Poslední věta nového románu Emila Hakla zní příznačně: "Mám dojem, že takhle jsem se ještě v životě nesmál."

Zatímco aktuální stav světa už je zase spíš k pláči a Hakl to v právě vydané próze nazvané Umina verze reflektuje, svým psaním se přesto obrací k humoru a ironii. Jako by se osmapadesátiletý autor už devíti próz držel teze Milana Kundery, podle níž je moudrost románu jiná než moudrost filozofie. "Román není zrozen z ducha teorie, ale z ducha humoru," konstatoval slavný spisovatel ve svém Jeruzalémském projevu.

Emil Hakl v nové próze zasazené do současné Prahy píše pod obojí: prostřednictvím dialogů zjednodušeně teoretizuje o nelichotivém stavu světa a jeho budoucnosti, ale zároveň se mu směje, protože bez humoru život nelze přežít.

Oba hrdinové Haklovy velké románové love story − Uma a Ef − spolu diskutují při dlouhých procházkách Prahou a také mezi vášnivými milostnými scénami nakousnou kdeco: češství, globální oteplování, migraci, proč je všude válka, co je duch. Jednou mluví o tom, že se skrze sociální sítě vyvolává ďábel. A jindy nad citací z kuchařského receptu dumají, zda je správné porcovat maso − tedy zabíjet a rozřezávat zvíře, jak se přesně ptá Uma.

V době, kdy se autoři kuchařek stali nejprodávanějšími "literáty" a sledování jejich "zábavného" vaření před kamerou jedním z nejčastějších způsobů zabíjení času, má Ef na Uminu otázku půvabnou, ale přesto zdrcující odpověď: kuchařka je dnes "nábožnej text" a "k náboženství neodmyslitelně patřej mučedníci".

Žertéř, který to čte, musí výsknout blahem nad tím, jak Emil Hakl přesně glosuje současnost.

Román Umima verze jinými prostředky řeší v zásadě totéž co například Karel Čapek dramatem R.U.R. před bezmála sto lety − umělou inteligenci vtělenou do "živé" bytosti, robota. Ale zatímco Čapek v duchu klasické stavby dospívá po zkáze ke katarzi a nové naději, Hakl svůj téměř sci-fi román dovede "jen" k oné kruté větě "takhle jsem se ještě v životě nesmál".

Reprodukční grafik Ef tu větu vyslovuje pod vlivem rozesmátých štamgastů v lidové hospodě poté, co nenávratně přišel o všechno − o nejmilovanější ženu svého dosavadního dvaačtyřicetiletého života. Byla nádherná, dokonale stavěná. Když ji líbal, měl pocit, jako by se líbal s andělem, s někým, kdo je i není zároveň. A ona opravdu byla i nebyla. Navíc se dala připojit k počítači.

Uma měla až nadpřirozené schopnosti, jaké v současné literatuře najdeme u hastrmana z výtečného stejnojmenného románu Miloše Urbana. Mohla šplhat po klenbách kostelů, lízat kameny, z nichž jsou vystavěné, plavat pod hladinou řeky, rušit velké, plísní pokryté ryby, narážet na vykulené utopence… Hakl to líčí až urbanovsky barvitě.

Kniha

Emil Hakl
Umina verze
2016, Nakladatelství Argo, 248 stran, 289 korun

A stejně jako hastrman se rovněž Uma chtěla stát člověkem. Ale zatímco hastrman přicházel z minulosti, Uma patřila k bytostem budoucnosti, i když nepodařeným, jak o sobě prohlásila. Jsme ostatně v Haklově románu, a tak i velké projekty jsou tu budovány v amatérských podmínkách a nakonec se všechno zpacká.

Emil Hakl ale jako spisovatel snad nezpackal nic. Románu dal přitažlivý námět, přehlednou stavbu, fungující vazby několika ústředních postav a jednoho psa, přirozeně přechází z vyprávění v první osobě jednotného čísla do osoby druhé a zpět. Přitom jednou vypráví Ef a jindy Uma částečně totéž, jen ze svého pohledu. Kniha Umina verze má fungující prozaický řád, ačkoliv vypovídá o ztrácení řádu lidského.

Občas může čtenář zapochybovat nad některými detaily. Například proč Ef na začátku vytáhne z kapsy vizitku Daniela Podhradského, když se tato postava v knize nikdy neobjeví. Zřejmě je to jen nečitelný vzkaz v rámci českého literárního provozu stejnojmennému majiteli malého nakladatelství Dauphin, zatímco Haklův román vydalo velké Argo. Kryptogram v rámci pražské literární kavárny.

Z názvů těch kavárenských podniků ostatně Hakl v knize vyskládá dlouhý seznam. Stejně jako z pražských ulic a lokalit, kudy se jeho hrdinové se suverénní znalostí teritoria procházejí, kdežto ve svých nitrech bloudí. A přesto všechny cesty Haklovy nové knihy bezpečně vedou "do Jeruzaléma". K tezi o zrození románu z ducha humoru. Románu dobrého, ironického a vposledku vážného a moudrého.