PŘÍMÉ ŘEČI
Po levé ruce les, po pravé
ta loď,
z které se courali i slepě hrnuli se
všichni, co bejvali mladí.
I ještě přes jezero něco volali:
„Nebuď labuť!" „Přísámbůh!"
I dva ještě na palubě tančili, tělo na tělo.
Ač dohrála hudba.
Malát soumrak.
A belvedér v nedělním –
i nad tvým pátiem v ponebí rozumuzbavená bronz,
koně od klasů sladké, ulepené huby.
Tady jsme žili pětatřicet let.
V hospodě ani noha –
židle vzhůru nohama,
jen v koutě u skla Hňáca s Tumlem:
„Kolem holky nedupej,
ať v ní neprobudíš nevěstu!"
A němá náves lhostejného rozumu.
Zato vše tečení mluví znenadání hrkem, zprudka…
„Máš tlustý sklo!" strká mě dítě od jezu,
matka má oči pro jiného.
Rozmalovaný obraz tůně. Bílý mák.
Bůhví, proč jsem si najednou tak jistý
jednou lží,
co mě tu celé ty roky napadala:
„Možná, že zrovna teď
počaty bytosti, jaké ještě nebyly."
VE VSI
Jenom jsme jeli kolem.
Půl vrat… Dvůr dohola…
sáh jsem si po čepici, kterou skoro
nenosím:
asi strach urazit dům po rodičích.
A napadla mě jedna stromková růže.
Ale byla skoro tma:
na drahách kusem po zemi zažraná špína,
štípaný kámen.
Ušplíchlo první světlo,
civěl jsem tlustým oknem do Opltovic sálu:
v kovově ostré prázdni zaleskl se stůl…
a v první řadě lavic jedna po druhé pousmály se
jedním směrem všechny naše garde…
záhyb sukně vzňal se u kolen.
Chtěl jsem ještě šenk. A schody k tančírně…
A slepý –
vrazil jsem hrubě do někoho:
„Odpusťte…"
Hrklo to ve mně, v celé vsi.
Tys tam ještě stála!
Ty jsi tam pořád ještě stála,
jak tenkrát.
Chyt jsem se zdi, couval šourem
k silnici –
z auta už volali, abych šel.
„Odpusť,"
křikl jsem do tmy.
„Uhodil jsem se o tebe."
JEDNOU
Jaroslavu Vostrému
Až se jednou bude vracet poezie do vsi
přes utopenku hráz
(nad návsí do modra arch mlhy)
(dřevo v lesích vrzem, jak by ráčkovalo),
lidi se budou zastavovat ve svém komiksovém
úprku: „To je přece…"
„Kdo?"
A hodí sebou déšť…
a nesví dají se možná i do smíchu:
den potmě s lehkým srdcem.
A doma sečtou si podvečerní předměty.
A z lígrů vyháknou žaluzie do zelena,
až po strop zrcadlo se zatváří, že všechno
vidí, všechno ví.
Vanutí zvýší hlas. Zuřivě, zářivě
skvoucí, ledabylá
hladina v roštích polkne prut.
Průvan kde třískne dveřmi.
A ona sama
v líném ubývání rodné vsi
– v kapse pár starých, rukou psaných dopisů –
hrubě, křiklavě ilustrovaná pádem slunce:
v nedopovězení
jako ve vězení.
Karel Šiktanc: Horniny. V roce 2016 vydala Univerzita Karlova v Praze v nakladatelství Karolinum, 50 stran, 200 korun.
