Lubomír Kubík: Příběh zbloudilé kulky

Kulka v okenním rámu vězela hluboko. Jindřich po marných pokusech odložil kapesní nůž. Teprve šroubovákem se mu ji podařilo konečně vypáčit. Parabellum devítka, mumlal si pro sebe, když si s ní pohazoval v dlani a pátravě si prohlížel prázdnou ulici pod sebou, po níž se sotva před hodinou sunula roztodivná kolona, sestávající snad ze všeho, co mělo kola.

Vojenská vozidla, nákladní auta a pásové transportéry. Na nich přestárlí odvedenci ze zdejší posádky wehrmachtu, kluci z Hitlerjugend a mezi nimi se tísnili vyděšení civilisté s ranci v klíně. Motocykly s přívěsnými vozíky, kabriolety i limuzíny s majetky místních hodnostářů. Zavazadly přeplněné valníky s koňským spřežením, zdržující provoz. A mezí tím vším se zmateně proplétali jezdci na bicyklech, úporně šlapající do pedálů s tornami na zádech.

Všichni spěšně opouštěli město, jakmile se roznesla zpráva, že do Prahy, kde den předtím skončily boje, dorazily ruské tanky. Co nevidět se daly očekávat i tady a kdekdo se hleděl odklidit za americké linie, dřív než jich dosáhnou Rusové. Ve tvářích, které Jindřich pozoroval z nadhledu, se zračil panický strach z bolševiků. Teď už všechno utichlo a rozhostil se klid, který po tom všem až bolel v uších.

Když po výstřelu odskočil od okna, zaslechl ještě několik dalších kulek.

Z projíždějící kolony někteří uniformovaní zelenáči pálili nazdařbůh po průčelích domů, aby alespoň trochu ulevili náporu strachu, který jim seděl za krkem.

Jindřich se těšil z těch opojných okamžiků. Konečně je po šesti letech všemu strádání konec. Na památku si vydloubl kulku z rámu. Rozevřel okno dokořán a naklonil se přes parapet. Dole se zatím nikdo neukazoval, ale postřehl, že od chvíle, kdy kolona zmizela v zatáčce, se objevily státní vlajky takřka na každém domě. To mu připomnělo, že by ji měl vyvěsit také.

Sotva se hnul ke skříni, kde ji měli uloženou mezi ložním povlečením, otevřely se dveře a do pokoje vpadl otec.

„Myslel jsem, že seš někde venku,“ prohodil překvapeně, a přitom s jakousi patrnou úlevou, že ho zastihl doma, „prý se v ulici střílelo.“

„Jo, trochu museli ulevit bezmocnýmu vzteku. Obvyklá reakce těch, kteří se těžce smiřují s porážkou. Vyslali nám poslední pozdravy.“

V nastavené dlani ukázal otci kulku.

„Trefili taky naše okenní futro. To abysme si pokládali za čest.“

Otec zaraženě, s krajním nesouhlasem, zíral střídavě na syna a na kulku v jeho dlani.

„Samozřejmě žes musel zrovna okounět u okna,“ osopil se na něj, „to se ti nemuselo vyplatit.“

Pokrčil rameny a kulku vstrčil do kapsy saka.

„Muselo, nemuselo, už jsou pryč a měli bysme to oslavit, teprve teď začíná jiná doba. Kde máš tu flašku, říkals, že ji otevřeš, až bude konečně mír! Mluvils o tom při každý příležitosti, když jsme rozebírali situaci na frontách. Bylo to jako tvoje zaklínadlo, kterým jsi končil každý poslech Londýna nebo Moskvy. Tak sem s ní!“

„Franta Korejz je po smrti,“ prohodil otec tiše a stále se nehýbal z místa. Roztržitě sňal klobouk a otáčel jím v rukou. „Říkali to, když jsem se vracel od doktora Lišky. Stál ve dveřích baráku, a jak kolona přejížděla kolem, poškleboval se skopčákům. To byl nápad, takhle blbě na poslední chvíli přijít o život! Stálo mu to za to?“

Korejz měl oficínu na náměstí. S jeho synem Emilem chodil do obecné školy. Mladý prchl počátkem okupace a proslýchalo se, že slouží v zahraničních jednotkách v Británii.

„Máš pravdu, nestálo to za to, ale jestli narážíš na mě, tak jsem je neprovokoval. A co říkal Liška? Měl vždycky spolehlivý informace… Dostali se opravdu tak blízko, nějakých dvacet kiláků odtud? Tak proč u všech čertů nedorazili až sem?“

Otec se vrátil do předsíně, aby si odložil klobouk, a pak bylo slyšet, jak kramaří v kuchyni. Za okamžik se vrátil s láhví. V druhé ruce držel dvě sklenky.

„Jen tyhle obyčejné?“ podivil se syn. „V příborníku máme broušené.“

Sotva se pohnul, aby to napravil, postavil starší Klemsa láhev i sklenice na kulatý stolek a rezolutně prohlásil: „Nebudem s tím přece dělat žádný cavyky, Jindro. Vypil bych tu kořalku třeba z dlaně, kdyby na to přišlo a neměl nic jinýho po ruce, jen když je to za náma.“

Vývrtkou takřka obřadně vyjmul zátku. Znalecky k ní přičichl. Pak ještě k hrdlu láhve. „Slivovice z Moravy, domácí výroba. Koupil jsem ji na pouti v září osmatřicátýho. To jsem ještě netušil, co nás čeká. Původně jsem ji chtěl otevřít o Vánocích. Ale potom jsem na to v tom zmatku nějak zapomněl. Po okupaci mě na ni přešla chuť a řekl jsem si, že si ji nechám na lepší příležitost. Až to skončí. Teď jsem náramně rád, že jsem se dočkal, i když jsem zpočátku myslel, že k tomu dojde dřív.“

Přiťukli si. Jindřich Klemsa s jakýmsi až rozmrzelým pocitem zklamání shledával, že povznesení z tak významného okamžiku se nedostavuje, a moc rád by věděl, zda otec cítí totéž.

Zakusil sice v první válce frontu v Rusku, ale postavení správce polní pošty ho uchránilo bezprostředního ohrožení. Po návratu zase vedl poštu v městě až do posledního předokupačního měsíce, kdy odešel do penze. Poslední dva roky ho opět povolali, aby nahradil svého mladého nástupce, nasazeného na práci v Německu. Nyní očekával, že se každým dnem objeví a bude mu moci předat úřad.

„Hodně se toho změní,“ prohodil prorocky starší Klemsa, když do sebe obrátili další sklenku. „Moc toho bude, moc!“

Jindřich chvilku pozoroval otcovu zádumčivě svraštělou tvář. Se vzdorovitým gestem si nalil další sklenku. Když přiložil hrdlo láhve k otcově sklínce, zadržel mu ruku.

„Počkej, ne tak zhurta,“ zabručel nabádavě. „Další flašku nemám a kdo ví, jestli nějakou seženem… Co máš teď v úmyslu? Nepodíváme se trochu ven na ty, co nás osvobodili?“

Jindřich s pobavením sledoval, jak otcova tvář zrudla a v očích se mu objevil dlouho nevídaný lesk. Všechno napětí se v něm uvolnilo a obvyklá obřadná strohost byla rázem ta tam. Pamatoval jen málo okamžiků, kdy ho zastihl v tak povznesené náladě. Tak trochu mu i záviděl.

„Tos měl určitě na mysli Rusy.“

„A koho jinýho bys očekával?“ opáčil otec s údivem. „Mají dohodu s Američany, to je jasný. Ale když Němci definitivně složili zbraně, dá se očekávat, že si někde dají dostaveníčko a uvidíme je pohromadě…“

S tou vytouženou vyhlídkou znovu sáhl po láhvi a nalil si. Rozhovořil se o svých zážitcích z předchozí války, kdy působil na východní frontě v Haliči a Karpatech.

„Ale beztak jsem zvědav na tu armádu! Tehdá za předchozí války za moc nestáli, byli to povětšinou ubožáci, negramotní a rezignovaní k svýmu osudu, poznal jsem je jako zajatce, bylo mi jasný, že válka je k ničemu nemotivuje. Že ji nemůžou vyhrát, a taky to u nich nevyhnutelně skončilo převratem a revolucí. Povídalo se sice o poměrech u nich ledacos, ale teď konečně se dopátráme pravdy. Není nad osobní zkušenost!“

Náhle se na židli napřímil a pohlédl na zápěstí s hodinkami, jako by se obával, že tak jedinečný historický okamžik propásne.

„Určitě jsou už na cestě,“ poznamenal Jindřich. „Skopčáci museli mít spolehlivý zprávy, když měli tak naspěch a teprve na poslední chvíli práskli do bot.“

Otec se zasmál: „Otáleli, protože se pořád spoléhali na to, že to přece jen budou Američani. Jakmile jim sklaplo, ovládla je panika. Ani si nedovedeš představit, kdo všechno vzal roha. Taky tvůj šéf z cihelny. Sám jsem u toho nebyl, ale Liška říkal, že ho viděl na korbě jednoho valníku i s celou rodinou. Žebřiňák se zapřaženou herkou byl pojednou dobrý chlapovi, co se vozíval v daimleru se stahovací střechou a poniklovanými blatníky.“

Grunt byl Němec ze severních Čech. Po zřízení protektorátu byl dosazen za správce cihelny, kde Jindřich působil jako účetní. Osobní vůz i zařízenou vilu získal po původním majiteli cihelny, Aronu Hindrusovi, jeho někdejším šéfovi, jenž neprozřetelně otálel s odchodem z republiky. Na rozdíl od prozíravějších Židů i s celým příbuzenstvem podcenil zprávy o uplatňování rasové očisty ve Velkoněmecké říši.

Do zmiňovaného daimlera Grunt nejspíš už neměl benzin… Tenhle šéf se vyznačoval podivínským zvykem. Pokud s někým vedl rozhovor, natočil se k němu bokem a mluvil přes rameno. Po každém takovém setkání se Jindřichu Klemsovi vnucovala otázka, zda tak mluvil i se svými nadřízenými.

Zatímco Hindrus zmizel s transportem v nenávratnu, teď se objeví lidé, kteří se z dosahu Němců zavčas vytratili a o nichž doposud neměli zprávy. A náhle se mu v té souvislosti zúžil dech a zamrazilo ho v konečcích prstů. To když mu vytanula před očima Hana tak, jak ji spatřil naposled…

Pod okny se rozmáhalo bujaré veselí. Odkudsi vyhrávalo rádio či gramofon břeskné pochody a z přízemí zaslechli hlasy sousedů. Obývali jeden z těch řadových, jednopatrových nájemných domů v okrajové části města, kde v přízemí byly drobné živnosti či kupecké krámky se zašlými štíty. Tu a tam, zpravidla na nárožích, ten soulad přerušovala hospoda s okrouhlým průjezdem do dvora, odkud to čpělo pivem a močí.

Vydali se ke středu města. Povrch žulovými kostkami dlážděné vozovky byl pokryt odpadky včetně rozježděného koňského trusu. Po průjezdu utečenecké kolony ho v průběhu dopoledne o poznání přibylo a závany větru roznášely štiplavý zápach. Vyvěšené státní vlajky hluše pleskaly a po obloze letěly drobné načechrané obláčky.

Jindřich si rozepnul sako, vrazil ruce do kapes, zvolnil krok a s potěšením se zahleděl na oblohu, která ještě před pár hodinami byla nevlídně šedá. V kapse nahmatal kulku a pohrával si s ní. Nechal ji propadat mezi prsty a opět ji bral do dlaně a předával vražednému kovu živočišné teplo. Unášel se představou, že byla určena jemu a vypálena s jistým záměrem zabít.

Představil si otce, kdyby ho našel v pokoji s prostřelenou hlavou. Aby ten morbidní výjev rychle zapudil, řekl: „Nezdá se ti, že je pořád venku málo lidí?“

Otec neodpověděl a pátravě se rozhlížel. Jen tu a tam je někdo míjel. Někteří na potkání s povzbudivým úsměvem ukazovali do véčka zdvižené prsty. Nikde žádné srocení, poukazující na oslavu. Tak dorazili až k rozlehlé restauraci poblíž náměstí. Za poslední dva roky, co zase působil na poště, si otec navykl v poledne navštěvovat Černého orla denně. Jindřich donedávna obědval v nádražním hostinci, kam to měl z cihelny pár set metrů. Od počátku dubna, kdy pro nedostatek uhlí zastavili provoz, se ale přidal k tátovi.

„Je čas oběda,“ konstatoval starší Klemsa, když vyjmul z pouzdra brýle a zkoumal za sklem vystavený jídelní lístek. Už přes rok to bývalo stejné, přestože kuchař se zoufale snažil z dostupných surovin vykouzlit aspoň trochu poživatelnou stravu. A protože lístek otce ničím novým nepřekvapil, vsunul pouzdro do náprsní kapsy saka a mlčky pokynul synovi ke vstupu.

V lokále bylo na tu dobu nezvykle prázdno. Lidé převážně zůstali doma a naslouchali rozhlasovému zpravodajství. A bez rozdílu vyčkávali příjezdu Rusů. Posadili se k nejbližšímu stolu. Mezi několika hosty, kteří sem pravidelně kolem poledne docházeli, neviděli nikoho, od koho by se dala očekávat nějaká informace. Přiloudal se osobně majitel restaurace. Byl ve věku staršího Klemsy a znali se od dětství, proto ho nenechával obsluhovat personálem, který ostatně tentokrát ani nebyl na place vidět.

„Kam se všichni vytratili, Čendo?“ rozhlížel se starší Klemsa. „Neříkej, že se přidali k tý skopčácký koloně. Pokud vím, měls tady jenom naše lidi.“

Podsaditý mužík se svislým knírem, který mu dodával skeptický až zarmoucený výraz, pokrčil bezradně rameny: „Skoro všichni hleděli bejt dneska u rodin, tak jsem jim nebránil. Báli se, aby se něco nestrhlo, když Němci pakovali kufry. Vždyťs to viděl, ti páprdové od wehrmachtu, co si ještě říkali armáda, strach nenaháněli, zato ti smrkáči v kraťasech brali hru na vojáčky až moc vážně. Korejz je po smrti, to už víš, stříleli za jízdy jako pominutí na všechno, co měli v dohledu, pomáhalo jim to, aby nesrali strachy. Sám jsem radějc zavřel krám a zalezl do sklepa, dokud nevypadli z města. Člověk nikdy neví…“

„Udělals dobře!“ pochválil ho starší Klemsa. „Zrovna jako já. A co nám nabídneš na oslavu nové epochy? Neříkej, že tam nemáš něco schovanýho. Teď se teprve nechej vidět, krčmáři!“

Šéf podniku se provinile zasmušil a celý se nahrbil: „Nemám nic jinýho, než stojí na jídelníčku, Karle. Doporučoval bych ti bramborový noky a k tomu špenát s volským okem. Prima na česneku. A mimořádně na sádle.“

Karel Klemsa se zaškaredil: „Jdi se bodnout už s tím špenátem! Za poslední měsíce jsem ho u tebe spořádal snad prádelní kotel! Mám po něm stolici zelenou jak mohamedánský prapor.“

V šéfových melancholických očích poťouchle blýsklo: „A co takhle bramborák s opečenou slaninou a kyselou okurkou? Pokud vím, ten tě nikdy nezklamal.“

Starší Klemsa vyměnil pohled se synem, a když ten souhlasně přikývl, odevzdaně řekl: „No dobrá, tak to přines. I když jsem tajně doufal, že to dneska oslavím přinejmenším řízkem.“

„Nebo rovnou biftekem, ne?“ smál se hostinský. „Tak na ten si zajdi k Amíkům, těm to prý servírují obden, i nejnižším šaržím. Určitě nebudou skrbliví vůči našincům, když se tam některý nachomejtne. Možná že jim něco zbyde i pro skopčáky, touhle dobou by k nim mohli už dorazit.“

S posledními slovy pohlédl na nástěnné hodiny. Bylo půl jedné.

Starší Klemsa mimoděk mrkl na zápěstí: „Myslíš, že za tři hodiny to stihli?“

„Pokud je nepostihla cestou nějaké ruská nebo partyzánská nehoda, pak asi jo. Amíci jsou prý už v Hostomlatech. A to máš dvacet kiláků.“

Jakmile odešel, zadívali se proskleným průčelím do ulice. Bylo s podivem, že za celou tu dobu, co byli venku, neprojel ulicí jediný povoz. Pár hostů mezitím odešlo, nikdo nový se neukázal. Stíny se slunečním svitem ometaly protější průčelí.

Po několika minutách se hostinský zase objevil. Nesl sklenice piva, v patách za ním kráčel číšník s velkým tácem. Na něm mísa polévky a pod plechovým poklopem objednané pokrmy. Postavil tác na sousední stůl a hbitě servíroval. Když byl hotov, hostinský mu mlčky pokynul, aby se vzdálil. Vedle objednaných bramboráků se slaninou se podávala i zelná polévka a jako moučník pudink s pěnou z našlehaných bílků.

„Abys neřekl, že jsem tě odbyl,“ vysvětloval hostinský.

Starý Klemsa se dojatě sklonil nad tou pestrou tabulí. Bylo mu jasné, že kamarád jim snesl všechno, co mohl nabídnout. Zvlášť ho zaujaly skleněné misky s čímsi červeným. Špičkou nože píchl do podezřelého pokrmu. „No vyznamenal ses, jen co je pravda… Ale co je tohle?“

„Salát z červené řepy s křenem,“ objasňoval hostinský gurmánskou záhadu. „To aby sis nestěžoval, že máš stolici zelenou jako Prorokův válečný prapor, pro změnu bude rudá jak vlajka vítězů nad Berlínem, kteří sem co nevidět přitáhnou.“

Pustili se do jídla. Hostinský se neslyšně vytratil.

Dojídali salát z červené řepy, když se venku strhl povyk a do lokálu vpadl vyjevený výrostek.

„Rusové jsou tady!“ hlas mu přeskakoval vzrušením, „právě přijeli na náměstí!“

Jindřich si povšiml, že u vzdálenějšího stolu právě starší muž zvedal sklenici k ústům, ale pohyb nedokončil. Jiný chtěl vstát, ale zůstal tak, jak byl, dlaněmi se opíral o desku stolu, nohy pevně rozkročené, a s vytřeštěnýma očima nechápavě zíral do prázdna. Číšník s rukou na pootevřených dveří od kuchyně zase upíral zrak ke stropu v jakémsi zbožném postoji.

Také otec nespolkl sousto a vyčkávavě setrval v předklonu s naditými tvářemi. Teprve když chlapec vyrazil zpátky na ulici a nechal za sebou dveře dokořán, strhl se poprask. Starší Klemsa namáhavě polkl sousto salátu, vydal přitom dávivý zvuk, odhodil ubrousek z klína a mátožně se zvedal:

„Co? Co říkal? Že jsou tady Rusové?“