Prolog

Tel Aviv, červenec 2014

 

JE NORMÁLNÍ LETNÍ DOPOLEDNE. Slunce září, velkoměsto je jasné a v Gaze zuří válka.

Sedím u psacího stolu, obírám se formulacemi a interpunkcí, a pak zaječí siréna, prořízne ticho, srdce se mi na okamžik zastaví a já vyskočím.

Z rádia ve vedlejší místnosti ke mně doléhá strohý tón hlasatele vybízejícího obyvatele telavivské aglomerace, aby se odebrali do bezpečnostních prostor.

Ruce i nohy se mi chvějí, zhluboka se nadechnu, v kuchyni ještě popadnu lahev vody a mobil a utíkám k naší bezpečnostní místnosti na konci bytu.

Půldruhé minuty od prvního tónu sirény už musím sedět v krytu.

Kniha

Lizzie Doronová

Kdo je to sakra Kafka?

2016, Nakladatelství Garamond, přeložila Ruth Jochanan Weiniger, 280 stran, 280 korun

Jsem poslušná a přesně se držím armádních doporučení, takže už zase trčím v železobetonové místnosti bez oken, jen s ocelovými dveřmi. V té místnosti jsou židle pro všechny členy rodiny, nouzové osvětlení, kufřík s první pomocí a jedno balení prošlých sušenek od minulé války.

Místnost je malá, dva metry dlouhá a dva široká, tento kryt mi má zachránit život.

Dnes dopoledne jsem doma sama, sedím tu a slyším tlukot svého srdce i ozvěny výbuchů.

Dnes dopoledne zní hlas války blíž než kdy předtím. Posílám rychlé SMS rodině, abych se ujistila, že i oni jsou v krytech, pak přijde další výbuch, ještě jedno zavytí sirény, a potom zazvoní telefon.

Skryté číslo.

Přijímám hovor.

 

„Má milá,“ okamžitě ten hlas poznávám, „chci ti říct, že tě zvu k nám. Myslím, že na Jeruzalém rakety střílet nebudou, tak abys věděla, že můj dům je odteď i tvým domem, tvým a celé tvé rodiny.“

„Jak se máš?“ ptám se. Chvěje se mi hlas. To je tedy gesto, říkám si.

„Tak dobře, jak to právě jde,“ odpoví věcně.

„A – Nadíme, mohl bys mi říct, jak to všecko půjde dál?“

On je tu koneckonců expert na Blízký východ. On, který mi o sobě poslední dva roky dával vědět jen po telefonu či přes internet.

O svátcích posílá zprávy nebo volá, o narozeninách a výročích úmrtí taky.

A vždycky slibuje, že se zas potkáme, ale pak se pokaždé stáhne a zmizí.

„Mám-li odpovědět na tvou otázku,“ říká, „myslím, že se to všecko může ještě zhoršit.“

Oba se rozpačitě rozesmějeme.

„Každopádně ti děkuju za nabídku,“ říkám. „Ale víš přece...“

Přeruší mě, nedovolí mi odmítnout.

„Musíš vědět, že máš ve Východním Jeruzalémě domov.“ Nadím mi chce za každou cenu vysvětlit, že to myslí vážně.

Na konci hovoru si, jak jinak, navzájem slíbíme, že se brzy uvidíme.

 

O čtyři dny později

 

Je večer, v Jeruzalémě ječí sirény. 

Volám mu: „A co teď?“

Nadím mlčí.

„Kde jsi?“ ptám se stísněně. „Tak řekni něco.“

„Tentokrát ti slibuju, že když to přežijeme, tak se uvidíme,“ povídá.

„V Tel Avivu, nebo v Jeruzalémě?“ Chci být konkrétní, chci využít příležitost a domluvit setkání napevno.

„V Římě,“ říká. „Má milá, pojďme se setkat v Římě.“

 

O dva roky dřív, v předvečer procesu
17. června 2012

 

„Takže řekl, že zítra přijede?“

„Přijede!“

Dani se zašklebí: „Doopravdy tomu věříš?“

„Možná by bylo dokonce lepší, kdyby nepřijel,“ říkám. „Nejvyšší soud se sejde i bez něj.“

„A mír budeme muset taky udělat bez Palestinců,“ poznamená Dani suše.

 

Je šest večer a já už několik hodin myslím na Lajlu. Stále znovu se mi vybavuje, ta žena s klidným hlasem a mrtvýma očima. Žena, která se naučila vysílat pohledy přes vrcholky stromů a v nic nedoufat. Je štíhlá a hezká.

Myslím na Nadíma, který se objevuje v cyklech jako roční období – přichází a odchází, přichází a odchází, podzim, zima, jaro a léto. Někdy bouřlivě, jindy klidně, někdy kvetoucí, jindy povadlý, někdy horký, jindy chladný a jakoby ztuhlý.

V jeho životě jsou jen dobré nebo špatné dny, med nebo cibule, jak jednou sám popsal své vnitřní konflikty.

Neviděla jsem Nadíma už šest měsíců, vyhýbá se mi, jen zřídka mi odpoví na zprávu.

„Jak se máš?“ zeptala jsem se ho přednedávnem.

„Ve válce se mám jako ve válce,“ odpověděl a mně ztěžklo srdce.

 

Řím
Cinecittà

 

„JSEM NADÍM Z JERUZALÉMA,“ slyšela jsem říkat nějakého muže plynnou angličtinou se silným arabským přízvukem. Do přednáškového sálu jsem dorazila pozdě. Maria, italská hostitelka, sotva čtyřicetiletá žena středomořského vzhledu s tmavými vlasy a ochraptělým hlasem kuřačky, mě tlačila, abych rychle zaujala místo na pódiu.

Dala jsem si záležet, co možná nejtišeji jsem usedla na volnou židli, která tu na mě čekala, a zvědavě jsem se zadívala na člověka, který právě mluvil.

Výhled mi ztěžovalo tlumené osvětlení. Naslouchala jsem Nadímovu teplému, příjemnému hlasu a v hlavě se mi ozval jiný hlas.

 

„Operace Lité olovo“ – tak nazýval hlasatel zpráv válku, jež zuřila v zemi, odkud jsem přijela. Oznamoval, že do Gazy pronikly letecké a pozemní jednotky a palbou reagují na útoky na hranicích pásma Gazy. Jmenoval teroristické organizace, které během posledních týdnů odpálily na příhraniční osady přes šedesát raket.

 

Když jsem dostala pozvánku na víkend v Římě, válka už probíhala. Sdružení snílků chtějících změnit realitu na Blízkém východě nicméně zvalo izraelské a palestinské mírové aktivisty na třídenní kongres.

Přislíbila jsem účast, odcestovala do Říma a nyní naslouchala slovům Nadíma Abú Háního z Východního Jeruzaléma.

 

„Dorazil jsem na letiště čtyři hodiny před odletem,“ vyprávěl, „a dal lidem z ochranky svůj lístek. Odvedli mě k bezpečnostní kontrole a přenechali svévoli detektoru kovů, který začal na moji počest pískat. Odvedli mě do vedlejší místnosti a tam začali s otázkami. Bezpečnostní zmocněnec chtěl vědět, kam jedu a proč. Řekl jsem, že jedu do Říma, abych přinesl mír. Při těch slovech se všichni kolem dali do hlasitého smíchu.“

 

Než sem odjela z domu, stěžoval si Dani, můj muž, že nás tenhle sen stojí spoustu peněz, že moje cesty v mírových záležitostech financujeme už léta. Podle něj jakožto finančního poradce se takové výdaje nevyplácejí. „Zabýváš se tím už třicet let a nic to nepřineslo. Kdybys byla moje klientka, už dávno bych ti poradil zavřít krám.“

Mlčela jsem. Věděla jsem, že má pravdu.

„Ovšem před třiceti lety jsi jenom chodila na demonstrace,“ pokračoval, „a to nic nestálo.“

Něco uvnitř mi říkalo, že to bude jedna z mých posledních mírových konferencí.

„Pak už budeme dávat peníze jen na válku,“ slíbila jsem, abych Daniho pobavila.

 

Umlčela jsem myšlenky, které se mi honily hlavou, a soustředila se na to, co vyprávěl Nadím.

„‚Chápu,‘ řekl sekuriťák s přehnanou vážností a požádal mě, ať počkám. Nejdřív si v počítači našel informace, prohlásil, že jsem zřejmě v pořádku, a omluvil se, že musí prověřit riziko plynoucí z mé rodinné situace. Položil mi řadu otázek ohledně mé ženy a dětí a dotazoval se, zda jsou mezi nimi teroristé. ,Co se týče manželky, je má odpověď jednoznačná, avšak pokud jde o děti,‘ povídám mu, ‚odpovídá se mi složitě, protože mému staršímu synovi je deset a půl roku a mladšímu devět.‘ Na řadu přišli další příbuzní. Vysvětlil jsem, že mám osm sourozenců, přesněji řečeno sester, bohužel jsem jediným synem svého otce.

‚Jsou ve vaší rodině teroristé?‘ chtěl vědět.

Pokud by byl v naší rodině terorista, pomyslel jsem si, tak bych to mohl být jedině já. Moje sestry se dávno vdaly a rozptýlily do všech světových stran, žijí v Jordánsku, v Gaze, v Dubaji, v Egyptě.

‚Jste členem nějaké teroristické organizace?‘

‚Ne.‘

‚Podílel se někdo z vaší rodiny na teroristických akcích? Byl za to zatčen? Dobrovolně se přihlásil?‘

Osmkrát jsem odpověděl ne.

O víc než dvě hodiny později mi sice povolil vycestovat, oznámil mi však, že letadlo, kterým jsem měl letět, mezitím odstartovalo. Pokoušel se mě uklidnit sdělením, že hned, to znamená za pět a půl hodiny, letí další, a mně bylo jasné, že i tentokrát budu zabíjet čas v Duty Free.

Ten muž určitě nechápal, proč se na něj usmívám, nemohl totiž vědět, že miluju Duty Free a že Duty Free miluje mě. Všichni mě tam znají – to je ten Nadím Abú Hání z Jeruzaléma, co kupuje boty, košile, sportovní oblečení, trenýrky... kupuje všecko, pokaždé má čas.

Jak už jste určitě pochopili, zmeškal jsem letadlo a do Říma přijel pozdě, zato ale v nových teniskách.“ Ukázal si na nohy.

V publiku se zase ozval smích a já si všimla, že se směju taky.

„Prosím, omluvte mé zpoždění,“ zakončil to.