15. LEDNA 2015, KRASNYJ KAMEŇ, LETIŠTĚ

Na letištní ploše se v mlze s ryčením a osípělým štěkotem zmítalo střapaté a pocuchané klubko: Psi, během války zdivočelí a hladoví jako vlci, trhali na kusy tělo ještě živého separa čili separatisty (samozřejmě pokud se dalo na vzdálenost sedmdesáti metrů věřit termovizi).

Ostatní před hodinou ustoupili, odnášejíce si s sebou své raněné a mrtvé. Tohoto ovšem neodnesli. Nejdřív sténal a zvedal ruku, jako by se topil. Pak utichl, zřejmě ztratil vědomí. O několik vteřin později se sem jako přízemní vánice či tatarská jízda přihnala za pachem krve ta psí smečka.

Alexej nechal přístroj pro noční vidění klesnout, ale pak najednou pocítil nesnesitelnou bolest – hluboko pod levou lopatkou. Napjal se a praskl mu rukáv. Pak druhý. Jako by je někdo rozřízl nožem. Na studeném betonu, posetém krátery po výbuších, mezi zkrouceným a nataveným kovem neležel separ, ale on – ti psi na kusy drásali jeho.

„Aljošo! Aljošenko! Vstávej, miláčku, nebo přijdem pozdě...“ objal ho teplý Ksjušin hlas a ze psích tesáků ho vytrhl. Probudil se. Teď už otevřenými ústy polykal studený pot, který se mu v čúrcích řinul zpod přílby.

Ksjuša tu nebyla. Ta nebyla už vůbec.

Kniha

Sergej Lojko

Peklo na letišti

2016, BizBooks, přeložil Libor Dvořák, 352 stran, 369 korun

Kdoví pokolikáté si uvědomil krutou nenapravitelnost tohoto faktu a postupně, na vlnách ožívající paměti, se v rytmu jediné žárovky, pohupující se pod tmavým popraskaným stropem, vracel do téhle místnosti – na jediné místo v budově krasnokameňského letiště, na které nedosáhla palba velkorážných kulometů – přesněji řečeno v tom, co z něj v roce 2015 od narození Kristova zbývalo.

Bylo to nejmodernější letiště na Ukrajině a jedno z nejlepších v Evropě, postavené teprve před třemi roky, kdy tu právě zmíněná Evropa pořádala své fotbalové mistrovství. Teď Alexejovi připomínalo mrtvolu Leviathanovu, již až na kost ohryzali mořští dravci a pak ji na břeh vyhodila bouře nezdolného a bezcitného osudu.

Před válkou celý komplex letištních budov zabíral desítky hektarů a tvořily ho stavby, konstrukce a prostory, vybudované v letech rozkvětu a poté rozpadu Sovětského svazu a pak i během postupného zahnívání teď již „nezaležné“ neboli nezávislé Ukrajiny.

To všechno včetně zdejší perly, tedy nového terminálu, zničily neustávající boje a ostřelování do takové míry, že pozorovatelna obrany letiště bylo jediným místem, které ještě mělo podlahu, strop i stěny. A právě tady se Alexej Molčanov, americký fotograf a předtím ruský občan, začínal z bolestiplných mrákot vracet do reality.

Na tisíce metrů kolem válka vše zohavila s malebností tak obludnou, až se Alexejovi tu a tam zdálo, že tohle se nepodobá ani Stalingradu, ani Brestské pevnosti, ale spíš hollywoodským ateliérům s kulisami k dalšímu blockbusteru o druhé světové válce či apokalypse. Alexeje by nikterak nepřekvapilo, kdyby se najednou objevil Spielberg s kouzelným slůvkem „stop“ na rtech – sepaři i kyborgové by se svorně šli odlíčit a poté by popíjeli různě silné nápoje. Jenže Spielberg nikde.

Při pohledu na trosky bylo naprosto nepochopitelné, jak všechny ty ocelové nosníky nástupních tubusů z hlavní budovy, zoufale ohlodané boji, stále ještě stojí. Totéž platilo i o samotné budově terminálu, jejíž zpustlou prázdnotou teď kulky či granáty nejčastěji prolétaly, aniž by narazily na nějakou překážku – pokud se samozřejmě nezabořily do živé tkáně lidí, kteří již osm měsíců bránili něco, co se ubránit nedalo a z hlediska zdravého selského rozumu to ani nemělo smysl.

Stejně tak nebylo možné porozumět tomu, proč útočníci den za dnem zasypávali přízračné ruiny dalším ohněm a dalším olovem a pak na porážku vysílali další a další „dobrovolníky“, z nichž se většina zanedlouho vracela tam, odkud přišli, jenže teď už v očíslovaných bednách, jež potajmu natěsnali do chladírenských návěsů dalšího „humanitárního konvoje“. A vracejícímu se konvoji se vstříc sunuli další a další „dobrovolníci“ a další jednotky ruské armády i s tanky, obrněnými transportéry, dělostřelectvem a raketovými systémy. Což Moskva odmítala a vytrvale opakovala své „ne, tak to není“...

Ke konci sedmého měsíce bojů se Letiště bez ohledu na nekonečná krátká a křehká příměří změnilo v kolosální chřtán válečné smršti, bez dlouhého přežvykování polykající všechno, co do něj vytrvale házely obě armády – jak techniku, tak lidi.

Nepřítel říkal obráncům Letiště kyborgové – pro přímo nelidskou životaschopnost a umanutost odsouzenců k smrti. Bojovali totiž tak, jako by se na tom zatraceném Letišti rozhodovalo o osudu celé války. Ani jeden z kyborgů by přitom nedokázal rozumně vysvětlit, proč tu každý nový den prožíval jako poslední v životě, proč se rval skoro nepříčetně. Když jste pak opustili všechna nabízející se klišé, zbývalo jediné lapidární vysvětlení: rvu se, protože se rvu!

Velení orků (takhle si zase kyborgové překřtili své nepřátele – za jejich beztvářnost a neschopnost pochopit, proč tu jsou a čeho chtějí dosáhnout) se domnívalo, že Letiště je třeba obsadit za každou cenu, aby se „frontová linie vyrovnala“, aby protivníkovi předvedli převahu svého vlastního bojového ducha a svým patronům zase naznačili, že dělají dobře, když je vyzbrojují, že to nejsou jen zbůhdarma vyhozené peníze.

Teď, kdy bylo k nevyhnutelnému rozuzlení stále blíž, zůstávala na Letišti velmi různorodá parta ke všemu odhodlaných vojáků – pěšáci, výsadkáři, rozvědčíci, ženisté i nacionalističtí dobrovolníci. Přítomnost nacionalistů vytrvale omílala a akcentovala Moskva, která prohlašovala, že Letiště a významnou kótu nad městem Krasnyj Kameň kontrolují „fašisticko-banderovské kárné jednotky a cizokrajní žoldáci, jež sem vyslala kyjevská junta, aby tu zlikvidovali bratrský dělný lid Donbasu“, tedy zdejší obyvatelstvo, o němž se v Kremlu neznámo proč mluvilo výhradně jako o „krajanech“.

Této skupině velel jeden z nemnoha důstojníků, kteří ještě zůstali naživu, a kyborgové ho bezvýhradně respektovali.

Nebýt trvalé, i když nepříliš účinné dělostřelecké podpory a více či méně pravidelného zásobování a jisté rotace mužstva, člověk by si mohl pomyslet, že velení na ně zapomnělo, že kyborgové ani jejich Letiště neexistují a že oni sami mají právo rozhodnout o tom, kdy řeknou „a dost!“ – a toto bojiště opustí.

Ať už to ale bylo, jak chtělo, rozkaz tvořený úsečným „držte se!“ tu všichni plnili jako boží přikázání.

Ukrajinskému zpravodajství se do informací o Letišti moc nechtělo, a když už, tak bez živých vstupů, bez dokumentárních záběrů a bez fotografií. V nejlepším případě se na obrazovce objevoval vyšší důstojník s vadou řeči, navlečený do dokonale padnoucí uniformy. Ten se do kamery lhostejně díval unylýma rybíma očima a nezúčastněně mumlal cosi o ztrátách a o místech bojů, do nichž tu a tam zahrnul i Letiště, ale mnohem častěji vše překlenul vyhýbavou formulací „a na dalších bojištích“.

To v ruských zprávách se Letiště pokaždé ocitalo hned na prvním místě. Vyplývalo z nich, že se tam opevnila banda „ukrofašistů“, kteří den co den Krasnyj Kameň zaplavují palbou ze všech myslitelných těžkých zbraní.

Kdyby to byla pravda, město by už z povrchu zemského dávno muselo zmizet. Ve skutečnosti se však boje dotkly jen malé části předměstí přiléhajícího k Letišti. Ve městě samotném pokračoval život víceméně mírový: fungovaly nemocnice, obchody, školy i průmyslové podniky, jezdila veřejná doprava a elektřina, plyn i teplo se do městských bytů dodávaly bez větších výkyvů skoro stejně jako před válkou.

V lednu roku patnáctého sepaři kontrolovali celý Krasnyj Kameň kromě Letiště, pojmenovaného po zdejším rodákovi Sergeji Prokofjevovi, jinak slavném sovětském hudebním skladateli, který měl tu smůlu, že zemřel téhož dne jako Stalin, a tudíž se nedočkal posmrtných poct, jaké by si býval zasloužil.

Dokonce i v tom nejbujařejším rozletu tvůrčí inspirace by si ale jen sotva dokázal představit bitvu mezi Ruskem a Ukrajinou, která se tu vedla o Letiště jeho jména...

Alexej postupně začal vnímat malebnou skupinu tak pěti negr... pardon...! Afroukrajinců v různě potrhaných a znečištěných uniformách všeho druhu a ve stejně rozmanitých neprůstřelných vestách a přílbách. Jako by se tu z něčího magického rozmaru sešli bojovníci různých zemí a různých epoch. Společné měli jen uhlově černé tváře, zarostlé strništěm, zdobené očima planoucíma nevyspáním a také bělozubým úsměvem.

Afroukrajinci se smáli a sprostě kleli, čímž připomínali horníky, kteří se právě vrátili ze sloje se stále ještě rozsvícenými lampami na přílbách. Přestože válka trvala už skoro deset měsíců, zatím si nevymysleli společné ukrajinské kletby, a stejně tak ani prakticky použitelnou ukrajinštinu. V ukrajinské armádě včetně jejích příslušníků bojujících na Letišti všichni kromě velitele ze západu země, který kdysi patřil k Polsku, mluvili jednoduše velkorusky. Což platilo i pro rádiový styk (zřejmě proto, aby tomu bylo dobře rozumět na obou stranách). Pravdou je, že tato ruština byla velmi specifická, na poslech snadno odlišitelná od ruštiny, jíž se užívá v Rusku.

Ukrajinští vojáci kontrolovali přízemí a první patro. Druhé patro a sklepy byly naopak pod kontrolou orků. Sklepení, oběma stranami mnohokrát zaminovaná a zase odminovaná, byla nekonečnou sítí průchodů a chodeb spojena s celou podzemní infrastrukturou Letiště. Fámy přitom pravily, že některé z těchto chodeb končily daleko za hranicemi Letiště.

„Majku, Majku, příjem, kurva, příjem!“ řval velitel Stepan s přezdívkou Bánder (ano, Bánder, s dlouhým „á“ v první slabice a bez krátkého „a“ na konci), když se snad posté snažil spojit se štábem brigády, ale místo odpovědi slyšel jen praskot poruch.

Nakonec Stepan vysílačku bezmocně odhodil na stůl. Na ruku mu šplouchla teplá instantní káva.

„Na Letišti se nemejem! Na Letišti se drbem! Mejou se akorát ty, co je jim líno se drbat!“ křikl velitel, když zachytil Alexejův pohled.

Tenhle fórek přítomní v místnosti slyšeli už mockrát a s oblibou ho i opakovali. I přesto se všichni sborem rozesmáli.

Voda se tu vyvažovala zlatem. Stále méně často se sem jednou za dva tři dny probíjely obrněné transportéry, které přivážely posily určené na rotaci a nakládaly raněné a padlé. Kromě toho samozřejmě dodávaly potraviny, léky a zmíněnou vodu. Té ovšem byl trvalý nedostatek – často takový, že tu pitnou vojáci nahrazovali glukózou nebo fyziologickým roztokem.

Využívat životadárnou tekutinu na mytí čehokoli se považovalo za zločinný luxus. Jsou tu přece hygienické ubrousky, jimiž armádu zaplaťpánbůh zásobovali občanští aktivisté či dobrovolníci, obětavě frontě dodávající vše potřebné – toaletním papírem počínaje a bojovou výzbrojí a výstrojí konče.

Pochopit, čím se během bojové činnosti, trochu stydlivě pojmenované ATO neboli Antiteroristická operace, zabývali řádní zásobovači ministerstva obrany a vnitra, bylo občas naprosto nemožné.

Vojáci se vlastně ani tolik nesmáli otřískanému velitelovu vtipu, jako se spíš dětinsky radovali z toho, že jsou pořád ještě naživu. Že další, už čtvrtý výpad za tento den se zhroutil a že Rusové a Čečenci z kremelské ozbrojenecké bramboračky museli opět ustoupit. Že kdovíkolikátý dělostřelecký nebo minometný přepad tohoto dne ustal. Že se dalo na chvilku posedět u stolu, ohřát si ruce o teplou kávu či čaj a hrabat se nožem v konzervách s těstovinami v marné snaze objevit v nich hovězí...

„Hele, Jurko, vykládej to vo tý helmě,“ požádal jeden z vojáků.

Jurka, zvaný Lokotka, mladý kluk a před válkou železniční opravář ze sousedního Dněpropetrovska, začal už kdoví pokolikáté líčit historku, jak seděl v hlubokém kráteru po výbuchu skoro až u separské první linie a řídil odtud palbu a jak se mu do té jeho frontové díry v zemi najednou skutálel zpitomělý separ...

Když pomineme nepublikovatelná citoslovce, Lokotkův monolog vypadal asi takto:
„Takže kúrva ten separ se mi sesypal rovnou k nohám, čuros jeden! Hele – sapík, úplně nová neprůstřelná vesta, ale helma žádná, jen taková jako lyžařská čapka kúrva málem až do vočí. Tak se votočím a namířím na něj kulas...“

Kulometník Jura, fyzicky vybavený stejně dobře jako bratři Kličkové, se ani jako rozvědčík nebo řídící palby nikdy neloučil se svým lehkým kulometem PKM ráže 7,62. Jako by se bál, aby mu ho někdo neukradl. Všichni se mu kvůli tomu posmívali.

„No a von z toho úplně zmatenej a vůbec nechápe, že já jsem nepřítel, Ukr, a né ňákej jeho buržoustskej komplic. Protože voni by řídícího palby hledali někde v horoucích peklech, kúrva, a né přímo pod nosem a eště ke všemu s kulometem. Protože kerej kokot by šel řídit palbu a vláčel s sebou kulomet, kúrva?“

Jeho posluchači souhlasně a chápavě pokyvují hlavami, míchají přitom stydnoucí čaj (zvaný chcanky siroty Hanky) anebo kávu zhruba stejné konzistence. Těší se na nové detaily, které jsou při každém dalším vyprávění barvitější a barvitější:

„No a tak než se stačil vzpamatovat, já na něj hned tvrdě: Táhni vocaď někam do prdele, ty čuráku, nebo mě kúrva prozradíš! Copak nevidíš, že mě sem vyslali jako pozorovatele? A von na to: Já se kúrva sám ztratil. Mlha zasraná. A mobil ani nepípne, piča jedna...“

Kolem stolu se všichni smějí, čímž předjímají všeobecně známé rozuzlení příběhu.

Alexejovi začalo stydnout v prsou. Srdce, postižené arytmií, začalo opět vyťukávat poplašenou morseovku. Jeho zásoby kordaronu zůstaly v ruksaku, který transportér odvezl neznámo kam. Musí prohrabat společnou lékárničku v brašně s červeným křížem, visící na zdi v koutě pozorovatelny.

„Tak mu kúrva podávám svou motorolu!“ Jurka tlačí na pilu, zesiluje dramatickou notu, mává rukama, narovnává si přílbu klouzající do čela a protahuje některé souhlásky: „No a von, kokot, ke mně natáhne rrruku... A nnnaklonil se ke mně, piča... Jo – ale mně je jjjasný, kúrva, že střílet nemůžu, prrrotože ten jejich zzzasrrranej separrrskej zákop je hned vedle, za zničeným ótéčkem... Tak jsem kúrrrva z hlavy strh plembas a mrrrd ho rrrovnou po šišce!“

Jurka si sejmul helmu a málem s pěnou u úst líčí, jak jí separa tloukl do hlavy tak dlouho, až mu kúrva praskla jako meloun. A jak pak dlouho seděl nad mrtvým se zkrvavenou přílbou v ruce.

„Vono mi teda kúrrrva chvilku trvalo, než jsem pochopil, že jsem sám celej vod krve, piča... Celá vesta, výstroj, ksicht, dokonce i gatě jsem měl vod krve... A separ, kúrva – ten měl místo palice jen krvavý sračky, kúrva...“

A ticho. Nezasmál se nikdo, všichni oči upřené do stolu nebo do podlahy. Dnes bylo to Jurkovo vyprávění obzvlášť krvavé. Pochopil to sám a rychle přešel k něčemu méně příšernému:

„No... tak jsem mu kúrva prohrabal kapsy. A našel piča jeho vojenskou knížku. Ten kluk byl z Čeljabinska, čuros. To je snad někde na Sibiři, že jo? Bejvalej dělostřelec, kokot, záložka. Vo rok starší než já. Taky fotku nějaký holky jsem u něj našel, kúrva. Pěkná a zajímavá, krásný vlasy... To teda jo, piča...“

Tohle všechno měl velitel u sebe a všichni čekali, že to ukáže. Jenže ten už se otočil a zase se pokoušel spojit s Majkem.

To je hrozný, v jaký zvíře může člověka změnit válka, pomyslel si Alexej. Jednou se přitom třeba ukáže, že nejvýraznějším zážitkem Jurkova osudu byl okamžik, v němž jiného člověka umlátil k smrti přílbou...

Alexej si vybavil vlastní „výrazné“ válečné zážitky a začalo se mu nedostávat vzduchu. Vyšel z místnosti ven, do černočerné tmy ledového terminálu. Na separském opačném konci Letiště se charakteristicky rozštěkal „šnek“ – granátomet AGS-17, který ke své přezdívce přišel kvůli bubnovému zásobníku. K čemu to, pomyslel si Alexej. To chtějí naše kluky postrašit? V pěchotních zbraních se vyznal. Jenže celá naše pěchota je zalezlá tady a popíjí čajík.

Vrátil se na velitelské stanoviště, posadil se do kouta na čísi spací pytel, vytáhl jeden ze svých dvou fotoaparátů a opatrně z něj sundal objektiv. Celý foťák i vnitřní optiku pořádně profoukl, nasadil svůj oblíbený širokoúhlý objektiv 16-35 zpátky na místo a co nejpečlivěji otřel i vnější sklo hadříkem na brýle. Další profesionální proprietou, s níž se neloučil ani na okamžik, byl teleobjektiv 70-200.

Na Letišti je už čtvrtý den. Čtvrtý den prakticky beze spánku, jídla a pití. A taky skoro bez spojení – fotky dokázal odeslat jen jednou, druhý den.

Vybavil si hlas zemřelé Ksjuši, který slyšel ve snu. A pak i Ničin. Byly tak různé a zároveň tak živé a žádoucí. Vytáhl mobil a pohlédl na Stepana Bándera. Ten k němu seděl zády a pokoušel se o spojení, jednou se štábem praporu, podruhé se štábem brigády, ale nedařilo se ani to, ani ono.

Alexej otevřel esemesky a přečetl si poslední, od Niky: Proboha tě prosím, vrať se. To není pro tebe.

Na hlavy se jim začala sypat omítka. Místnost jako by se celá rozkymácela. Ušní bubínky po každém výbuchu praskají, jako by ty rakety člověku vybuchovaly přímo v hlavě.

„Hele, to pálej grady!“ vykřikl Jurka a vrhl se na podlahu. A stejně tak ostatní. Natahují závěry svých zbraní. Že by sem sepaři chtěli znovu strkat nos?

Když se prach zvířený blízkými explozemi raketometných salv zase usadil a přestal dráždit oči, bylo jasné, že dělostřelecká příprava je u konce. Vojáci se znovu chápou zbraní, do kapes zastrkávají granáty a na záda si nakládají „muchy“ i další přenosné rakety. Všichni se vrhají ven, za masivní ocelové dveře, z nichž už střepiny stačily udělat cedník, a zaujímají své pozice. Alexej zapomněl na bolest v prsou a rozběhl se za nimi; už v běhu zvedl aparát k oku a nastavoval ho.

„Batmane, budeš mi hlásit ztráty! A pak na pozice!“ řve Bánder do zad běžících vojáků, pak zastaví Jurku, přitáhne ho k sobě a ryčí mu přímo do ucha: „Bacha na Rusáka! Ručíš mi za něj hlavou!“

„Na Rusáka?“ přeptal se Jurka, nadhodil svůj kulomet a v druhé pevněji sevřel dva náhradní zásobníky.

„Však mi rozumíš!“

Bánder rukou šmejdí po kapsách vojenské blůzy a pak vytahuje mobil. Dívá se na zprávy. Nového nic. Poslední esemeska je ze včerejška, od ženy: „Moc tě prosím, pošli ho odtud pryč. Miluju tě. Tvá Nika.“