Adriaan van Dis: Já se vrátím

Stáli jsme proti sobě, matka a já. Ona na jedné straně truhly, já na druhé. Přetahovali jsme se o ni za úchyty. Ona byla v pantoflích, já v botách. Uklouzla, držel jsem ji v šachu. Vyhrál jsem.

Klíč ještě vězel v zámku. Řekl si o to, abych ho ukradl, byl to tajný klíč — kroucený a hrubě kovaný — matka ho nosila na stříbrném řetízku kolem krku jako šperk. Žádné z jejích dětí nikdy nedostalo příležitost potěžkat jej v dlani.

Jedné líné neděle ležel na jejím nočním stolku. Byla ve vaně, bojler skučel a má ruka se vplížila, kam nesměla. Když ho při oblékání nenašla, přiřítila se v županu dolů a našla mě shrbeného nad truhlou, jak lomcuju zrezivělým zámkem.

Takhle začalo to strkání, tahání a zápolení.

Stříbrný řetízek pleskal o dřevo. Znova jsem se sehnul k zámku. Byl můj — ale matka se mi vrhla na zápěstí. Prsty mi překroutila kůži. Oheň. Zaječel jsem, upustil klíč i s řetízkem a vším ostatním do její mocné ruky a musel přihlížet, jak jí mizí mezi rozpařenými ňadry. Ta potupa mi dodala tolik síly, že jsem truhlu s klením vlekl po linoleu — dokud na jejím víku nepřistálo matčiných bezmála osmdesát kilo. „To je moje truhla,“ vřískala. Jako bych to nevěděl, její jméno na ní bylo napsáno rozteklými bílými písmeny, po válce ji s sebou do Holandska přivezla na lodi z Palembangu — pro dámu byla příliš neforemná, uzvedli ji jen kuliové, a to až po tom, co se řeklo o bič. Kam mi paměť sahá, tiše doutnala v koutě jídelny pod kusem batikované látky.

Kování zaskřípělo vzrušením — nebo to byl toužebný vzdech? — a jeden měděný hřebík vyletěl. „Moje truhla, ničíš mou truhlu!“ Ještě jedno trhnutí a kůže se přetrhla. Zvedl se obláček — hnědý prach. V tichém úleku jsem překotil matku na zem… a tak tam ležela, s klapajícím chrupem. Župan měla rozhalený a klíč ztěžka oddechoval. Nahý klíč. Zakryla se a její oči — hnědé se žlutavým odstínem — sršely vztekem. Podél chřípí jí velmi pomalu stékaly dvě velké slzy, vlevo jedna, vpravo druhá. Obraz, který se mi vypálil do paměti: moje matka umí plakat!

Objal jsem truhlu, vlekl ji k otevřeným dveřím a drhl při tom o linoleum i koberec. Koberec se sunul se mnou, stůl se sunul se mnou a na zem padaly knihy. Matka se vyškrábala na nohy a rozkročila se před dvojitými dveřmi do zahrady.

Udělal jsem krok vzad, odrazil se, nabral ji hlavou do břicha a už s řinkotem letěla vitrážovým sklem. A teď stranou, rozrazit dveře, přes práh s tím krámem a pak na trávník (na její pýchu bez jediného chomáče mechu, kterou jsem každý týden sekal), dno rozrývalo trávník, hlína tryskala kolem — kam se na mě hrabal tank. Byla to moje bitva. Netušil jsem, že může žena takhle ječet.

Bydleli jsme v okrajové čtvrti, živý hlohový plot byl ještě mladý, ale zahrada široká a dlouhá a přecházela v les — mohl sis tam dělat, co se ti zlíbilo. Noviny byly zrovna plné případu vraždy spáchané nedaleko naší čtvrti. Pár slušných hochů, s nimiž jsem chodil do tanečních, shodilo mrtvolu nepohodlného kamaráda do studny — objevili ho teprve o rok později. My jsme studnu neměli, zato kompost a hlubokou jámu, v níž tlela posečená tráva. Leč tak daleko jsem se nedostal, zasekl jsem se u šeříkového keře. Matka mi visela na zádech, ale setřásl jsem ji a vylezl na truhlu. Cigárko a s ledovým klidem si bafám. Kouř dovnitř, kouř ven. Moje válečné znamení. Je mi šestnáct let.

Pojď si pro mě, jestli si troufáš.

Jednou odpoledne, když mi ve škole odpadlo vyučování, jsem ji u truhly nachytal. Náhodou jsem šel kolem dveří do zahrady a uviděl její hlavu vyčnívající nad otevřeným víkem. Zalapal jsem po dechu, popošel o krok blíž. Klečela, zadek na patách, záda jako svíčka — jo, měl jsem tenkrát mámu jogínku, pevnou a pružnou. Její ruce se přehrabovaly v dokumentech, jednu složku zvedla. Přes barevné sklo vitráže jsem neviděl, co v ní bylo. Rty se jí pohybovaly, něco roztrhala. Že by postřehla můj stín? Nebo vycítila mou stravující zvědavost… náhle se otočila a uviděla mě, rozpačitě jsem zamával, ale nevšímala si mě a zaklapla víko truhly. Když jsem vešel, byla pěkně zakrytá batikou, sušené květiny v dóze na zázvor se ještě chvěly — jediné vzrušení v místnosti — a matka seděla klidně u stolu zabraná do knihy. Ani slovo o tom, co jsem viděl. Truhla neexistovala. Byl to konferenční stolek, při oslavách narozenin to byla stolička, v případě nutnosti podnožka, ale rozhodně ne předmět hovoru, zkrátka věc, která byla pro mě vždycky na zámek.

„Já tu truhlu nenávidím, já tu truhlu nenávidím, já tu truhlu nenávidím.“ To byla ten den v zahradě moje mantra. A já jsem zatraceně dobře věděl, co to mantra je. Řekni to tisíckrát a vzneseš se. Játutruhlunenávidímtruhlunenávidímtruhlunenávidímtruhlunenávidímtruhlunenávidímtruhlunenávidím.

Až jsem z toho byl celý ochraptělý a v rauši.

Matka běžela s nářkem do kůlny a vrátila se se sekyrou. „Jdi od té truhly.“ Vysmál jsem se jí, seskočil na zem a zatlačil ji do šeříků. (Stačí jediný šeřík a vzpomenu si na ten den.) Sem s tou sekerou. Vyrval jsem ji matce z ruky a ťal do víka. Tupým koncem a ještě jednou ostrým. Tropické dřevo prasklo. Matka se na mě pověsila.

„Vydědím tě. Já tě vydědím.“

Její nehty mě škrábaly na šíji a na ohryzku. Tygřice.

Jenom jsem zasípal.

Vyhrála.

Truhlu jsme zatáhli zase dovnitř.

Pod ubrus s ní.

Měsíc po smrti mého otce uspořádala matka velký úklid. Bylo třeba vydrhnout z domu jeho vůni, zapudit jeho ducha. Matraci z postele, na níž stonal, vyvlekla ven a dala jí co proto klepačem na koberce. Štětka na holení, kartáček na nehty, kartáček na zuby, kartáč na šaty, všechno letělo kvůli očištění do ohně a zbytky se pak zakopaly do hluboké jámy. Nesměl po něm zbýt jediný vlásek ani šupinka kůže. Po dni větrání, kdy okna naříkala v pantech, zapálila svíčku a s třaslavým plamínkem jsme spolu třikrát obešli dům, čímž jsme navždy odřízli negativní síly, které nás obklopovaly. Od nynějška jeho hněv nenalezne naše dveře a jeho křik nám nebude rušit spaní. A tak mého prchlivého otce vyhostila — mopem, kartáčem na podlahu, klepačem na koberce a sirkami. A tím, že stůl přirazila ke zdi tak, že v čele už mohla sedět jen ona.

Pak jsem byl na řadě já, syn, nakažený zlou žlučí svého zploditele. Měla mi pomoct očistná dieta: syrová zelenina, pšeničné klíčky, jogurt obohacený pivními kvasnicemi, vývar z okurek, kurkumové pyré a litry šťávy z červené řepy. Propláchl jsem si tak střeva, vymočil všechny nečistoty a vyrostl ze svého nižšího já.

A po těle duše. Uložila mi nový životní styl. Aby matka zkrotila mou horkokrevnost, ponořila se do písemného kurzu Hypnóza v praxi. Zapuzení zlých myšlenek. K použití vždy a všude. Podle návodu se chtěla pokusit přimět mé podvědomí, aby se zklidnilo — v kruhu jejích přátel okultistů ověřená to metoda. Proudění k mému vyššímu já bylo zablokované, ale stačilo, abych otevřel svou duši, a dobré síly získají samy od sebe převahu.

Při jídle mluvila jazykem kurzu: magnetizující centrální pohled je vysílačem rozumu… Po týdnu studia mi přikázala, abych se posadil proti ní a slavnostně mi položila ruce na ramena. Odporovat nemělo smysl, byl jsem zvyklý dělat jí pokusného králíka. Než jsme mohli přejít ke zklidňující hypnóze, museli jsme nejprve nechat splynout své energetické proudy — čím menší odpor, tím lépe. Na tvářích mě škrábaly její rukávy. Složka o hypnóze ležela na stole vedle ní. Matka mi nakreslila dřevěným uhlíkem tečku na kořen nosu. Vzhlížel jsem k ní a počítal záhyby kolem jejích úst, její vrásky, její starosti. Snažila se, seč mohla, hledět mi „hluboko a pevně“ do očí, ale v půli jí pohled utekl k návodu.

„Správně bys měl sám od sebe zavřít oči.“

Strnule jsem stiskl víčka.

„Mysli pozitivně,“ řekla těžkým hlasem.

Snažil jsem se, co jsem mohl, abych myslel na šukání — šeptané slovo zaslechnuté ve škole.

„Poddej se tomu.“

Zatnul jsem zuby. Stěží jsem zadržoval smích.

Usilovné listování. „Díváš se na mě, to nesmíš.“ Z magnetizujícího centrálního pohledu jí slzely oči, ale se mnou se nedělo nic. „Čirá neochota.“

S kočkou to šlo. Zvířata se velmi snadno hypnotizují, ptáci, hadi, „všechno je to vědecky dokázáno“. V zahradě zachránila myš z kočičí tlamy — jenom tím, že na kočku zírala. Ta ukřivděná nevinnost se dokonce přišla proti svému zvyku lísat. Matka mohla v tu ránu k cirkusu.

Na stole se objevily nové knihy: o léčivém magnetismu, pozitivním myšlení, sympatickém nervovém systému. Z jejího čtení se stalo studium. Dělala si poznámky a po večeři je přeťukávala na světlezeleném psacím stroji s dvoubarevnou páskou. Po pár dnech přišla s diagnózou: nechal jsem se příliš snadno rozptýlit.

Zaměřili jsme se na cvičení soustředění. Hodinky na stůl a dívat se jen na sekundovou ručičku, soustředit se jen a pouze na tuhle jednu ručičku a pokaždé, když se ti myšlenky zatoulají, udělat čárku. Musel jsem dlouho trénovat, než se mi podařilo udržet pod pěti čárkami za minutu, když se to povedlo, byl jsem na dobré cestě. Naučila mě vstoupit do ticha tak, že jsem se soustředil jen na svůj dech a vytěsnil všechny zvuky. Hodilo se to při domácích úkolech a při čtení. V té vlastní silou vytvořené kukle ticha už chyběl jen malý krůček k tomu, abych viděl věci, které nebyly. Teď, když byly její dcery z domu — dvě z nich dokonce odešly ze země —, se chopila příležitosti, aby mě zasvětila do umění vzlétnout.

Naučila mě vykládat karty, spolu jsme žádali o radu mince I-ťing a každý týden probírali mou budoucnost. Znepokojivé, ano znepokojivé, ale ještě se s tím dá něco dělat. Vtahovala mě stále hlouběji do svého světa. Chtěl jsem to i nechtěl. Byl jsem v její moci. Spolu jsme se modlili. Ne, nechodili jsme na táčky s Bohem, bible nás nezajímala. Bůh byl v tobě. Žádali jsme o sílu. Já jsem se měl obrnit, proti chtíči a netrpělivosti, proti své zranitelné prudké povaze a proti neochotě a klepům. („Jsme jiní, buď na to hrdý!“) A v tom obrňování jsem měl hledat smíření, se sebou, se svými blízkými. Zní to jako protimluv, ale tehdy to tak neznělo (i teď vidím logiku její nelogičnosti.)

Před spaním jsme tiskli konečky prstů proti sobě, jeden po druhém. Cítil jsem teplo její suché dlaně popraskané od práce na zahradě. Naše prsty dýchaly — „vdechuji klid, vydechuji klid“ — a tak jsme vypuzovali negativní energii. Mezitím přivolávala na pomoc řeky, aby odnesly naši vnitřní nečistotu, voda tekla do jezera a kolem toho jezera byla džungle (kterou jsem znal v černobílém provedení z fotoalba). Musel jsem si představit oranžovou záři zapadajícího slunce — oranžovou nad spoustou zelené.

Zatímco pěla ódy na poklidnou existenci, vídal jsem nahoře na skříni v mé ložnici nouzový kufr — vybledlé plátno s měděnými rohy, které se leskly, když do pokoje proniklo měsíční světlo. Byl plný vybavení pro případ nouze, bylo v něm univerzální mýdlo Sunlight, alkohol na dezinfekci, to vše pro případ, kdyby začala válka. Když hlasatel v rádiu hovořil o sovětských tancích v Maďarsku, sundala kufr ze skříně a naplnila ho méně trvanlivým zbožím: kakaem, hroznovým cukrem, aspirinem, rybím tukem, přidala krabičku krému Nivea. „To by tě jen tak nenapadlo, ale válka je špatná na pleť.“

Vštěpovala mi neviditelné výhledy, úrodné, svěží a bezpečné: „Zelená zelená. Oranžová oranžová.“ Ale já, pokusný králíček, jsem viděl jinou zelenou: moje krátké kalhoty vystřižené z vojenského saka, škrábavé a tuhé, které jsem musel nosit do prvního sněhu, abych byl silný. Připravený na Rusy. Otužilý na Sibiř. A viděl jsem jinou oranžovou: stužku z medaile za statečnost, rozvážnost a věrnost královně a vlasti, již můj dekorovaný otec po probdělém týdnu škubal zuby a pak mi ji po šíleném proslovu přišpendlil na kabátek pyžama. Matka neslyšela žádný řev. Odešla z pokoje, pryč od krve na mé hrudi — plna vyššího klidu.

Rozdrť prchlivost. Prahni po polepšení. Snaž se, ať zvítězí kladná stránka. Vtloukej si to. Hráli jsme drama o volbě mezi dvěma zly a navzájem se našli v protiváze.