Ve věku sedmaosmdesáti let v pátek ve svém domě na rodném karibském ostrově Svatá Lucie zemřel básník a dramatik Derek Walcott. Ten v roce 1992 obdržel Nobelovu cenu za literaturu, roku 2011 převzal Cenu T. S. Eliota za sbírku zvanou Bílé volavky.

Tentýž rok Walcott vystoupil na Festivalu spisovatelů Praha. V překladu anglisty Miroslava Jindry mu vyšla sbírka básní Hostina života.

"Vyrůstal jsem obklopen hudbou. Chtěl jsem psát ve verších, v rýmech, v metru, to dělal můj tatínek a maminka to podporovala. A zároveň jsem slýchal hudbu ulice. Myšlenka rytmu se pro mě stala synonymem života," řekl tehdy Walcott na Nové scéně Národního divadla.

Autor, jenž psal především v angličtině, se do povědomí čtenářů dostal rozsáhlou básní Omeros čerpající z Homéra.

Čítala přes 300 stran a vyšla roku 1990. Místo antických hrdinů však vyprávěla o skromném rybáři a taxikáři. Walcott se vždy bránil tomu, aby byl Omeros označován za epos.

"Má některé epické části. Má šířku. Obsahuje různá témata a domnívám se, že má i své hrdiny. Ale není tam nic, co by říkalo: Teď ospravedlním, napravím, nebo odsoudím dějiny," vysvětloval, že básní Omeros chtěl prý jen oslavit "každodenní hrdinství lidí, kteří čelí aroganci", například rybářů, kteří jsou spíš než na politické moci závislí na moci přírody.

Walcott tvrdil, že psát začal také kvůli absenci literatury na Svaté Lucii.

"Ten ostrov nebyl popsán, přišlo mi, že ho mám celý pro sebe. Včetně jazyka, kterým se na něm hovoří. A všech lidí, kteří na něm žijí. Bylo nesmírnou poctou to vše zachytit," řekl v rozhovoru.

Také Nadace pro kulturní rozvoj Svaté Lucie v sobotu vyzdvihla vztah, jejž básník k rodnému ostrovu měl. "Velmi se zasloužil o rozvoj a zachování kultury a dědictví ostrova. Jeho láska ke Svaté Lucii i ke Karibiku byla zjevná v každé z jeho zmínek o ,domově‘," uvedla nadace.

Když Švédská akademie začátkem 90. let Walcottovi udělovala Nobelovu cenu za literaturu, ocenila jeho zpracování domorodé tematiky, v němž se prolínalo spojení afrických, asijských i evropských prvků.

Deník New York Times v sobotním nekrologu napsal, že Walcottova spletitě metaforická poezie zachytila fyzickou krásu Karibiku, hořký odkaz kolonialismu i složitou situaci života ve dvou kulturně odlišných světech.

Své práce Walcott zveřejňoval od roku 1948, kdy vyšla jeho první sbírka. Aby ji mohl vydat, půjčil si 200 dolarů a knihu sám prodával na ulici.

K psaní ho prý přivedla matka, která mu již jako dítěti recitovala Shakespeara, a otec, který sám psal básně. Otec však zemřel před tím, než se syn stihl prosadit.

Výrazněji na sebe Walcott upozornil dílem In a Green Night z roku 1962. Nad ním už kritici v čele s vlivným americkým básníkem Robertem Lowellem psali o silném hlasu karibské literatury, o muzikálnosti Walcottových veršů okamžitě vyvolávajících obrazy.

Na začátku 50. let Walcott začal psát divadelní hry, během života jich nakonec vytvořil přes dvacet. Patřil mezi ně Harry Dernier z roku 1952, Sen horského mnicha z roku 1970, Vtipálek ze Sevilly nebo Ó Babylón z roku 1970.

Walcott působil také jako novinář, věnoval se malířství. Přednášel na Bostonské univerzitě v USA a na univerzitě v kanadské Albertě. Jeho texty se však dotýkaly především ostrova Svaté Lucie.

Nynější nekrology podstatnou část toho, jak zpěvné byly Walcottovy verše, přičítají jeho intenzivním studiím v angličtině a jazykovému talentu.

"Učili mě anglickou literaturu jako to, co jsem přirozeně zdědil," řekl v narážce na Shakespeara, Dickense či Scotta, které studoval. "Sníh i narcisy pro mě byly skutečnější než vedro a oleandry, protože existovaly jen na stránce, v představivosti, a tudíž v paměti," napsal Walcott v jednom ze svých esejů.

V rozhovorech také opakovaně upozorňoval, že dříve se poezie četla nahlas. "Dnes už nemůžete recitovat dlouhé básně, pokud nežijete uvnitř nějakého kmene nebo uzavřené magické společnosti. I Dante se dá naučit nazpaměť. Ale pokud nejste v roli kmenového pěvce a všichni ostatní se od vás chtějí učit, je představa hlasitě recitované poezie scestná," říkal.

V roce 1998 Walcott spolu s dalšími pěti laureáty Nobelovy ceny podepsal výzvu k demokratizaci Barmy.

S písničkářem Paulem Simonem také pracoval na libretu muzikálu The Capeman vyprávějícím o členovi portorikánského gangu, který na Manhattanu roku 1959 zabil tři lidi. Představení mělo premiéru roku 1998 a skončilo po 68 uvedeních. Podle New York Times šlo o jeden z nejnákladnějších propadáků v historii Broadwaye.

Podle BBC se Walcott roku 2009 stal středem kontroverze, když stáhl svoji kandidaturu na profesora poezie Oxfordské univerzity. Akademici tehdy obdrželi stovku anonymních dopisů, které Walcotta nařkly ze sexuálního obtěžování v 80. letech. Walcott obvinění popřel.

Pedagožka Ruth Padelová, kterou akademici zvolili místo Walcotta a jež se stala první profesorkou poezie na Oxfordu, musela po několika dnech ve funkci rezignovat, když se ukázalo, že právě ona novinářům dopisy zprostředkovala.