Vedle Sousedů

Málokoho by nedojala jeho vlastní vzpomínka
kterou nezapomněl, která tedy zřejmě stála za to
která proto stále stojí za to — za tím významnější
čím menší námahu k rozpomenutí.

U Císařů, hned vedle, nalevo
— světové strany jsme neurčovali —
U Sousedů — ostatní byli přes silnici
nebo přes vyvlastněný pozemek —
tam se děly cizí, soukromé věci. My jen pobíhali
po naší části jejich střechy
              a ten vzdálený magnetismus
zapaloval pavučiny všude, kde se dotýkal
slepice vláčel nahoru po zdech
a přes střechy. Z vyčerpané studny
ozval se poslední hrabavý štěkot
a potom průvan, směrem dovnitř.

Pro vlhkost nasátou jen tak ze vzduchu
ztěžka otevírané dveře. Jejich dřevo
odrolené vlasem, uvízlým v laku futra
otevírané dovnitř, proti dveřím uvnitř, otevíraným ven.
Dveře, které nahradily zmoklé staré dveře, otevírané ven.
Nejlevnější nové dveře — na všechno se dá myslet dokola.

Stačilo tam šlápnout, aby se v tom místě
pomačkaly zmoklé trsy trávy, ještě zažloutlé
výkaly našich, teď již propuštěných psů.
                                        Paní Kohlíková
mohla snadno poznat, že jsem tu byl
                                       a neměl co dělat
kdyby sem chodila jindy než na ořechy.


Udělají tu

Za chvíli budu sedět, ale
možná jsem raději již seděl
před rodným domem, který jsme odprodali.

Udělají tu jatka
v klučičím pokojíčku, ten bude prasečí modlitebnou
v kuchyni, ta bude místností s háky
na chodbě, kde se převlékaly návštěvy
— z nás to padalo po pokojích —
tam bude prázdno s kanálkem na krev.

Když už tam nesmím jít (řeknou mi zedníci)
vylezu alespoň na vrata: ruce na mříž
špičku na květinu, nohu na vyviklanou kliku
zuby na závoru a rozkrok
vyšvihnout nad zdobné kování!

Mám já to štěstí:
Phil Collins přijede
pojízdná prodejna
z rozhlasu zpívá.

Stačila chvíle poslechu a
myšlenky, které mi nedělaly dobře
pohltila má duše. Bylo to anglo-americky příjemné
jako by všechna ta smrt byla jenom mou blízkou
ale již vzdalující se budoucností.

 

 

Vertikála

Potlučený soustružník, vtažený
vrtačkou do hoblovačky, pákou
vyřadil hradlo, zhasl a uklidil
vydal se zpátky k nám přes most.

Jeho domácnost — prostu překážek —
spojovala jednolitá dlažba. Dveře na háček
přes den střídala lana, zavěšená na skobičkách
po nádveřních křížcích. Všechny teď visí v křížkovně.
Každý Ježíš jiné barvy kříže.
Každé lano jiné dětské tíže.

Mámanželka připravila obědvací misky
takzvané talíře. Nejez ještě, ještě
přijde tatínek, slyšíš, už nám v chodbě laje
jen si počkej na řízek, mami, já maso nechci.
Jak bylo v práci — fajn, a co jste vrtali — mleli.
Počkej, co s rukou — nic, to je jen od tyče
kterou jsem zapomněl, když jsme si sedli.

Ze dvora na komín třicet dva skládacích metrů
měřeno od ořechu. Nehrál si na dvorku
Tomášek zase sám? Počkej, se podívám
stojí tam dva cizí kluci.

Čekají, jestli mě
rodiče, pustíte, sami
už dávno jedli.

 


 

Tomáš Gabriel: Obvyklé hrdinství. V roce 2016 vydalo nakladatelství Host, 104 stran, 169 korun.