Existují aktivity, které jsou v okamžicích duchovní nepohody vyloženě spásné. Zmatený rozum najednou chápe, co a v jaké posloupnosti konat, a na nějaký čas dosáhne pokoje. Sem patří kupříkladu vykládání pasiánsu, přistřihávání bradky a kníru či tibetské meditativní vyšívání. Do stejné kategorie zahrnuji i dnes již téměř zapomenuté umění sepisovat knihy.

Cítím se velmi zvláštně.

Kdyby mi někdo řekl, že budu jako poslední someliér sedět před manitou a navlékat pečlivě přitesané kostičky slov jednu na druhou, plivl bych mu do tváře. Samozřejmě toliko v přeneseném slova smyslu. Přece jen jsem se stále ještě Orkem nestal, ačkoli tohle plémě znám líp, než bych si sám přál. Tyto malé paměti jsem ovšem rozhodně nepsal pro lidi. Udělal jsem to pro Manitoua, před nímž už brzy stanu – samozřejmě pokud se mu vůbec zachce mě vidět (může být třeba zrovna příliš zaneprázdněný, a to se se mnou na podobné setkání určitě vypraví spousta dalších lidí).

Kněží říkají, že jakékoli poselství, adresované Singulárovi, musí podrobně vyložit veškeré okolnosti dané věci. Zlí jazykové přitom tvrdí, že důvod spočívá v délce: čím delší je poselství, tím dražší je jeho deklamace v chrámu. Když už ale mám vylíčit tenhle příběh před tváří věčnosti, učiním tak dopodrobna a vysvětlím i to, co třeba znáte a ovládáte i beztak. Jelikož ze světa, na jaký jsme zvyklí, nemusí nakonec zůstat nic kromě těchto textových skic.

Kniha

Viktor Pelevin

Snuff 

2016, Nakladatelství Dokořán, přeložil Libor Dvořák, 412 stran, 399 korun

Když jsem své poznámky začínal psát, ještě jsem nevěděl, jak celý příběh skončí, a události jsou proto většinou vylíčeny tak, jak jsem je prožíval a chápal v okamžiku, kdy se odehrávaly – proto mé vyprávění tak často přechází do času přítomného. To všechno by se samozřejmě dalo opravit při redakci, ale já mám pocit, že takto má zpráva působí autentičtěji: jako by byl ten příběh vůlí mnoha osudů zaznamenán na chrámový celuloid.

Jednajícími postavami budou mladý Ork Grym a jeho přítelkyně Chloe. Okolnosti se přitom poskládaly tak, že jsem je po dlouhý čas pozoroval ze vzduchu a prakticky všechny jejich dialogy zaznamenal distančními mikrofony své Hennelore. Proto mám i možnost celý příběh vyprávět tak, jak ho viděl Grym, což můj úkol činí daleko zajímavějším, ale přitom to nikterak není na překážku hodnověrnosti mého líčení.

Tento pokus vnímat svět očima mladého Orka se leckomu může zdát nepřesvědčivý, zejména v té části, kde popisuju jeho pocity a myšlenky. Jistě – snaha civilizovaného člověka ponořit se do nejasných prožitků orkské duše může vypadat podezřele a falešně. Já se ale přece nesnažím vykreslit vnitřní portrét Orka ve vší jeho úplnosti.

Starověký básník prohlásil, že jakékoli líčení se podobá tkanině napjaté přes ostří přesných prozření. A pokud jsou má prozření stran orkské duše přesná – a vězte, že přesná jsou – není to moje zásluha. Není to dokonce ani zásluha našich someliérů, kteří po staletí vytvářeli takzvanou „orkskou kulturu“, a to tak, aby byl její duchovní obzor dokonale průhledný pro účely patřičného dohledu a kontroly.

Vše je mnohem jednodušší. Jde o to, že převážnou část práce na těchto zápiscích jsem vykonal v době, kdy se Grym vůlí osudu stal mým sousedem, a já se ho mohl jednoduše zeptat na cokoli, co mě zajímalo. Takže když píšu „Grym si pomyslel...“ nebo „Grym se rozhodl...“, nejsou to mé dohady, ale jen mírně upravený obsah jeho vlastního vyprávění.

Samozřejmě je velice těžké pokusit se vidět svět, který odmalička známe, orkskýma očima a předvést, jak mladý divoch, který o dějinách a fungování vesmíru nemá nejmenší představu, postupně srůstá s civilizací, uvyká jejím „zázrakům“ a kultuře (ostatně s radostí bych do uvozovek uzavřel i druhé slovo). Ještě složitější však je pokusit se uvidět cizíma očima sebe sama – a mně nezbude než být hrdinou těchto pamětí dvakrát: jako vypravěč i jako jednající postava.

Ústřední místo v tomto smutném příběhu lásky ovšem nepatří mně ani Orkům, ale té, jejíž jméno si dodnes vybavím jedině se slzami v očích. Ale nic, možná že po nějakých deseti dvaceti stranách budu už mít dost sil i odvahy.

 

Pár slov o mně. Jmenuji se Damian-Landulf Damilola Karpov. Nemám dost manitou na genealogii tohoto jména a vím jen tolik, že část těchto slov má blízko k církevní angličtině, část pochází z hornoruštiny a další část vyvěrá ze zapomenutých starobylých jazyků, jimiž na moderní Sibiři už dávno nikdo nemluví. Mí přátelé mi říkají prostě Damilola.

Mám-li hovořit o své kulturní a nábožensko-politické sebeidentifikaci (což je přirozeně věc velice relativní, ale musíte přece vědět, čí hlas k vám doléhá z hlubin staletí), jsem postkřesťanský bezvěrec-existencialista, liberativní konzervál, zamilovaný sluha Manitouův... anebo prostě svobodný neangažovaný člověk, zvyklý o všem na tomto světě přemýšlet vlastní hlavou.

Mám-li mluvit o své práci, pak jsem tvůrcem reality.

V žádném případě mě nemůžete mít za blázna, který se považuje za božstvo, rovnající se Manitouovi. Naopak – práci, za niž jsem tak bídně placen, sám hodnotím zcela střízlivě.

Jakákoli realita je jen suma informačních technologií. To platí jak pro hvězdu, zaznamenanou mozkem na základě impulzů očního nervu, tak pro orkskou revoluci, o níž informují televizní zprávy. Já jsem tím pádem zároveň oko, nerv i virus. Jakož i prostředek dopravy oka k cíli, a to (přecházím do hebkého šepotu) se dvěma rychlopalnými děly po obou bocích.

Oficiálně se mému pracovnímu zařazení říká „kameraman live news“, i když pokud bychom věci chtěli nazývat pravými jmény, poctivější by bylo nahradit církevněanglické „live“ slovem „dead“.

Inu, co dělat – každá doba si vymýšlí své vlastní eufemismy. Kdysi dávno se komnatě štěstí říkalo kakáč, pak hajzlík, pak záchod, pak toaleta a kdovíjak ještě... a každé z těchto slov postupně natolik pročpělo pachy tohoto místa, že bylo třeba je nahradit. A stejné je to třeba i s nuceným odchodem ze života, protože ať ho pojmenujeme jakkoli, podstata věci vyžaduje častou rotaci vinět a cejchů.

Proto jsem vděčný za termíny „kameraman“ a „videokreativec“, ale v hloubi duše si samozřejmě velmi dobře uvědomuju, čím se to zabývám. V hloubi duše to velmi dobře chápeme všichni, protože právě tam, v temnotách těsně před věčností, se rodí světlo našeho rozumu, který podstatu vidí i skrz chuchvalce jakýchkoli slov.

Má profese má dva základní, od sebe neoddělitelné aspekty.

Jsem videokreativec. Mé studio se jmenuje DK V-Arts & All a jeho malé nenápadné logo v pravém dolním rohu záběru se dá zahlédnout jen při výrazném zvětšení.

Vedle toho jsem taky bojový pilot CINEWS Inc. – korporace, která natáčí zprávy a snuffy.

Je to struktura na státu naprosto nezávislá, což Orkové poměrně těžko chápou, a podezírají nás, že jim lžeme. Oni mají pocit, že jakákoli společnost může být uspořádána výhradně podle stejného schématu jako ta jejich, akorát je cyničtější a podlejší. Ostatně proto jsou to taky Orkové.

Stát je v našem případě úřad, který z peněz daňových poplatníků látá díry. Na preziktátora si tudíž neplivne jedině ten, komu je zatěžko to udělat, a rok od roku je stále obtížnější najít někoho, kdo by se o tuhle funkci ucházel – státní úředníky je dnes třeba dokonce i ukrývat.

Pod krkem pak všechny drží Záloha Manitouova, jejíž příslušníci nemají zrovna rádi, když se o nich dlouze mluví, a dokonce si vymysleli zvláštní zákon o hate speech neboli nenávistných výrocích. Když se to vezme kolem a kolem, vztahuje se to prakticky na každou sebemenší zmínku o nich. Proto taky CINEWS na stát zvysoka kašle, ale jen sotva by se pouštělo do křížku se Zálohou. Totéž platí i o Domě Manitouově, na který podle zákona nesmí dohlížet nikdo, a autoritou je pro něj jedině pravda (takže se nedoporučuje se po ní nějak intenzivněji pídit – leckdo by si to mohl špatně vyložit).

Kreativec jsem docela obstojný, ale takových je poměrně dost.

Zato pilot jsem špičkový, ba nejlepší a to vědí úplně všichni. Právě já jsem vždy dostával nejsložitější a nejchoulostivější úkoly a nikdy jsem nezklamal CINEWS Inc. ani Dům Manitouův.

V životě mám opravdu rád jen dvě věci – svou kameru a svou suru.

Tentokrát bych rád mluvil o kameře.

Má kamera Hennelore-25 s dokonalým optickým maskováním je mým osobním vlastnictvím, což mi umožňuje uzavírat smlouvy za podmínek mnohem výhodnějších, než uzavírají ti, kteří takto vybaveni nejsou.

Kdesi jsem se dočetl že „Hennelore“ byl volací znak antického esa Joschky Rudela ze strany Zelených SS, nositele vyznamenání Červeného kříže s korunkami a konopnými listy za hrdinské skutky na africké frontě. Mohu se ale mýlit, protože historický aspekt mě prakticky nezajímá. Já osobně tenhle název vnímám jako jméno laskavého a chytrého morčete.

Je to jakési torpédo rybovitého tvaru s optikou na špici a několika kormidly a stabilizátory, trčícími do různých stran. Jsou tací, co Hennelore srovnávají se starověkými aerodynamickými závodními motocykly. Díky maskovacím manitou, jimiž je Hennelore pokryta, má její povrch matně černou barvu. Když se postaví do svislé podoby, je tak o dvě hlavy větší než já.

Hennelore je schopna pohybovat se vzduchem neuvěřitelně mrštně a obratně. Dokáže dlouze kroužit kolem cíle a hledat nejvhodnější úhel pro útok či záběr. Činí tak naprosto tiše, takže ji zaslechnete, až když je těsně u vás. Když je aktivované maskování, prakticky nemáte šanci ji zahlédnout. Její mikrofony dokážou vyhledat a zaznamenat rozmluvu za zavřenými dveřmi a její hyperoptika odhalí lidské siluety i přes zeď. Ideální je pro účely sledování, útoky v malých výškách a samozřejmě natáčení.

Hennelore přitom není výkřik poslední módy na trhu – mnozí soudí, že Sky Pravda ji ve většině parametrů předčí, zejména v oblasti infračerveného porna. Sky Pravda má rozhodně mnohem lepší optické maskování, totiž systém „split time“, pracující s křemíkovými vlnovody. Odhalit ji ve vzduchu je nemožné. To moje Hennelore si vystačí s klasickými metamateriály, takže pokud jde o živé cíle, nedoporučuje se přilétat k nim příliš blízko. A vždy je lepší přibližovat se po slunci.

Má Hennelore je ale zaprvé daleko lépe vyzbrojena. Zadruhé její tuning činí případné srovnání se sériovými modely zcela nesmyslným. A zatřetí jsem se s ní sžil jako s vlastním tělem a přesedlat na jinou kameru by pro mě bylo kromobyčejně obtížné.

Když o sobě mluvím jako o „bojovém letci“, tak to přirozeně neznamená, že s tím svým tlustým břichem opravdu létám po nebi jako naši chlupatí předci ve svých petrolejových gondolách. Jako všichni skuteční profesionálové naší doby samozřejmě pracuji z domova.

Sedím vedle kontrolního manitou, nohy mám v kolenou ohnuté a hrudí i břichem spočívám v závěji měkkých polštářů – v podobné poloze se jezdí na závodních motorkách. Pod sebou mám zcela pravé orkské knížecí sedlo, které jsem si za šílené peníze koupil u starožitníka. Je zčernalé stářím, se sotva znatelným drahocenným vyšíváním, a také dost tuhé, což je vhodné jako prevence proti prostatě a hemeroidům.

Na nose mám lehké brýle se stereoskopickými manitou, jimiž vidím prostor kolem Hennelore stejně, jako kdybych otáčel hlavou a na čele měl kameru. Na kontrolním manitou visí starobylá rytina „Čtyři jezdci Apokalypsy“. Jednoho z nich someliér na mou prosbu vymazal, aby se mé domácí pracoviště stalo jakýsi přirozeným pokračováním této metafory. Někdy je to dost inspirující.

Pilotáž je velice složité umění, které se hodně podobá jízdě na koni: v rukou třímám prohnuté rukojeti a pod chodidly cítím stříbrné orkské třmeny, které jsem si koupil společně se sedlem a připojil ke kontrolnímu manitou. Složitými, téměř tanečními pohyby nohou Hennelore řídím. Tlačítky na rukojetích se ovládají bojové a natáčecí systémy kamery – je jich velice mnoho, ale já si jejich funkce bezpečně pamatuju. Když má kamera letí, mám pocit, jako bych letěl já sám, přičemž svou polohu v prostoru koriguju lehounkými záchvěvy rukou i nohou. Přetížení vůbec necítím – když začíná být nebezpečné pro kameru, realita v mých brýlích rudne, ale to je všechno.

Zajímavé je, že méně zkušený letec riskuje případné rozbití kamery mnohem méně než já, protože trvale funguje zabudovaný režim „blbuvzdornosti“. Ten já ovšem občas vypínám, zejména když chci získat nějaký obzvlášť efektní záběr nebo se hodlám dostat co nejníž nad terén. Když se rozbije kamera, já sám to samozřejmě přežiju. Bude mě to ale stát tolik manitou, že by snad bylo opravdu lepší rovnou zemřít. Proto pro sebe opravdu letím já sám a tato iluze se pro mě rovná té nejpravější realitě.

Už jsem se zmínil, že pro korporaci plním ty nejsložitější a nejchoulostivější úkoly. Zahajuju například každou další válku proti Orkům.

O těch bych samozřejmě měl mluvit hned na začátku, protože jinak nepochopíte, kde se to slovo vzalo.

Proč se jim tedy říká zrovna takto? Jádro pudla rozhodně nespočívá v tom, že bychom jimi pohrdali a považovali je za rasově méněcenné, takové předsudky v naší společnosti neobjevíte. Jsou to stejní lidé jako my, zejména v čistě fyzickém slova smyslu. Zvuková totožnost se starobylým slovem „ork“ je tu čistě náhodná – i když, poznamenávám polohlasně, náhody se nedějí.

Jde o jev jejich oficiálního jazyka, který se jmenuje hornostředosibiřština.

Existuje jedna taková věda – lingvistická archeologie, o niž jsem se trochu zajímal, když jsem studoval orkská přísloví a úsloví. Díky tomu si dodnes pamatuju spoustu zajímavých fakt.

Před rozpadem Ameriky a Číny žádná hornostředosibiřština jednoduše neexistovala. Tu si vymyslela rozvědka narkostátu Actlan – když už bylo jasné, že čínská ekokrálovství, bojující všechna se všemi za Velkou zdí, rozhodně nezasáhnou, pokud se actlanští nagualové pokusí Sibiřskou republiku zardousit. Actlan se přitom vydal tradiční cestou: rozhodl se rozvrátit Sibiř na několik bantustanů a každý z nich donutil mluvit vlastním nářečím.

Byla to doba všeobecného úpadku a degenerace, a tak si hornostředosibiřštinu vymýšleli zhulení podvodníci, kteří přitáhli odkudsi z černomořského pobřeží a kteří, jak se to tenkrát v Actlanu nosilo, byli placeni v drogových naturáliích. Ti vyznávali kult Druhého Mašiacha a na jeho památku upekli tu hornostředosibiřštinu na základě ukrajinštiny, protkané jidišismy, jenže neznámo proč (zřejmě pod vlivem těch specifických naturálií) ji obtěžkali velmi složitou gramatikou, bludným tvrdým znakem a sedmi minulými časy. A když vymýšleli fonetický systém, dodali ještě „úkání“ – nic lepšího už je zřejmě nenapadlo.

A tak všichni úkají možná tři sta, ale možná taky pět set let. Už dávno tu není ani Actlan, ani Sibiřská republika, zato jazyk zůstal. V běžném životě se mluví hornorusky, ale státním a úředním jazykem je dál hornostředosibiřština. Ostře to sleduje jejich vlastní Department kulturní expanze, no a nás to samozřejmě taky zajímá. Sledovat ale něco takového přísně vzato není nutné, protože je z toho živa celá orkská byrokracie, která by kvůli tomu dokázala odpůrcům hrdlo prokousnout.

Orkský byrokrat se tenhle jazyk nejdřív deset let učí, ale když se ho naučí, je pán světa. Každé lejstro se totiž nejdřív musí přeložit do hornostředosibiřštiny, pak vše zadministrovat, dostat od panstva hornostředosibiřské svolení – a teprve pak to znovu přeložit do srozumitelné podoby prosebníkovi. Když je pak v takovémto dokumentu jedna jediná chyba, může být prohlášen za neplatný. Proto všechny orkské instance a překladatelské spolky – a že je jich tam víc než vepřínů – utěšeně prosperují a kynou.

Do běžné mluvy hornostředosibiřština téměř nepronikla. Jedinou výjimkou je název jejich země. Ten zní Urkajinský urkaganát neboli Urkajina a sami sobě říkají Urkové (z čehož vzniká dojem, že označení vzniklo podle prastarého slovanského kmenu „Ukrů“, ale jsou tu i jiné lologické hypotézy). V běžné řeči je slovo „Urk“ neoblíbené, protože patří do sféry pateticky vznešeného stylu a je považováno za staromódně komisní. Právě z něj ale povstal církevněanglický název země Orkland a z něj i pojmenování národa – Orkové.

Urkové, zejména ti městští, kteří každým pórem svého těla vstřebávají naši kulturu a ve všem se orientují na nás, se už několik staletí po církevněanglickém způsobu označují za Orky – jako by chtěli akcentovaně „ókat“. Je to pro ně způsob, jak vyjádřit svůj protest proti autoritářské despocii a zdůraznit svou civilizační volbu. Našemu filmovému průmyslu takovýto přístup naprosto vyhovuje. Právě proto pojem Ork Urka skoro vytlačil, a dokonce i naše zpravodajské televize začínají o Urcích mluvit jedině tehdy, když mračna dějin opět houstnou a já dostávám povel „připravit ke startu“.

Když mluvím o povelu ke startu, samozřejmě to neznamená, že je mi svěřen první bojový výpad. S tím si poradí každý bažant. Mně je ovšem svěřeno natáčení pro chrámový celuloid s těsně předválečnými zprávami – a každý, kdo má ponětí o informačním byznysu, jistě chápe, jak zodpovědná je to práce.

Ve skutečnosti na každé válce pracuje obrovská spousta lidí, ale jejich úsilí není prostým okem viditelné. Války obvykle začínají tehdy, když orkská státní moc začíná příliš krutě (a jinak to neumí) potlačovat další revoluční vzmach. Další revoluční vzmach se přitom dostavuje (tak to prostě je), když je nejvyšší čas natáčet novou sérii snuffů. Přibližně jednou za rok, občas o něco méně často. Plno lidí nechápe, jak je možné, že orkské vzpoury začínají přesně ve chvíli, kdy je to potřeba. Já sám si toho moc nevšímám, ale mechanismus je mi jasný.

V orkských vesnicích dodnes nikdo nemá ponětí, jak funguje taková mikrovlnná trouba: jak je možné, že po plamenu či žáru ani památky, hamburgeru se nikdo a nic ani nedotkne – a přesto má stále vyšší teplotu? Je to jednoduché, stačí vytvořit elektromagnetické pole, v kterém se částice hamburgeru dají do bouřlivého pohybu. Orkské revoluce se pečou úplně stejně jako hamburgery, jedině snad s tou výjimkou, že částice sraček v lebkách Orků neuvádí do pohybu pole elektromagnetické, ale informační.

Ani tam nemusíte posílat emisary, stačí, aby nějaká globální metafora (a globální jsou veškeré naše metafory) hrdému orkskému venkovu vnukla myšlenku, že pokud se v něm probudí touha po svobodě, určitě mu někdo přijde na pomoc. A touha po svobodě se v tom orkském venkově probudí zaručeně už u vědomí zisku – protože ústřední moc bude místním starostům platit stále víc, aby se ta touha pokud možno neprobudila v plné míře, takže nezkrotná vůle ke svobodě a štěstí už nebude k zastavení. Přičemž my za to neutratíme ani jediný manitou, i když bychom jich pro ně mohli vytisknout nepočítaně. My jen budeme celý ten proces se zájmem sledovat. A až dosáhne žádoucího stupně, začneme bombardovat. Samozřejmě nikoli venkov, ale cíle, které potřebujeme pro účely natáčení.

Já osobně na tom neshledávám nic odsouzeníhodného. Naše informační zdroje nelžou. Orkům skutečně vládne mimořádná sebranka, která si bombardování zaslouží kdykoli, a pokud snad jejich režim není zlem v krystalické podobě, pak jedině z toho důvodu, že je silně nahlodán degenerativním marasmem.

Omlouvat se přísně vzato nemáme komu. Suďte si nás, jak chcete a za co chcete, ale my jsme bohužel to nejlepší, nač se v tomto světě dá narazit. A nemyslíme si to jen my, ale i sami Orkové.