Od našeho zpravodaje v Londýně – Kvarteto jazzového saxofonisty Marcuse Stricklanda se s tím nemaže. Na první ze svých dvou vyprodaných koncertů v klubu Ronnieho Scotta, které patří k vrcholům místního London Jazz Festivalu, přicházejí čtyři černí muži v černých brýlích a bez jediného slova či pauzy pro potlesk spouštějí třičtvrtěhodinový proud hudby.

Lídr kapely hraje ze všech nejmíň. Chytá se rytmů bubeníka Charlese Haynese, které se obloukem vyhýbají swingujícímu jazzu a prakticky všechny by mohly znít na současných hiphopových nahrávkách. Strickland se jen občas urve do horkokrevného hardbopového sóla, ale pak se zavřenýma očima a zbožným výrazem ve tváři fouká, jako by na světě nešlo o nic než tenorsaxofon.

Když řekne, co chtěl povědět, odchází z pódia, ležérně se opírá o dveře do zákulisí a občas si odsud přisadí tónem či dvěma, z jejichž blízkosti posluchači u nejbližších stolů nadskočí.

Mitch Henry, usazený za Hammondovými varhanami, některé z těchtýž frází hraje v unisonu střídavě na třech syntezátorech. Bubeník Haynes, zjevně následovník mezi hiphopery populárního Chrise Davea, se z některých svých groovů doširoka usmívá na všechny strany, jak mu příjemně hýbou mohutnými kostmi.

Jedině baskytarista Kyle Miles zůstává ve svém světě – celý koncert stojí vzadu, se zavřenýma očima naplno ponořený do muziky. Nesóluje, avšak pavoučími prsty na kontrabasu formuje figury, které to vše stmelují.

Naživo je to o dost jiné než Stricklandova aktuální nahrávka Nihil Novi, kterou na jaře vydala značka Blue Note a o níž se hovoří jako o jedné z desek roku.

Letos sedmatřicetiletý Strickland, jehož hudební všestrannost lze možná přičíst atmosféře rodného Miami plného afrokubánské hudby i rapu, patří ke generaci muzikantů, kteří o sobě dali vědět teprve v novém tisíciletí.

Vyrůstal poslechem bratří Marsalisů, zejména saxofonisty Branforda, ovšem stejnou měrou ho zasáhl hiphop. Dnes o sobě hrdě prohlašuje, že za život naprogramoval přes 750 beatů, a když teď u Ronnieho Scotta improvizuje, rytmus je v tom vždy cítit.

Strickland k rytmu inklinoval dávno – zčásti možná díky otci, poloprofesionálním bubeníkovi, a pak také pro všechny ty roky, které strávil v kapelách bubeníků Willa Calhouna či Roye Haynese. U něj byl pět dlouhých let.

Pražané mohli saxofonistu naživo vidět dvakrát, vždy v klubu Jazz Dock, ale vždy jen jako doprovazeče – před čtyřmi roky přijel coby člen ansámblu trumpetisty Davea Douglase, vloni v triu kontrabasisty Bena Williamse.

Jenže to nejzajímavější na Stricklandovi je jeho autorská hudba. Letos bylo o saxofonistovi hodně slyšet v souvislosti s vlnou jazzových muzikantů, kteří nějak pracují s hiphopem – ať jde o klavíristu Jasona Morana, saxofonistu Kamasiho Washingtona či pianistu Roberta Glaspera. Všichni nějak určují současné jazzové trendy, přestože Američané ještě důrazně rozlišují mezi těmi, kteří působí na západním a východním pobřeží USA.

Obecně ale Strickland patří k těm, kdo původně černošskému jazzu vrací dnešní černošské rytmy, tedy výrazivo hiphopu a rapu. Strickland k tomu nakročil už ranými nahrávkami, které mu v minulé dekádě vydal španělský label Fresh Sound. Na obou účinkoval právě pianista Glasper – a z obou byla cítit svobodomyslnost začínajícího muzikanta, jenž konečně dostal příležitost hrát takovou hudbu, jakou si zamane.

Do své zatím nejoriginální polohy dorostl na letošní desce Nihil Novi, místy snad skoro přeprodukované a opět oživené Glasperovým hostováním. Tenorové, sopránsaxofonové a basklarinetové linky na albu překrývají samply mluveného slova, vrstvy ženských i mužských vokálů, různé barvy kláves i rytmické smyčky odkazující až k africké muzice.

Na zvuku alba se hodně podepsala produkující basistka Meshell Ndegeocello – nejspíš ona Stricklandovi z rytmů pomohla vypreparovat několik melodií, které na desce zpívá Jean Baylorová. Její medový mezzosoprán bude povědomě znít posluchačům také v Česku oblíbené kapely Yellowjackets, kde v minulém desetiletí hrával manžel Baylorové, bubeník Marcus, a ženu párkrát přizval do studia.

Na Stricklandově nahrávce to muzikanti místy skoro přehánějí – třeba ve skladbě Mirrors, která málem přeteče do osmdesátkového diska. Minulý týden v londýnském klubu u Ronnieho Scotta se ale Strickland musel obejít bez studiové produkce i bez zpěvačky, a tak rovnou oželel i melodické písně.

Ze všeho nejvíc dbal na střídání rytmů – bubeníka postupně pobídl k reggae, afrobeatu i junglu, beatům různě táhlým i šlapavým.

Také ale přebarvoval zvuk. Strickland si při hraní pomáhal třeba oktávovým děličem, tedy efektem, který k jeho tenorsaxofonu přiřazoval tóny o oktávu nižší.

Rovněž klávesista Mitch Henry různě špinil a vzápětí zase čistil zvuk svých Hammondových varhanů, případně druhou rokou vytvářel kontrapunkt v nejrůznějších retro odstínech na syntezátorech značek Prophet a Korg. A z toho, co zahráli ostatní, okamžitě vytvářel smyčky.

Stricklandovi přátelé a obdivovatelé z americké hudební školy Berklee, kteří se ten večer u Ronnieho Scotta sešli na baru, zvlášť prožívali pasáže se samply mluveného slova. Ty se vyjadřují k současnému rasovému napětí v USA – byť třeba nahraný monolog jednoho z protestujících ve městě Ferguson, jenž hovoří o tom, jaké je být černochem v současné Americe, bílý evropský posluchač přece jenom asi plně nedocenil.

Co ale bylo hlavní – feeling. Nesmírně silný pocit z hudby, která sice místy rekonstruuje sofistikované studiové kompozice nebo převádí mluvené slovo na melodie, ale především vzbuzuje emoce.

V nejsilnějších pasážích, kdy muzikanti popírali koncept jednoho sólujícího hráče a namísto doprovodu kolektivně improvizovali, se z pódia řinula energie, až se Britové v publiku vrtěli a spontánně na hudebníky pokřikovali. Stricklandovo kvarteto jím oplácelo jedním lepším groovem než druhým. A pak se do každého s chutí položilo.