Nejsem schopna mluvit od svých sedmnácti let. Někteří lidé uvěřili, že proto budu schopna zachovat tajemství. Uvěřili, že mohu vyslechnout všemožná přiznání a příběhy a nic z toho nevyzradit živé duši. Možná i věří, že když nemohu mluvit, nedokážu ani poslouchat nebo si cokoli pamatovat, dokonce snad ani sama za sebe myslet – že jsem v podstatě neviditelná. Že budu mlčet navždy.

Obávám se však, že se mýlí.

Lidé, kteří o skutečném stavu věcí nemají ani ponětí, předpokládají, že jsem se snad stala obětí života na jevišti, do nějž jsem se narodila, nepodařeného kaskadérského kousku na pozlaceném proscéniu vedlejší scény, toho cirkusového kabaretu plného věcí a bytostí, které je něčím vymykají – snad na mě zaútočil tygr nebo mě možná pořezal meč, zanořený tak hluboko do mého hrdla, že bych mohla políbit jílec. Jenže ono je to celé krapet složitější. Žádný z mečů, jež jsem polykala, nebyl dost ostrý na to, aby mě skutečně říznul. Všechny ty čepele (tupené po večerech v šatně kusem pemzy) v krku nanejvýš lechtaly jako stébla slámy.

Kniha

Leslie Parry

Chrám divů

2016, Nakladatelství Odeon, přeložila Eva Dobrovolná, 384 stran, 349 korun

Když jsem poprvé dorazila k paní Bloodworthové, neznala jsem nic než domov, jejž jsem právě opustila. Nikdy předtím jsem ve městě nebyla. Domnívala jsem se, že už jsem viděla to nejhorší, co na světě lze vidět, avšak samozřejmě jsem se mýlila. Byla jsem jen vznětlivá uličnice z pobřeží, můj hlas směsicí matčiny lehké melodičnosti a ryku promenády chrastivého jako praskání burákových slupek. Moje matka byla nádherná i strašlivá. Byla uměleckou manažerkou vedlejší scény a mě a mou sestru vychovala na pilinách, divadelních líčidlech a potlesku. Její jméno, Friendship Willingbirdová Churchová, se těšilo věhlasu napříč kabarety a kočovnými divadelními společnostmi Ameriky. Narodila se do rodu havířů v Punxsutawney v Pensylvánii, ale utekla z domu, když její starší bratr padl v bitvě u Antietamu. Ostříhala si vlasy, přidala se k infanterii a v pouhých čtrnácti letech zažila na vlastní kůži válku. Po nocích bořila ve stanu obličej do jutového polštáře, hořce plakala při vzpomínce na bratra a hladověla po pomstě. Do měsíce byla sama raněna. V děravém stanu polní nemocnice jí zdravotní sestra rozřízla uniformu, a odhalila tak její tajemství. Než však dorazil chirurg, sestřička – sama jen o málo starší než Friendship – vytáhla kulku, ránu ve stehně zašila houslovou strunou a poslala Friendship pod rouškou noci zpátky do Punxsutawney.

Domů ale Friendship nikdy nedorazila. Místo toho cestovala po velkých městech Středozápadu. Přidala se ke kočovné herecké společnosti a nakonec doputovala až do New Yorku. Hrávala na radnicích a dobytčích trzích, po hampejzech i v laciných salónech pro pracující třídu. Na Coney Islandu založila svoje vlastní divadlo – Chrám divů – a vybudovala si pro sebe život na vedlejší scéně u moře. Nejvíc ze všeho milovala vodu, chtěla být co nejdál od kopců kolem Punxsutawney, od černého prachu, který se jako sníh snášel z nebe dvanáct měsíců v roce. Ovšem dědictví těch uhelných dolů ze sebe nikdy tak úplně nesetřásla: cenila si pracovitosti a dohlížela, abychom nezaháleli.

Všechna velká představení, vysvětlovala mi, když jsem byla ještě malá (a teprve se učila zatínat sotva patrné svaly ve svém jícnu), závisí na těch nejobyčejnějších věcech. Někdy se z nás během života stanou utahaní cynikové, co mají všeho po krk – stárneme a vidíme jen to, co chceme, a podivuhodné věci často přecházíme bez povšimnutí. Kuchyňský nůž. Žárovka. Lidské tělo. Že by se i v něčem tak běžném mohlo ukrývat překvapení – na to snadno zapomínáme. Všechno považujeme za samozřejmé. Předpokládáme, že náš zrak je spolehlivý, že naše činy jsou přímočaré, že naše slova mají jen jeden význam. Ale život je neobyčejný a podivný, plný záludností a nepravděpodobných matoucích zvratů. Takže když jsme na jevišti, připomínáme lidem, jak i obyčejné věci mohou být podivuhodné. Tohle, říkávala, je tygr v trávě – něco pozoruhodného, co máme na dosah ruky, ale co nám na první pohled zůstává skryto, utajený život, který bují těsně za oponou. Neboť my lidem neukazujeme nějaký podfuk či trik, nýbrž jen jiný způsob, jak se dívat na něco, co už i tak mají přímo pod nosem. Tohle, pověděla mi, je tvůj odkaz v tomto světě. Tohle je příběh, který vyprávíš.

Jenomže já jsem byla mladá. Svůj talent jsem chybně pokládala za světaznalost, svou domýšlivost za jakousi hlubší vnímavost. Teprve když jsem dorazila na Manhattan, dokázala jsem samu sebe vidět v celé své prostotě a podivnosti, jako divošku z Brooklynu s brašnou mečů, naprosto nezpůsobilou k jakémukoli jinému životu. Přišla jsem, abych vyhledala pomoc paní Bloodworthové, a v její péči jsem se snažila zapomenout na svůj starý život i na problémy, které ukončily jedno naivní a šťastné dětství.

Avšak skutečné problémy měly teprve přijít.

Stávala jsem vedle ní v té zakouřené ponuré pracovně se zataženými závěsy, které místnost chránily před prudkým červencovým sluncem. S laskavým úsměvem jsem pohlížela na ostatní dívky, bledé a nervózní, jež seděly na protější straně jejího pracovního stolu. Brečely do kapesníku, pohrávaly si s ušňovým hřebínkem ve vlasech, ovívaly si tvář vějířem, když jim bylo nevolno či slabo. Paní Bloodworthová sedávala s nohama na stole a s povzdechem vyfukovala kouř. Pokyvovala hlavou a zavírala oči v soucitném rozjímání, zatímco jí dívky svěřovaly svá trápení. Než jsem přišla o hlas, také jsem tam seděla a omámená vůní rozkvetlých květin poslouchala, jak se od mahagonových stěn odráží má vlastní tajemství.

Mnozí se domnívají, že jsem zmizela navždy. Možná dokonce věří, že jsem umřela. Vidím je, jak se krčí ve svých pochmurných domovech – na hrudi volány, rty pevně sevřené –, jak nad deskou na vrhcáby chrastí kostkami, jak líbají své rozkošné děti na dobrou noc. Věří, že jsou v bezpečí. Věří, že minulost zůstane minulostí a já budu držet jazyk za zuby. Někdy se mi chce zasmát: „Vždyť já jsem svůj jazyk skutečně držela!“ Hleděla jsem, jak spočívá v mých dlaních, nehybný a zakrvácený, potažený sametově bílým povlakem, hrůzně zkroucený jakoby kolem výkřiku.

Ve věku sedmnácti let jsem se sama přeplavila na protější břeh řeky. Když jsem odjížděla, netušila jsem, že během několika krátkých měsíců spatřím tolik z newyorských ostrovů – od Coney Islandu přes Manhattan až po ostrov, jehož jméno se děsím zmínit. Jako ostatní dívky, které přicházejí k paní Bloodworthové, jsem i já věřila, že mé rozhodnutí je jedinečné a týká se jen mě. Netušila jsem, že zpečetí osudy lidí, s nimiž jsem se nikdy nesetkala. Ty mladé ženy byly vyděšené a osamělé, toužily se někomu svěřit. A moje příjmení, které v angličtině znamená svatostánek nebo také víru a které matku kdysi inspirovalo k pojmenování našeho divadla, teď tyto dívky ponoukalo, aby mě vnímaly jako jakousi svého druhu světici. Avšak jak jen mohly tušit, když se třásly na opačné straně psacího stolu, že svět dokáže být tak ukrutný a že já jsem se mu v jeho krutosti stala svolným a ochotným komplicem?

Dovolte mi však uvést, že tento život není tím, jejž jsem si pro sebe vysnila. Vzpomínám si, jak za mnou ve dnech dávno minulých matka občas po představení přišla, když jsem, unavená a zpocená, uklízela meče do stojanu. Přitáhla si mě k sobě a zašeptala: „Děvenko moje – jsem na tebe tak pyšná,“ a já jsem ji objala a vdechovala vůni oleje z jejích vlasů, který jí v horku stékal po šíji, její gabardénový plášť, na němž ulpívalo pižmo z tygří klece. Občas zatoužím pocítit alespoň něco – cokoli – z mého někdejšího života: vrzání písku pod nohama, korálky soli ve vlasech, pohled na Brighton Beach za soumraku. Myslívám na svou sestru, která tam stále žije. Vždycky jsem věřila, že zůstaneme spolu – že budeme společně žít v našem domě u moře, hrát duety na staré piano a radostně spolu vítat nové století, zatímco z nebe budou pršet ohňostroje (rok 1900 – jak jen mi tehdy připadal daleko! A teď už skoro klepe na dveře.) Pouhé pomyšlení na to, že je tam sama, a co všechno jsem jí nikdy nebyla schopna říct, mi způsobuje nevýslovnou trýzeň.

Avšak tento příběh vlastně vůbec není o mně. Já v něm hraji jen nepatrnou úlohu. Dokonce bych se snad mohla pokusit na vše zapomenout. Mohla bych se pokusit nechat to celé za sebou. Někdy ale sním o tom, že se přece jen jednou vrátím ke slávě vedlejší scény, že se schovám pod kostýmy a pudry a barvy a dobrovolně se nechám ohlušit omamným burácením publika a vytrubováním staré dobré dechové kapely. Pak bude všechno zase jako za starých časů – když matka byla nelítostná a živá, než plameny srovnaly Chrám divů s pískem. Ale jak bych se teď mohla vrátit, když jsem viděla, co jsem viděla? Neboť, jak jsem zjistila, světla tohoto města září čím dál jasněji, avšak vrhají ty nejtemnější stíny, jaké jsem kdy poznala.