Není to vysloveně velký návrat, každopádně to je návrat velkého autora. Nová sbírka povídek Edgara Dutky nazvaná Matka vzala roha není nejvýznamnější autorovou prací, přesto vyčnívá zřetelně nad hladinu obvyklého českého literárního provozu.

Slabina knihy nespočívá v nízké kvalitě jejích jednotlivých částí, o něčem takovém nemůže být ani řeč, ale v jejich vzájemné nesouvztažnosti. Zhruba třetinu knihy tvoří skvělá titulní povídka, zbytek pak šestnáct dalších příběhů. I ty jsou napsány hutně a syrově, také ony vychází z autorových zážitků, ale vzhledem k jen několikastránkové délce jsou spíš otevřenými impresemi než uzavřeným samonosným celkem, jakým je vstupní povídka.

Dutka se v ní vrací ke svému dětství v sirotčinci, kam se dostal, když mu matku zatkl bolševik. Ona však, navzdory vší pravděpodobnosti, z kriminálu prchla a dostala se za železnou oponu. Syn ji pak mohl navštívit až po dlouhých letech. A až nyní se noří do jejího příběhu, ve kterém byla postavena před Sophiinu volbu: mít naději, že při občasných návštěvách v kriminále uvidí své děti, nebo riskovat vše a pokusit se zachránit alespoň vlastní svobodu? Rozhodla se pro to druhé − a syn Edgar je v tom po ní, byť musel překonávat docela jiné bariéry.

V letech, kdy básník Vladimír Holan nemohl publikovat vlastní tvorbu a směl se živit jen překládáním, svěřil se nad jedním přiděleným překladem přátelům: "Nakapal jsem jim do toho trochu hořkosti."

Edgar Dutka pochází z podobného hnízda, v hořkosti jsou jeho řádky vysloveně macerovány, jeho radost bývá víc úšklebkem, vědomím, že vše se zase brzy navrátí do vyjetých temných kolejí.

Kniha

Edgar Dutka
Matka vzala roha
2016, Nakladatelství Prostor, 176 stran, 197 korun

"Myslete si, že je zase válka," poradil kdosi kdysi jeho matce na útěku. Jako by tuto radu slyšel i Edgar Dutka, který se narodil roku 1941. Ač později v míru, přece jen svým způsobem vyrůstal na frontě, ve válečném zbystření pozornosti, kdy je třeba mít zbraň po ruce i ve chvílích, které vypadají na první pohled mírumilovně. Ostatně: takových okamžiků v jeho povídkách mnoho není.

Před souborem Matka vzala roha, vydaným v závěru loňského roku, zeje, co se týče povídek, v Dutkově tvorbě devítiletá publikační pauza. Jeho autobiografický přístup se přitom za tu dobu nezměnil. Autor se nevypisuje ze svých traumat, může o nich referovat až ve chvílích, kdy je s nimi aspoň částečně vyrovnán.

Nebo ještě lépe: psaní je pro něj způsobem, jak se postavit vlastnímu životu. Nehledá útěchu či vysvětlení, on vyzývá osud na zteč. Bije se hrdě, neúnavně − a stejně zase prohrává, vždyť jedinec nemůže proti odlidštěné mašinerii totalitního bezčasí nikdy obstát. Ten souboj je ale velkolepý. Jako by sem zaválo něco ze starověké antiky.