Prolog
Prosinec 1942

Než je rozdělila jejich vlastní malá válka, semkli se všichni k podpoře té velké války. Bylo to rok po Pearl Harboru a sešli se ve versailleském sále hotelu Palace na Bayshore Drive v Tampě, aby vybrali peníze pro vojenské jednotky působící na evropských bojištích. Šlo o společenskou akci se zajištěným občerstvením a večer byl suchý a příjemně chladný.

O půl roku později, mnohem dusnějšího večera začátkem května, jistý novinář z kriminalistického zpravodajství Tampa Tribune narazil na fotografie právě z této akce. Zarazilo ho, kolik lidí, o nichž v poslední době sám psal, protože buďto někoho zabili, nebo byli sami zabiti, se onoho benefičního večírku zúčastnilo.

Napadlo ho, že by to mohlo být téma na článek, šéfredaktor však nesouhlasil. Vždyť se podívejte, přesvědčoval ho novinář, podívejte se. Tuhle u baru stojí Dion Bartolo společně s Ricem DiGiacomem. A tady? Vsadil bych se, že tenhle mužík v klobouku je sám Meyer Lansky. Tuhle – vidíte toho chlapa, co se baví s tou těhotnou ženskou? Ten skončil v březnu v márnici. A tady – starosta s manželkou debatují s Joem Coughlinem. Na téhle fotce je znovu Joe Coughlin, potřásá si rukou s černošským gangsterem Montoothem Dixem. „Joe z Bostonu“, kterého se za celý život povedlo vyfotit jen párkrát, a tady ho máme hned na dvou snímcích. Tenhle chlap s cigaretou vedle té dámy v bílém? Po smrti. A tenhle taky. A tady na parketu, ten chlap v tom bílém smokinku? Je z něj mrzák.

Šéfe, naléhal novinář, byli tam ten večer všichni pohromadě.

Kniha

Dennis Lehane

Zmizelý svět

2017, Nakladatelství Paseka, přeložil David Petrů, 288 stran, 299 korun

Šéfredaktor opáčil, že Tampa je maloměsto, které se jen vydává za něco většího. Lidi se tu potkávají v jednom kuse. Šlo o benefiční akci na podporu válečného úsilí – pro zahálčivé boháče cause de rigueur, která přitáhla každého, kdo něco znamenal. Upozornil mladého, zbrklého reportéra, že spousta dalších lidí, kteří se onoho večírku zúčastnili – dvě slavné zpěvačky, jeden baseballista, tři rozhlasoví herci z nejpopulárnějších rozhlasových seriálů ve městě, ředitel První floridské banky, předseda společnosti Gramercy Pewter, nemluvě o P. Edsonu Haffovi, vydavateli jejich vlastního deníku –, nemá s onou vlnou krveprolití, která se v březnu zvedla a poskvrnila dobré jméno města, vůbec nic společného.

Novinář ještě chvíli protestoval, ale když zjistil, že šéfredaktor je v této otázce neoblomný, raději se vrátil k prověřování zvěstí o tom, že doky v tampském přístavu infiltrovali němečtí špioni. O měsíc později byl povolán k armádě. Fotografie zůstaly v archivech Tampa Tribune ještě dlouho poté, co všichni, kdo na nich byli zachyceni, opustili tento svět.

Novinář, který o dva roky později zemřel na pláži u Anzia, nemohl tušit, že šéfredaktor, jenž ho nakonec přežil o třicet let, než podlehl infarktu, měl přísně zakázáno pustit do novin cokoli, co se týkalo Bartolovy mafiánské rodiny, Josepha Coughlina či tampského starosty, spořádaného mladého muže ze spořádané tampské rodiny. Město už bylo pošpiněno víc než dost, sdělili mu z vyšších míst.

Účastníci onoho prosincového večírku se všichni, podle svého nejlepšího vědomí, angažovali ve zcela nevinném spolku na podporu vojáků bojujících za oceánem.

Benefiční akci uspořádal podnikatel Joseph Coughlin, protože mnozí z jeho bývalých zaměstnanců z vlastní vůle narukovali nebo byli odvedeni.

Tombolu vedl Vincent Imbruglia, který měl sám ve válce dva bratry – jednoho v Pacifiku a druhého kdesi v Evropě, ač nikdo netušil, kde přesně. Hlavní cenou byly dvě vstupenky do první řady na Sinatrův koncert, který se měl koncem měsíce konat v newyorském divadle Paramount, a dvě jízdenky do kupé první třídy ve vlaku Tamiami Champion. Lístky si koupili všichni, přestože většina předpokládala, že je tombola zmanipulovaná tak, aby vyhrála starostova manželka, velká Sinatrova fanynka.

Kmotr Dion Bartolo se na parketu předváděl figurami, jež mu v mládí vynesly mnohá ocenění. Zároveň poskytl matkám a dcerám těch nejváženějších tampských rodin historky, které budou vyprávět ještě vnoučatům. („Chlap, který tancoval s takovým šarmem, určitě nemohl být tak špatný, jak se o něm říkalo.“)

Rico DiGiacomo, nejzářivější hvězda tampského podsvětí, dorazil s bratrem Freddym a milovanou matkou a jeho nebezpečné kouzlo přebil pouze Montooth Dix, nebývale vytáhlý černoch, jemuž na výšce přidával ještě cylindr sladěný se smokinkem. Většina tampské smetánky nikdy nezažila, že by se černoch objevil ve společnosti bez podnosu v rukou, ale Montooth Dix se davem bělochů nesl, jako by očekával, že budou oni obsluhovat jeho.

Na večírku se sešli hosté tak vážení, že nikdo nelitoval své účasti, a zároveň hosté tak nebezpeční, že se o něm mluvilo až do konce sezony. Joe Coughlin dokázal dát dohromady elity města s jeho démony a zařídit to tak, aby všechno vypadalo jako náramný špás. K tomu mu samozřejmě napomohlo, že ač v minulosti údajně sám býval gangsterem, a poměrně mocným, podařilo se mu ze života v podsvětí vymanit. Patřil k největším přispěvatelům na charitu v západní části střední Floridy a pomohl bezpočtu nemocnic, chudinských jídelen, knihoven a útulků. A pokud bylo něco pravdy i na zvěstech, že svou kriminální minulost přece jen nenechal tak docela za sebou, inu, kdo by člověku vyčítal trochu věrnosti těm, již ho provázeli na cestě vzhůru. Pokud si někteří ze shromážděných magnátů, továrníků a stavařů přáli zklidnit nepokoje mezi dělníky nebo vyčistit neprůchodné dodavatelské trasy, věděli, na koho se obrátit. Joe Coughlin byl v tomto městě mostem mezi tím, co se hlásalo na veřejnosti, a tím, jak se toho dosahovalo v soukromí. Kdykoli pořádal večírek, každý chtěl přijít už jen proto, aby viděl, kdo všechno se na něm objeví.

Joe sám přikládal oslavám právě jen tento a o nic větší význam. Když člověk uspořádá večírek, na kterém se lepší společnost mísí s pouličními gangstery a soudci klábosí s mafiánskými bossy, jako by se nikdy dřív nesetkali, ať už v soudní síni, nebo někde v zákulisí, když se ukáže farář od Nejsvětějšího srdce a požehná celému sálu, načež začne nasávat se stejným gustem jako všichni ostatní, když Vanessa Belgraveová, hezká, ale nepřístupná manželka starosty, v děkovném gestu pozvedne sklenku Joeovým směrem a černoch tak hrozivého vzezření jako Montooth Dix dokáže bavit skupinku prudérních starých bělochů historkami o svých eskapádách v první světové válce a za celou dobu nikdo nezaznamená žádné opilecké faux pas ani jediné popuzené slovo, pak lze takový večírek označit nejen za úspěch, ale dost možná rovnou za největší úspěch sezony.

Jediný náznak problémů Joe zaznamenal ve chvíli, kdy vyšel na zadní trávník, aby se nadýchal čerstvého vzduchu, a všiml si toho kluka. Pobíhal ze stínu do stínu na opačném konci trávníku. Uhýbal sem a tam, jako by hrál na honěnou s dalšími kluky. Jenže tam žádní další kluci nebyli. Soudě podle výšky a postavy mu mohlo být tak šest nebo sedm let. Doširoka rozpažil, začal vrčet jako vrtule a následně jako letecký motor. Udělal z rukou křídla, proháněl se podél řady stromů a vrčel: „V-rúúúúúúm. V-rúúúúúúm.“

Joe chvíli uvažoval, co mu na tom klukovi nehraje – kromě toho, že jde o jediné dítě na večírku plném dospělých –, a pak si všiml, že věci, které má na sobě, už dobře deset let nikdo nenosí. Vlastně spíš dvacet; Joe si byl poměrně jistý, že kluk má podkasané krátké kalhoty a takovou tu velkou kšiltovku, jaké kluci nosili v době, kdy byl on sám v jeho letech.

Chlapec byl příliš daleko na to, aby mu pořádně viděl do obličeje, ale měl zvláštní pocit, že i kdyby přišel blíž, nijak by mu to nepomohlo. I z této vzdálenosti bylo zřejmé, že klukova tvář je neproniknutelně prázdná.

Joe opustil dlážděné nádvoří a vykročil přes trávník. Chlapec si nadále hrál na letadlo, vběhl do stínů za trávníkem a zmizel mezi stromy. Joe slyšel, jak kdesi ve tmě stále vrčí.

Byl už v polovině cesty přes trávník, když po jeho pravici kdosi zašeptal: „Psst. Pane Coughline?“

Joe zajel rukou k derringeru uhnízděnému v pouzdře na kříži; obyčejně tenhle typ pistole nepoužíval, ale na podobné společenské akce mu připadal vhodnější.

„To jsem já,“ ozval se Bobo Frechetti a vystoupil z úkrytu za velkým fíkovníkem rostoucím na okraji trávníku.

Joe spustil ruku podél těla. „Bobo, jak se má kluk?“

„Máme se fajn, pane Coughline. Co vy?“

„Výtečně.“ Joe pohlédl ke skupince stromů; viděl jen tmu. Chlapce už tam vzadu nebylo slyšet. „Kdo si přivedl děcko?“ zeptal se Boba.

„Cože?“

„Toho kluka.“ Joe ukázal. „Toho, co si tamhle hrál na letadlo.“

Bobo na něj jen zíral.

„Tys toho kluka neviděl?“ Joe znovu ukázal do tmy.

Bobo zavrtěl hlavou, sundal si klobouk a sevřel ho v prstech. Měl tak drobnou postavu, že mu dodneška všichni ochotně věřili, že býval žokejem. „Slyšel jste, že někdo vybílil sejf v tom kamenolomu u Lutzu?“ 

Joe zavrtěl hlavou, ačkoli věděl, že Bobo mluví o trezoru Bay Palms Aggregate, dceřiné firmy jedné z dopravních společností Dionova impéria, z něhož kdosi ukradl šest tisíc dolarů.

„Já ani můj parťák jsme neměli tucha, že to patří Vincentu Imbrugliovi.“ Bobo zamával rukou, jako když rozhodčí ukazuje, že hráč získal domácí metu. „Ani tucha.“