Vratislav Maňák: Rubikova kostka

Škvor bývá často považován za brouka, ale biologická klasifikace hmyzu mu ve skutečnosti přidělila vlastní řád. Svou velikostí sotva přesáhne jeden a půl centimetru a je snadno identifikovatelný díky zploštělému, lesklému tělu, jehož barevná škála sahá od měděných odstínů po uhelnou čerň.

Hlavním poznávacím znamením škvorů jsou vlásečnicové, z abdomenu vyrůstající klíšťky, kvůli kterým se o nich mluví také jako o uchavcích, ščipkách, uchárech, klíščácích, ornknajprech, záušnících, střihavkách, uchovářích nebo hauriších. Nejde navíc jen o tuzemské specifikum; ruština zná výraz uchovětki, srbochorvatština slova uholaže a ušare, němčina pro škvory používá složeninu Ohrwürmer, slovenština název ucholaky a angličtina o nich mluví jako o earwigs. Původ těchto pojmenování je pokaždé stejný. Stojí za ním lidský strach.

Škvoři se přes den skrývají v tmavých otvorech a úzkých škvírách. Vidět jsou teprve vpodvečer. Lidé — a děti zejména — je považují za nebezpečné, protože se traduje, že mohou spícímu člověku vlézt do ucha, svými klíšťkami propíchnout ušní bubínek a způsobit ohluchnutí. Méně často se uvádí i to, že se škvor umí protáhnout sluchovodem za spánkovou kost, kde prožere měkkou tkáň a ve vyhlodané prohlubni naklade vajíčka. Vylíhlé larvy mají následně hodovat na lidském rozumu a člověka připravit o soudnost.

Tyto a podobné varovné příběhy označují entomologové za pověry. Ve výjimečných případech se prý sice může stát, že drobný tvor hledající úkryt člověku do ucha opravdu vleze, rozhodně ale nebude pokračovat dál. Naopak, bude se snažit utéct. Své kleště by škvor navíc v nůžky na lidskou kůži nikdy nepřetvořil, protože by neuměl vyvinout dostatečnou sílu. Slouží mu k jiným účelům: k odstrašení nepřítele, k přenášení potravy, k rozevírání blanitých křídel — ano, byť nevalně, umí i létat — a k péči o potomstvo. Mezi členovci totiž škvoři platí za nebývale starostlivé rodiče.

Karel Tolbec — Život našeho hmyzu

[…]

Na koberci pod oknem stál velký keramický slon a na něm rostla řemenatka. Když někdo zapomněl zavřít dveře do obývacího pokoje, byly její načervenalé korunky a tmavé listy vidět už od vchodu. Jako dítě míval Ondřej pocit, že na něj zpupně vyplazuje zelené jazyky.

Keramický slon stál pod oknem i ve chvíli, kdy koberec nahradila podlaha z lamina. Z veškeré staré dekorace, která dříve zdobila byt, byl jedním z mála, kdo si tuto zvláštní výsadu zasloužil, a klívii by tak na svém hřbetu nesl i nadále, kdyby ho Ondřejův otec několik dní před oslavou nepřevrhl a kdyby si slon při pádu neulomil svůj ke stropu vztyčený chobot i s oběma kly. Nic se nestalo jen glazovaným uším.

[1]

Příjezd

Vrátil se domů. Městem se valil ruch, a když projížděl kolem nádraží, zablácená auta hučela v sevření černé silnice a černých pilířů železničního mostu tak mocně, že přehlušila i skřípění brzdících vlaků.

Dojel až na skvrňanské sídliště. Pod rámy na věšení prádla ležela zválená tráva a panelové domy se zašlými barevnými fasádami připomínaly dětské kostky rozhozené po louce. Byly žluté a hnědé a červené a fialové a bílé a zelené a každý z nich zvědavě napínal k nebi boltce televizních satelitů. Šedá a bez uší zůstávala jen nízká budova mateřské školy, skrytá za keři pámelníků a rudým kovovým plotem.

Jednotlivé pavilony spojovaly dlouhé trakty, okno vedle okna, co okno, to oprýskaný rám. Snad aby si děti vynahradily to, že jako jediné zůstávají bez barevné omítky, vyzdobily skleněné tabule pestrými obrázky s podzimními motivy.

Když Ondřej u školky v brzkém odpoledni parkoval, poprchávalo a déšť v tenkých čůrcích stékal po velkých červených jablkách a oranžových halloweenských dýních z balicího papíru, které se schovávaly za sklem. Ačkoliv do příchodu prvního sněhu zbýval ještě minimálně měsíc, na jednom z oken už byla připravená také ptačí budka. Kolem ní se ve větru klátily zčernalé a lysé hlavy slunečnic.

Zvedl límec kabátu, chytil kartonovou roli, vyšel napříč liduprázdným sídlištěm a zhluboka vdechoval podzimní vzduch. Chutnal jinak než v Praze a nepáchl výfuky aut; chutnal hořce, po dešti, chutnal nasládle po tlejícím listí, chutnal sladce po vůni z otevřených kuchyňských oken, a protože vítr vál od jihovýchodu, nesl i nakyslou a trpkou chuť kouře z nedalekých strojíren.

Obešel blok, u zabláceného hřiště se tanečním krokem vyhnul zbloudilému staříkovi, který šouravým krokem venčil nevrlého jezevčíka a z dlouhé chvíle se zastavil před výlohou sídlištního antikvariátu.

Malý obchod, poslepovaný krcálek připomínající vlaštovčí hnízdo, stál schoulený vedle jednoho z mnoha domovních vchodů a bylo s podivem, že ho na tomto místě už dávno nenahradila vietnamská večerka. Místo zlatých buddhů a blikajících barevných diod ale ve výkladu opravdu stále ještě stály učebnice, místopisné publikace i jedna velká kniha o hmyzu střední Evropy a nad tím vším visely na tenkých vlascích populární brožované detektivky z edice Rubikon.

Papírový vzkaz knihkupce nalepený z vnitřní strany skleněných dveří zvěstoval: „Vykoupíme staré ročníky celostátních deníků (zejména roky 1986—1997). Bereme i nesvázané.“ Ondřej se úlevně usmál, stiskl kartonovou roli, zkontroloval, zda příliš nepromokla, a poté ji přehodil z pravé ruky do levé.

Měl vlastně povznesenou náladu — byl rád, že se ocitl zpátky.

● Noviny

„Pět tisíc milionů.“

„Pět miliard,“ opravuje ho Ópa.

„Pět miliard,“ opakuje Ondřej s pokorou.

Společně sedí za stolem v těsné panelákové kuchyni, na sporáku hvízdá stará konvice a Ópa má ruku položenou na zašlém výtisku Lidové demokracie. Ukazováček, prostředník a prsteníček zakrývají novinový titulek, vidět jsou jen některé slabiky. Ondřej je však luštit nemusí — ví, o čem se na titulní straně píše, protože děda mu noviny z července osmdesát sedm neukazuje poprvé.

Po světě už chodí pět miliard lidí. Po světě už chodí pět miliard lidí a deník informuje o novorozenci ze Záhřebu jménem Matěj Gašpar, kterému pořadové číslo s pětkou a devíti nulami připadlo.

„Mohl jsi to být ty,“ říká Ópa a zalévá si kávu ve sklenici. Než stěny ztmavnou turkem, orosí je na krátko šumivá pára. „Co mohl. Měl jsi to být ty, o tom jsem skálopevně přesvědčený,“ pokračuje a míchá kávu, aby semletá zrnka nezůstávala na hladině a rychleji sedla. „Sehnul by se nad tebou generální tajemník osn a fotky z vašeho setkání by se objevily na titulních stranách novin po celé republice. I v televizi.“ Ondřej mlčí a nábožně sleduje dědův ohryzek, který stoupá a padá s každým polknutím.

Mluví, až když je starší. Snaží se oponovat. „Jenže já jsem se nenarodil v Jugoslávii,“ rozčiluje se a je mu třináct, čtrnáct, patnáct.

„To je právě ta chyba!“ nedá se Ópa umlčet a potutelně se usmívá. Když dopije kafe, vrátí noviny do ořechového sekretáře k ostatním mimořádným rodinným vydáním.

Bramborové těsto

Bzučákem ho pustili do domu. Prošel kolem oprýskané plástve hnědých poštovních schránek, a protože výtah nefungoval, začal do čtvrtého patra stoupat po schodech. Odpočítával.

2011.

2001.

1991.

1981.

Dekády vydrnkával kartonovou rolí o tmavé sloupky zábradlí. Rozezvučený kov v němém odpoledni panelákové chodby měkce předl.

1971.

1961.

1951.

1941.

1931.

Ondřej nepochyboval, že Ópovi udělá radost. Aby mu mohl popřát a předat dárek přímo v den jeho osmdesátých narozenin, přijel do Plzně s několikadenním předstihem; společná rodinná oslava se totiž chystala až na sobotu. Protože ale pracoval jako středoškolský učitel a ve středu začínaly třídenní podzimní prázdniny, mohl odjet z hlavního města okamžitě, jakmile v úterý skončil s výukou, a —

„Ahoj, Hanuše!“ laškovně pozdravil malou korpulentní ženu ve žluté zástěře, která už vartovala v pootevřených dveřích panelákového bytu, a zůstal stát. Ruku s hnědou rolí volně spustil podél těla.

„Ty můj kluku učitelská!“ objala ho a pak vztáhla dlaně vysoko, aby ho mohla popleskat po tvářích, protože byla svému vnukovi pod bradu. „To je taky dost, že se vobjevíš,“ dodala. „Budou vošouchy, tak si pojď dát,“ a zatímco se Ondřej zouval, kormidlovala své tělo pryč z úzké předsíňky.

V kuchyni ležel nakyslý pach česnekových stroužků a senná vůně majoránky, v míse z bílého smaltu odpočívalo šedavé bramborové těsto a Ópa seděl u pootevřeného okna s rozečtenými Dějinami habsburského rodu.

„Zbojníku, servus!“ zvolal, když Ondřej přicházel do místnosti a skláněl hlavu, aby se vyhnul cinkrlatům napnutým mezi futry.

„Ahoj, dědo!“

„Dobře, že seš tady, já ti mám hlad jako spisovatel, jenže máma —“

„Neříkej mi tak!“ ozvala se Hanuše od linky.

„— jenže máma nechtěla začít vařit dřív, než přijedeš, aby ti to nevystydlo,“ dopověděl, zaklapl knihu a položil ji na parapet vedle zavařovací sklenice, do které dala Hanuše naklíčit šáchor. „Co je novýho v Praze? Pojď, sedni si, sedni si,“ klepal na prosezený látkový polštář staré dubové židle.

„Chceš něco pít?“ zeptala se Hanuše a lžící zabodnutou do kopečku sádla kroužila po teflonu zčernalé pánve. „Koupila jsem ti pivo, dáš si pivo? Nebo až k jídlu?“

„Prosim tě, vždyť řídí,“ namítl Ópa a obrátil se na vnuka. „Jsi tady autem, viď?“

Ondřej přikývl. Hlasy svých prarodičů poslouchal se skrývaným požitkem; v jejich malém panelákovém bytě totiž zůstávalo vše při starém. Ti dva se stále stejně špičkovali. Hanuše stále nosila zástěru s motivem slunečnic a staré sešlapané trepky. Nad kuchyňským stolem nadále visela vyšisovaná, zmodralá reprodukce zasněžených Škodových závodů, kterou dostala před lety od kolegů ke svému pracovnímu jubileu. Ópa beze změny vysedával pod škodováckým výjevem s knížkou a tureckou kávou a v prstech levé ruky bezděčně převracel nožičku kostěných brýlí. Pro Ondřeje to ani nebyl prostor zastaveného času — ale výslovný návrat časem do doby, kdy luštil slova z novinových listů.

„Tak co jste dneska brali?“ vyzvídal Ópa.

Hanuše naběračkou odebrala těsto ze smaltované mísy a na rozehřátém tuku z něj v pánvi vytvořila kolo bramborové placky, bramboráku, vošouchu, jak by řekla celá rodina a celé město.

„Byl výchovnej koncert, takže jsem měl jenom historickej seminář… A tam děláme poválečný dějiny. Odsun Němců z východní Evropy.“

Dědovy oči se rozžaly zaujetím. „Vyhnání, oni by řekli vyhnání,“ podotkl a vrhl do kuchyně hrdelní německé „R“: „Vertreibung. Vertreibung der Deutschen.“

„Už je to tu zas?“ zeptala se Hanuše a naběračku vrátila do mísy s těstem.

Ópa pracoval jako učitel. Život strávil před katedrou s cvičebnicí německé gramatiky a svého vnuka už od první třídy trápil přehláskami, ostrým ß a základními frázemi, jež Ondřejovi jako malému chlapci víc než cokoliv jiného připomínaly vojenské povely. Ópa předříkával: „Išajse Ondra unyškóme aus Pilzn.“ A on musel opakovat — v zoologické zahradě, na koupališti, při cestě na představení loutkového divadla i během procházky městskými sady.

Vedle němčiny učil Ópa dějepis. Dějiny byly jeho celoživotní vášní a i nyní docházel dvakrát v týdnu mezi studenty, aby se o ni mohl podělit. Když se před sedmi lety na jedné z rodinných oslav dozvěděl, že jeho vnuk chce na vysoké škole studovat tentýž obor, dmul se pýchou. Od té chvíle Ondřeje zaměstnával všetečnými otázkami a skrytými zkouškami, záměrně ho posílal pro rozličné a většinou zcela zbytečné předměty, které si objednal v té či oné ulici, a to jen proto, aby mu mohl zadat její starý a dávno nepoužívaný název.

„Ten obchod najdeš na rohu Charkovského nábřeží a Moskevské,“ říkával.

„Je to na půli cesty mezi Hermann-Göring-Werke a Reinhard-Heydrich-Straße,“ radil.

„Nemůžeš to minout, jen před Škodovým domem na třídě 1. máje zahni doprava,“ zdůrazňoval.

Zatímco německy se Ondřej nikdy dobře nenaučil, v tomto případě dědovi neodporoval. Věděl, že hraje hru, pro niž mu dosud chyběl protihráč, a že se jí nesmírně baví. A tak se mu snažil sekundovat. A když se v průběhu studia stal Ópovi rovnocenným partnerem, byly cesty, po kterých se společně pouštěli, o to spletitější — používali staré názvy, otřepaná i dávno zapomenutá přízviska, skutečná jména těch, kteří do historie vstoupili pod pseudonymem, a v dědových očích žhnulo nadšení pokaždé, když ho Ondřej dokázal nachytat.

Hanuše ovšem neměla pro špílce mezi manželem a vnukem pochopení, tím spíš, že Ondřeje neviděla dobrý měsíc.

„Fr-tchrájbunk dea Dójčn,“ opičila se po Ópovi. „Já chci vědět, co je u Ondry novýho, a ne co se stalo v roce čtyřicet pět.“

Ondřej by ovšem mnohem raději hovořil o konci války než o svých posledních týdnech v Praze — a navíc předpokládal, že babička beztak vše podstatné ví od jeho matky; pokud se ho nezeptá přímo, sám o tom začínat nechtěl. A protože si s Hanušinou poznámkou o pětačtyřicátém roce uvědomil, že dědovi dosud nepopřál, postavil se a hledal, kde nechal ležet kartonovou roli.

„Takový odsun je přece mimořádně závažná věc!“ oponoval Ópa ženě u plotny. Bubliny horkého vzduchu v pánvi nadzvedaly středy bramboráků do kulatých hrbolků, polštářů a tváří a rozdrcená snítka majoránky byla jen krupicí pih.

„Může bejt,“ pokrčila Hanuše rameny, obrátila se na vnuka skloněného nad pánví a s úsměvem ho pokárala: „Nečum do toho jako husa do flašky. Počkej, až to sádlo vychrstne a popálí ti vobličej.“

„Ale prosim tě,“ ohradil se Ópa. „Vždyť měří skoro dva metry. To by to sádlo muselo bejt kaskadér.“

Role ležela za záclonou na kuchyňském parapetu.

„Ópo, já bych ti chtěl popřát k narozeninám,“ řekl Ondřej a chopil se dárku.

„Teď?“ namítla Hanuše a sáhla do kredence pro květované talíře. „Jídlo už je skoro hotový.“

„Skoro,“ zopakoval Ópa, položil brýle, dlaněmi se zapřel o hranu stolu, ztěžka se postavil a zadíval se na vnuka.

Ondřej ve skutečnosti neměl okamžiky blahopřání rád. Přišly mu příliš oficiální, příliš rituální a on nevěděl, jak se při nich chovat. A tak zatímco se křečovitě napřímil — šlo o tak rovný postoj, jaký drží leda školáci při recitačních přehlídkách — a tiskl Ópovu nataženou pravici, jeho oči plaše těkaly po malbě černohnědých škodováckých komínů za dědovou hlavou.

„Všechno nejlepší k osmdesátce,“ vypravil ze sebe tu nejbanálnější gratulaci. „Hodně štěstí a zdraví.“

„Zdraví hlavně,“ potvrdila Hanuše a dřevěnými špachtlemi otočila bramborák.

V Ópových suchých rukou zašustil kartonový tubus.

„Tak se na to podíváme,“ řekl, znovu se posadil, nasadil brýle, sňal krytku, nahmatal ukrytý svitek a opatrně jej vytáhl.

Na ubruse se žlutým károváním se zhouply novinové listy. Špičky starých prstů udeřily do středu svitku a zamířily do stran; ohnutý papír rozhrnovaly po desce stolu. Když se objevil černě vysázený nápis LIDOVÉ NOVINY z neděle 25. října 1931 a když druhý sešit téhož deníku ukázal datum 26. října stejného roku, prolétl nad zkřehlými novinami zdvojený, nadšený výkřik.

„Nádhera! Ná-dhe-ra!“

Potom se Ópa rozkašlal a Ondřej ho musel plácnout do zad. Hanuše, která předání dárku sledovala se shovívavým úsměvem, se při pohledu na sípajícího muže zachmuřila. Z lednice vyndala zelenou lahev plzeňské dvanáctky a spolu s otvírákem ji postavila vedle válečných novin.

„Zbojníku, udělal jsi mi obrovitánskou radost. Teď už mi nechybí jediný kus,“ usmíval se Ópa, když dávení spláchl pivem. Otíral si tvář a Ondřej nedokázal rozpoznat, zda mu slzy do očí vehnal jen kašel, nebo i dojetí — vždyť svou sbírku mimořádných rodinných vydání, jak schraňované výtisky pojmenoval, kompletoval už bezmála půl století.

První výtisk Ópa pořídil v roce 1964, v den, kdy se mu narodil syn, Ondřejův strýc Jindřich. Nazítří zamířil pro noviny znovu, aby měl i vydání informující o událostech, ke kterým při Jindřichově narození došlo. Když o čtyři roky později přišla na svět Ondřejova matka Renata, kupoval dvojí Lidovou demokracii zas. Stejně tomu bylo v sedmaosmdesátém roce; Ondřejovo narození zastupovaly výtisky ze soboty 11. a pondělí 13. července, přičemž druhý z nich byl kvůli Matěji Gašparovi vůbec nejohmatanější.

Když k Ondřejovi přibyla sestra Michaela, nahradil Ópa zaniklou Lidovou demokracii abonovanými Lidovými novinami. A když Hanuše slavila padesátiny, obdržela ke své nelibosti dva mimořádné novinové výtisky z konce války v Pacifiku.

Nyní Ópovy zažloutlé prsty zálibně klouzaly od záhlaví meziválečných Lidovek k čapkovskému sloupku a dál přes titulek hlavního článku až na podval první strany.

„Vida, vida, zprávy z Berlína. Hindenburg nechal složit novou vládu i přes nevoli jistého křiklouna z Braunau na Innu!“ zvolal nadšeně a jedním dechem dodával: „Ale na jeho jméno se tě ptát nebudu, protože by to byla příliš lehká otázka.“

„Budeme jíst, ty otázko. Nebo už tě přešel hlad?“ ozvalo se od linky. „Otevřeš mi to, Ondro?“ dodala Hanuše a podávala vnukovi sklenici s kysaným křimickým zelím, které podle neměnného receptu zavařovala rok co rok zkraje podzimu.

Ondřej vzal ze šuplíku čajovou lžičku, vejčité lůžko opřel do dlaně a opačný konec lžičky, její útlou špičku, vtlačil pod hranu plechového víčka, aby se do sklenice s bílým zelím dostal vzduch. Ozvalo se tiché lupnutí, jaké vydávají praskající bobule pámelníku, když víčko povolilo, ozvalo se suché klapnutí, když Ópa nasadil na tubus s obdrženými novinami plastovou krytku a ozvalo se tlumené vrznutí, když Hanuše na ubrus jídelního stolu postavila talíř s prvními třemi smaženými bramboráky.

Ópa zamlaskal jako stařičký sumec.

„Ondráši, tak si pojď dát,“ vyzval vnuka, sám se natáhl po otevřené sklenici, a ačkoliv to Hanuše nikdy neviděla ráda, vidličku nechal ležet vedle talíře a do zelenavých vlasů krouhaného zelí zabořil prsty. Kyselé hádky skládal na polovinu osmažené bramborové placky, chuchvalec vedle chuchvalce. Potom vošouch přiklopil a pustil se do jídla.

Zatímco Hanuše dál a dál rozlévala těsto v pánvi, aby talíře jejího muže a vnuka nezůstávaly ani na chvíli prázdné, spořádal Ópa třetinu zelí, tři bramboráky a vše zalil pivem.

„Plzeňské dvanáctistupňové,“ zkoumal etiketu. „Kdybych tak měl narozeniny každý den.“

„Tak bysme přišli na buben,“ dořekla Hanuše, vypnula digestoř, pánev odstavila z plotýnky a také usedla ke stolu. „Už ti mami říkala, že dědu oslavíme u vás?“ zeptala se Ondřeje a zarejdila vidličkou v zavařovací sklenici.

„Ne,“ polkl a již poněkolikáté bezděčně zkontroloval, zda mu jídlo neumastilo světlou košili. „Říkala jenom, že oslava bude v sobotu.“

„Do našeho malinkýho obejváku bysme se nevešli, Jindřich rekonstruuje byt a u vás je místa habaděj,“ pokračovala Hanuše, trhala osmažené bramborové těsto na drobné kousky a vkládala je do úst. „Ivana to vymyslela,“ pokývala hlavou na znamení, že s plánem souhlasí.

„Grófka?“ podivil se Ondřej a podíval se na Ópu, který se potutelně usmíval. Potom jízlivě dodal: „To měla naše mami určitě radost.“

Šlo vlastně o zbytečné konstatování. Všichni v místnosti věděli, jaké výhrady má Ondřejova matka ke své švagrové a proč ji častuje zlostnou slovenskou přezdívkou. Mezi oběma ženami ležela tisíc a jedna maličkost jako nastražená železa, a kdyby je měl někdo sepsat, vznikl by dlouhý seznam malicherností, výčitek, zlozvyků a zanícených šrámů. Ondřejově matce se příčily Ivaniny rychlé a nekompromisní soudy, velebení každé nové dovolené a hanění těch předchozích, řinčivý smích, pohrdání vietnamskými trhovci, byť u nich dříve sama nakupovala, neustálé zaujímání postoje, výrazné líčení, snaha upoutat pozornost, přebírat v rozhovorech slovo… i chvíle, kdy rozhodovala za ostatní.

„Tomu se říká o nás bez nás,“ zasmál se Ópa za stolem.

Hanuše po něm šlehla pohledem a chvatně spolkla sousto.

„Iva o tobě mluví hezky, tak jí nemusíš říkat grófka,“ napomenula vnuka. Potom se také napila piva. Sama měla pro snachu slabost a Ópa tvrdíval, že ji mívala i Ondřejova matka. Ze všech rodinných setkání, která si Ondřej pamatoval, však znal už jen zdvořilé výměny předem připravených vět, jež Ivana nezřídka opředla zdánlivě bezelstnými dovětky a skrytými narážkami.

Nedalo se přitom říct, že by jeho teta byla falešná. Naopak, obzvlášť k dětem uměla být srdečná a štědrá. Ostatně, sám si to pamatoval, ale už tak o Ivaně dávno nepřemýšlel. Co odešel studovat do Prahy, potkávali se jen velice zřídka a Ondřej zůstal u toho, že je i na něj, stejně jako na jeho matku, příliš… excentrická.