Obrazy Vladimíra Houdka jsou přehledné, ale i záhadné. Abstraktní tvary s okraji ostrými, jako by je malíř zařezával břitvou, levitují na rastrovaném pozadí, jež leckdy evokuje pomůcku hypnotizéra. Polansky Gallery v pražských Holešovicích představuje nejnovější práce momentálně nejúspěšnějšího českého malíře mladé generace.

Třiatřicetiletý výtvarník, který před pěti lety získal Cenu Jindřicha Chalupeckého, vystavuje stejně často doma jako v zahraničí, nejčastěji v Německu, kde má – vedle Polanského – nejen svou zastupující galerii, ale také několik „svých“ sběratelů.

V protikladu k Houdkově známé pracovitosti, s níž namaluje jeden obraz týdně, je v galerii představeno pouhých sedm obrazů – včetně dvou velkých, asi dvoumetrových pláten. K tomu ještě stěna polepená skicami a kopiemi ilustrací z výpravných knih, které naznačují malířovy inspirační zdroje.

Malá výstava, za jejíž zdrženlivostí jistě stojí i autorova autocenzura a sklony svá plátna přemalovávat nebo ničit, ale k silnému zážitku a poznání nového Houdkova směru stačí.

V posledním roce Houdek obohatil svou černobílou paletu o další barvy, jeho obrazy jsou výraznější, i když o velké pestrosti – jak je tomu například u obrazů Vladimíra Skrepla, malířova bývalého učitele na AVU – nemůže být ani řeč.

Houdek na plátna nanáší syté, lesknoucí se barvy (ale jen jednu na jeden obraz), které konfrontuje s černobílou škálou. Rastrové pozadí, vypouklá šachovnice, zvlněné štrafování vzbuzují iluzi pohybu a podle kurátora Olivera Zyboka připomínají malby op–artu, například díla Bridget Rileyové.

„Promyšlené barvy tvarových struktur a podkladu jsou vůči sobě v protikladu a ještě zesilují efekt klamu,“ dodává kurátor. Klamem má na mysli iluzi hlubokého prostoru za abstraktními „předměty“ v prvním plánu. Jako by divák pozoroval rybky v akváriu.

Pocitu hloubky umělec dosahuje také vrstvením olejových nánosů. Stejně jako před čtyřmi lety, kdy ohromil porotu Ceny Jindřicha Chalupeckého originálním stylem koláže, v níž papírové výstřižky neslepoval k sobě do kolářovských kompozic, ale překrýval je dalšími malbami na papíře. Podobně také nyní nanáší jednu barevnou slupku na druhou.

Vrstvy na některých místech praskají, odlupují se a odkrývají patinu „starobylosti“.

Výstava

Vladimír Houdek: Interakce

Kurátor: Oliver Zybok

Polansky Gallery, Praha

Výstava potrvá do 4. března

Hutnost malby se ukazuje také na okrajích obrazů, které skýtají zvláštní vizuální potěšení. Asi jako pohled na poctivou porci krému, vytékající na řezu dortu.

Když Vladimír Houdek Chalupeckého cenu v roce 2012 získal, byl mezi laureáty prvním malířem od roku 1993. V záplavě konceptuálního umění se tehdy mluvilo o návratu klasické umělecké disciplíny. Houdek ale takový výklad odmítá, jen se prý z malířů do soutěže nedostal nikdo zajímavý.

Také nesouhlasí s tvrzením, že malba není tak nesrozumitelná jako konceptuální umění. V rozhovoru pro Aktuálně.cz řekl: „Lidé si myslí, že malbu lze dešifrovat lépe, protože ji mají zažitou. Domnívají se, že jsou s ní více srozuměni. Ale výklad toho, co je snazší a co není, není úplně předmětný – obraz je stejně komplikovaná záležitost jako jakékoliv jiné médium.“

Souběžně s výstavou Vladimíra Houdka se v parteru galerie Polansky představuje ještě sochařka působící v Itálii Helena Hladilová, která ke své tvorbě využívá každodenní materiály. Ve dvou místnostech vystavuje tapiserie a koberce s barevnými skvrnami připomínající abstraktní mapy, z nichž trčí věšáky na oblečení nebo vyrůstají židle.