy,
překladateli, ty blázne.
Vstaneš od hostiny
vzteklý, břicho prázdné.
Z téhle oficíny
chodí každý nenasycen.
Tím, co se zde navaří,
naplní si jenom kuchaři
bezedný svůj jícen.


[Symposion — ediční řada vydavatele Rudolfa Škeříka.]

 

 

Havlíčkové v poledním listě

Dnes už se střežím
nadávat na rakouský režim.
Havlíček si nedal říci. Opustiv svou ženu
odvezen byl — ale jenom do Brixenu.
Čím byl blahý Brixen pro volného žurnalistu
Proti Polednímu listu!
O tempora!
Ó třicet stříbrných!


[O tempora, o mores! — Jaké časy, jaké mravy!, Cicero. Polední list vydávaný Jiřím Stříbrným od roku 1926 patřil k nejprodávanějším lidovým deníkům.]

 


Aloys Skoumal, Dagmar Blümlová (ed.): Spiritus iratus Aloys Skoumal – Výbor z díla Aloyse Skoumala. V roce 2016 vydalo nakladatelství Torst, 464 stran, 444 korun. Ukázka pochází z oddílu knihy zvaného Budiždán.