Agapitos Panagiotis: Ebenová loutna

V prvním květnovém týdnu uhodila v údolí nečekaná vedra a sežehla větší část už tak skrovné jarní zeleně. Ve vzduchu se vznášela hustá mračna žlutého prachu a sluneční odraz vytvářel bledou fata morganu. Nehybný vzduch dusného poledne otravoval těžký pach hniloby.

Muž sedící v dostavníku odhrnul přední plachtu a vyhlédl ven. Podívaná, která se mu naskytla podél cesty, oku nikterak nelahodila. Tři polonazí muži byli naraženi na ostré kůly opřené o široká prkna dřevěného pódia. Roztažené ruce měli připoutány na trámech přibitých napříč na každém z kůlů. Jejich oholené hlavy byly provazem zafixovány v záklonu. Znetvořené údy a pokřivené obličeje nepřirozeně osvětloval sluneční svit. Kůly a prkna byly pokryty zaschlou krví a výkaly. Další dvě mužská těla s useknutými předloktími a rozpáranými břichy se válela vedle popraviště. Na trámech sedělo hejno krkavců. S krákáním se vrhali na hlavy a ruce mrtvých na kůlech. Dole na zemi smečka prašivých psů s děsivým štěkotem trhala zmrzačené mrtvoly.

Muž dlouhou chvíli fascinovaně hleděl na popraviště. Tolik umírání, tolik důmyslných způsobů usmrcení, přemítal. Otočil hlavu. Asi půl míle severně za popravištěm vystupovaly z tetelícího se vzduchu obrysy cihlové hradby a čtyřbokých věží, téměř jako by se vznášely. Zavřená brána uprostřed hradby připomínala kamenná ústa. Nad ní se rýsovaly dvě dřevěné strážní budky se slaměnými stříškami, i ony v bezvětří zcela nehybné.

Mezitím se vůz dostal do těsné blízkosti obrovského dřevěného popraviště. Zápach mrtvol a zvířecí řev byly nesnesitelné. Muž bezděky napřímil záda a ukryl se za levým závěsem.

„Jobova zvěst. Ať jim Bůh odpustí jejich viny!“ zašeptal omámeně mladík sedící vedle něj a pokřižoval se.

„Jako scéna z antického dramatu,“ poznamenal muž.

„Z antického dramatu, pane Leone? Z kterého?“ položil mladík s naivní zvědavostí nečekanou otázku.

„Zapomeň na to, Fotie. Přemýšlel jsem nahlas, to je všechno,“ odpověděl muž suše.

Mladík se zklamaně zabořil do polštářů svého sedadla. Jeho mladý, souměrný obličej, světle kaštanové vlasy a jemné prsty, jež křečovitě svíraly malou knihu, prozrazovaly vznešený původ, stejně jako zlatý prsten na jeho pravém ukazováčku. Mladý Fotios sevřel knihu ještě pevněji, až mu klouby prstech zbělely. Přes nevolnost, která ho přepadla, se pokusil znovu pohlédnout na popraviště.

Pravý závěs vozu se náhle rozhrnul a objevila se postava důstojníka na koni. Dlouhé vlasy na šíji svázané do uzlu odkrývaly pohledný obličej. Mohlo mu být kolem dvaadvaceti, ale díky živým očím vypadal mladší. Okolo krku měl ovázaný pestrý šátek a z levého ucha mu frivolně visela velká náušnice. Krátký kabátec částečně zakrýval kožený krunýř a na levém rameni mu zářily insignie drungaria* pověřeného velením nad hlídkou.

„Pane,“ oslovil muže uctivě, „právě jsme dorazili na křižovatku u vojenského ležení u Kaisareie.* Do města nám zbývá něco málo přes čtyři míle. Poslal jsem poddůstojníka se zprávou o příchodu poselstva. Možná vám budou chtít přijít naproti.“

„Děkuji ti, Petrono. Počkejme tedy na ně,“ odpověděl mu rozladěně Leon. Drungarios se rozloučil, předjel se svým koněm vůz a hlasitě zavelel. Průvod se zastavil pomalu jako těžkopádné unavené zvíře.

Leon nechal Fotia zabořeného v polštářích, opatrně vystoupil a ukryl se před sluncem ve stínu vysokého vozu. Z druhé strany vozu k němu doléhala nesrozumitelná vřava, rozkazy, výkřiky, řehtání koní, dupot a hýkání mezků. Chvíli přemýšlel, co se tam děje. Zčistajasna se vedle něj objevil starý muž shrbený věkem, oděný do dlouhého širokého oděvu z kvalitní bavlny, s vlněnou čepicí na holé hlavě. V ruce držel osušku a číši. „Možná by ses chtěl trochu osvěžit, pane,“ oslovil jej. Leon pohlédl na svého komorníka s jistým překvapením, uchopil osušku, otřel si obličej a napil se vody.

„Děkuji, Nikolae, že tě ještě neunavilo o mě pečovat,“ odpověděl mu láskyplně. „Ale postarej se radši o Fotia,“ dodal rychle. „Ten chlapec žije jenom svými knihami. Popravdě přemýšlím, jestli nebyla chyba nechat se přesvědčit, aby mě na tomto poselstvu k Arabům doprovázel. K čemu může být prospěšný nezkušený student při diplomatické misi?“ V jeho hlase zazněl náznak útočnosti.

„Zdá se mi, že jsi jen rozčílený, můj pane,“ odvětil mu opatrně starý komorník.

„Máš pravdu, Nikolae, nechme Fotia Fotiem.“

Starý muž o dva kroky ustoupil, aby uvolnil místo pohybujícímu se kolosu, který se, zbrocený potem, spěšně přibližoval.

„Jak působivé popraviště, protospatharie!* Jistě sis ho také povšiml. Zdá se, že tady, na výspě našeho státu, mlýny spravedlnosti melou bezchybně,“ prohlásil důležitě svým školeným, hlubokým hlasem spatharios* Georgios Fasganos, vysoký, dobře živený třicátník s pleší a beznadějně povrchní povahou, jehož oděv prozrazoval zálibu v přepychu i vybraný vkus. V jedné ruce třímal hedvábný šátek, jímž si otíral ústa a zátylek, druhou si nad pleší přidržoval slaměný slunečník.

Leon přivítal svého obřího spolupracovníka ledovým úsměvem. Nikolaos zůstal stát v nehybné úkloně. Opodál pokračovala vřava s nezmenšenou silou. Vozkové a služebnictvo vystoupili z vozů a vrhli se na pomocné vozíky se zavazadly: jedni se chtěli o přestávce napít, jiní něco sníst, další zkontrolovat stav vozů nebo napojit znavená tažná zvířata. Před Leonovým dostavníkem stál vůz s vojáky v širokých kloboucích. Na drungariův pokyn se někteří z nich zvedli a šli se postavit na stráž k těžce naloženému vozu vzadu. Táhli jej dva silní mezci a byl pevně převázán lněným plátnem. Pod hrubou látkou se rýsovaly obrysy velkých předmětů krychlových a okrouhlých tvarů, zřejmě truhel a sudů.

Zatímco služebnictvo bylo zaměstnáno u vozů, jezdci, kteří průvod doprovázeli, se s loveckými výkřiky vrhli na toulavé psy pod popravištěm a propichovali krátkými kopími jejich vychrtlá těla. Zdivočelá zvířata se zoufalým kňučením a s pěnou a krví u huby dokonávala pod nohama koní nebo prchala zraněná do plání schovat se v keřích a houštinách.

„Měl by se tady konečně zavést pořádek. Rád bych věděl, co dělá ten hezounek drungarios,“ poznamenal Fasganos a rozhovořil se o nedbalé přípravě poselstva a celkové nedostatečnosti celého průvodu, aniž čekal na odpověď. Leon se snažil ho nevnímat a zahleděl se přes cestu jižním směrem. V dáli se tyčila vysoká hora. Na jejím úpatí se musela rozléhat Kaisareia, sídlo nejvýznamnějšího arcibiskupa Východu a hlavní město thematu Charsianon,* jež císař založil jen před dvěma lety. Musela tam být, v oparu horkého vzduchu však nebylo vidět nic. Leon přivřel oči a pokoušel se rozeznat městské hradby, ale jediné, co viděl, byly odlesky světla nad údolím.

Hluboký hněv, který v něm rostl už několik dní, zachvátil celou jeho hruď. Cítil, jak se ta agresivní emoce rozlézala po těle, jak jej ochromovala jako náhlá bolest. Srdce mu začalo prudce bušit a ve spáncích mu pulsovala krev. Dusil jej zezadu se linoucí zápach i horko, které jako by na něj dopadalo shora. Chvíli měl pocit, že omdlí. Upřel oči k obzoru, do pravé ruky uchopil měšec, který mu visel u pasu, a vytáhl z něj menší látkový váček. Rozvázal jej, vylovil kuličku krystalické hmoty a vložil si ji do úst. Sladká chuť mastichy se mu ihned rozprostřela po patře. Poleva se rozpouštěla a aromatické opium ve středu kuličky začalo postupně zklidňovat krev pulsující mu v žilách.

Cestování neměl ani trochu rád. Všechen ten rozruch, zmatek, a především špína, jež provázely přesuny, jej odpuzovaly. A právě tady, kousek před Kaisareiou, musel čelit všemu, co nesnášel, naráz. Nejen že utrpení první části cesty trvalo skoro měsíc, že musel v horku a hnilobném zápachu čekat, než konečně bude moci vstoupit do města a odpočinout si, ale navíc na něm spočívala odpovědnost za celou misi k válkychtivému saracénskému chalífovi.*

Samozřejmě se cítil poctěn císařovou důvěrou, ale stejně by raději zůstal v hlavním městě, než aby vedl toto poselstvo. Ale Ioannes Grammatikos, císařův rádce a důvěrník, odmítl cestovat do Bagdádu podruhé v jednom roce. A tak Theofilos začal tlačit na Leona. Ten dobře věděl, co mladý císař dokáže, když si něco vezme do hlavy. Když před třemi lety nastoupil na trůn, rozhodl se vylepšit pošramocené vztahy Římanů* s Araby a za každou cenu zastavit jejich nájezdy na římské území. Vytvoření nových themat na hranici se Sýrií bylo součástí tohoto ambiciózního plánu. Leonova mise byla již třetí v řadě a jejím cílem bylo jednak vyřešit složité diplomatické vztahy s arabským státem, jednak zkontrolovat postup vojenské reformy na východních hranicích říše. Průvod čítal celkem dvaašedesát lidí. Všichni museli dorazit do Bagdádu a vrátit se ve zdraví domů. Především však bylo potřeba dosáhnout úspěchu ve složité misi.

Jaká hořká ironie! Vyslanec, který se měl těmito choulostivými záležitostmi zabývat, se ujal vedení poselstva poprvé. Jeho pobočník drungarios byl sice sympatický, ale spíš na okrasu. A jako kdyby tato nevýhoda nestačila, logothet* Arsaber, ten svéhlavý Armén, mu místo zkušených důstojníků vnutil nesnesitelného Fasgana jako pomocníka a mladého Fotia jako sekretáře jen a jen proto, že jeden byl jeho bratranec a druhý synovec. Fasganos se – kromě toho, že Leona špehoval pro Arsabera – nezajímal o nic jiného než jak si na exotické cestě do mytických království Mezopotámie co nejvíce užít, zatímco Fotios je přes svých šestnáct let ještě dítě, které hledí na svět skrz slovníky a příručky o řečnictví a nejeví žádné známky úmyslu dospět.

Leonovy neodbytné myšlenky přerušil zvuk polnice. Spolkl zbytky už skoro rozpuštěné kuličky, otočil se a přešel k přední části vozu. Mezitím vystoupil i Fotios a vyjeveně hleděl k vojenskému táboru. Z oblaku prachu se vynořily vlajky císařského vojska Východu. Za nimi pomalu postupovala skupina třiceti obrněných jezdců a přibližovala se ke stojícímu průvodu. Mezi vlajkami o něco před ostatními jel na koni majestátní voják, jejž jako strážní andělé doprovázeli dva další jezdci.

Leon rychle požádal Nikolaa, aby mu přinesl slavnostní úřednický klobouk a dlouhou vyslaneckou hůl. Rychlými kroky se přemístil na pravou stranu křižovatky. Napravo měl sice v zorném úhlu popraviště, ale alespoň mu nesvítilo do očí slunce. Pokynul Petronovi a několika dalším vojákům, aby se postavili za něj. Fasganos a Fotios, aniž si toho všimli, se ocitli až za vojáky.

Obrnění jezdci zastavili kus od Leona. Jejich vůdce zůstal na chvíli v sedle a pozoroval skupinu okolo vyslance. Pak svižně seskočil a vykročil k Leonovi. Následovali jej jeho dva průvodci. Než se stihl majestátní muž k Leonovi přiblížit, Petronův pomocník přiběhl, aby ho představil.

„Turmarcha* Theofylaktos Hyrtakenos, správce pátého stálého vojenského ležení Východu,“ oznámil hlasitě poddůstojník a zmizel v davu svých kolegů.

Hyrtakenos stál vzpřímeně před Leonem. V nastalém tichu se začalo v horkém bezvětří mezi oběma muži vznášet zvláštní napětí. Turmarchovi mohlo být kolem pětatřiceti. Měl na sobě kompletní válečnou uniformu císařské jízdy: vypasovaný kabátec s dlouhými rukávy a koženými manžetami, volné kalhoty, vysoké boty sahající až ke kolenům omotané koženými chrániči. Horní část jeho těla chránil krunýř z kovových šupin, jenž pokrýval i ramena a horní část paže. Z ramenou mu splýval krátký plášť. U levého stehna mu visel na širokém kovovém pásu připevněný meč, na pravé straně váhu vyrovnával dvojbřitý nůž s kostěnou střenkou, zavěšený na krátkém řetězu. Jeho oděv, krunýř i zbraně byly v různých odstínech černé.

Hyrtakenos na sobě neměl žádné odznaky své hodnosti. Jen na hrudi mu visel stříbrný medailon a na něm zářil rudý vír ze smaltu. Leonovy oči na vteřinu spočinuly na zvláštním šperku a posléze se střetly s pohledem vojáka. Dokonce i v záplavě slunečního světla jeho modré oči vyzařovaly chlad, který ještě zdůrazňovala bledost vojákova obličeje, tmavý, nepěstěný vous a hluboká jizva táhnoucí se z pravé části čela až na levou tvář. Dlouhé černé vlasy mu volně splývaly na záda, obličej měl dlouhý a hubený, rty úzké a sevřené.

„Vítej, protospatharie,“ přerušil nakonec ticho Hyrtakenos a téměř neznatelně se uklonil. „Příjezd poselstva očekáváme už několik dní. Zjevně jste se cestou zdrželi,“ pokračoval mrazivě.

„Děkuji ti, turmarcho, za přivítání,“ odvětil Leon vlídně, nevšímaje si Hyrtakenova nezdvořilého tónu. „Cesta byla vskutku náročná, teď se však raduji, že jsme s pomocí Bohorodičky dorazili až sem. Jsem poctěn, že jsi jako velitel tábora vážil cestu, abys mě osobně přivítal.

„To byl výslovný příkaz stratéga,* který tě trpělivě očekává ve městě,“ odpověděl Hyrtakenos, aniž hnul brvou.

„Je tedy čas vyrazit, turmarcho,“ odpověděl Leon, kterému bylo jasné, že většina vojenských činitelů vnímá přítomnost císařských úředníků na území ve své jurisdikci s nedůvěrou a jako nevítaný zásah do vlastních pravomocí.

Hyrtakenos se bez odpovědi otočil, nechal vyslance stát uprostřed cesty a společně se svými průvodci se vrátil ke svému koni.

„Petrono,“ zašeptal Leon, „vydej rozkazy k odjezdu a zaujmi místo v čele průvodu. Turmarcha je sice velitel tábora, ale stejně bude muset počkat, až se připraví vyslanec a jeho družina.“

„Jak poroučíš,“ procedil drungarios mezi zuby a vzdálil se. Leon podal hůl a klobouk Nikolaovi a zamířil ke svému vozu.

„S turmarchou bude asi těžké pořízení,“ poznamenal Fasganos a zvědavě čekal na reakci rozladěného vyslance.

„Ne těžší než s mnoha jinými, řekl bych.“

„A všiml sis, protospatharie, toho divného šperku, co měl na hrudi? Ten rudý vír vypadal jako… jako…“ Fasganos nechal větu viset ve vzduchu, hledaje vhodné slovo.

„Jako medúza, spatharie. Je to magický symbol pocházející z Persie nebo ještě z větší dálky, ze země žlutých Sérů.* Zřejmě jej nosí jako talisman pro štěstí v bitvě.“

„Ale to jsou pohanské pověry! Nechápu, že stratég takové věci trpí. V Konstantinopoli by bylo nemyslitelné, aby…“

„Aby to někdo nosil veřejně?“ přerušil ho Leon. „Nebuď naivní, Georgie. Armáda má své vlastní zákony. Tos pochopil i ty sám, nemýlím-li se, při pohledu na popraviště. Běž se teď také připravit na cestu.“

„Jsem jako vždy připraven, protospatharie,“ zněl ještě Fasganův hluboký hlas, zatímco on a jeho obrovské tělo už byli pryč.

„Bože můj, tihle lidé, co mají vždycky odpověď na jazyku,“ pomyslel si znechuceně Leon. Došel ke svému dostavníku a rozhlédl se po svém nadějném sekretáři. Fotios stál nehnutě na křižovatce. Celá podívaná na něj učinila hluboký dojem. Chvíli hleděl s bázní na ozbrojence a Hyrtakena, chvíli s hrůzou na popraviště a mrtvoly na kůlech. Vypadal, jako by spolkl vlastní jazyk.

„Fotie, pohni sebou,“ zavolal Leon a nastoupil do vozu. Mladík přiběhl a mlčky se usadil vedle svého pána.

„Roztáhni závěsy, příteli. Slunce se sklání k západu a nebude od věci prohlédnout si cestou město a jeho okolí,“ prohlásil energicky Leon. Myšlenka příjezdu do Kaisareie mu vrátila něco sil a překvapivé seznámení s Hyrtakenem jej vytrhlo z melancholických myšlenek. Konečně měl před sebou skutečného vojáka, kterého by stálo za to získat za přítele, anebo by byl aspoň důstojným nepřítelem. Co z obého bude platit, se ukáže brzy.