Možná bude Česká filharmonie muset skočit do masny. Aby uvedla skladbu současného britského autora Thomase Adèse zvanou Totentanz, musí sehnat obří japonský buben, kovadlinu, píšťalku pro rozhodčí a zvířecí kosti − pro šest bubeníků "všehovšudy osmnáct kostí", jak nařizuje partitura.

Toto voodoo si ovšem šestačtyřicetiletý Adès, který od 90. let minulého století patří k nejvýznamnějším britským komponistům, nevymyslel pro nic za nic. V jeho půlhodinovém díle pro orchestr, baryton a mezzosoprán je řinčení kostí ospravedlnitelné.

Nastal soudný den, na Zemi přichází smrt. Postupně bere za ruku představitele všech společenských vrstev od papeže až po nemluvně. A jednomu po druhém stíná hlavy.

"Na kosti ještě řeč nepřišla, ale naši produkční seženou vše," říká ředitel České filharmonie David Mareček. Ten spolu s generálním manažerem orchestru Robertem Hančem uvedení skladby Totentanz u autora nadvakrát osobně vyjednal − poprvé v Londýně, podruhé v Los Angeles.

Filharmonici skladbu zahrají v březnu 2018 jako jeden z vrcholů příští sezony. Její program představili na úterní tiskové konferenci.

Události na výjimečnosti přidá, že Adès do Prahy přiletí kompozici dirigovat. A dokonce ji pro Českou filharmonii upraví.

"Když už jsme byli na Totentanzu domluveni, ukázalo se, že se na pódium Dvořákovy síně Rudolfina nevejde. Adès k našemu překvapení souhlasil, že skladbu zredukuje a seškrtá nějaké bicí," popisuje Mareček.

Ten dále vyzdvihuje, že tří pražských koncertů se zúčastní světový barytonista Simon Keenlyside a mezzosopranistka Christianne Stotijnová. Oba před čtyřmi roky na festivalu BBC Proms zpívali světovou premiéru Totentanz.

Adès skladbu zkomponoval na text neznámého autora, jenž doprovázel rozlehlou deskovou malbu na vlysu kostela Panny Marie v německém Lübecku. Pocházela z konce 15. století a představovala jeden z mnoha tanců smrti − tehdy rozšířený výtvarný motiv v Evropě sužované morovými ranami.

Zástup kostlivců, kteří za ruku berou členy středověké společnosti a vedou je k poslednímu tanci, mohl být výzvou k pokání.

Byl to ale tanec alegorický, navíc rovnostářský: když smrt do průvodu seřadí krále, šlechtice, měšťana, pannu i nemluvně, všichni jsou si rovni. Nesejde na bohatství, majetku či urozeném původu. Na Zemi má život hierarchii, tváří v tvář smrti nikoliv.

"Obávám se, že smrt má nejméně času pro střední třídu. Starostu, doktora, obchodníka, s těmi se vypořádá nejrychleji," vysvětloval Adès před světovou premiérou a v jeho mohutném, hlubokém hlase nešlo přeslechnout ironii.

Ironické je ovšem i to, že dílo znázorňující smrt ji nakonec samo zažilo: kostel v Lübecku roku 1942 vybombardovala spojenecká letadla. Malba autora, jenž se podle všeho jmenoval Bernt Notke, přežila jen na černobílém snímku německého fotografa Wilhelma Castelliho.

"Jsem přesvědčený, že pro středověkou společnost byla ta malba jistým zvráceným způsobem zábavná. Což nebylo k popukání slyšet smrt, jak neurvale hovoří s papežem nebo s králem a nebere ohled na jejich postavení?" ptal se Adès.

A tuto ironii ve skladbě zachytil. Totentanz začíná, když trombony a trubky zahrají proti sobě jdoucí sekvenci čtyř not. Uvedou tak do pohybu protichůdné síly, jež se pak perou celou půlhodinu − až do závěrečného ztišení, kdy už pěvci jen strojově opakují: "Tanzen, tanzen, tanzen." Orchestr odvane. Pravidelné údery bubnu jako hřebíky přibíjené do poslední rakve.

Mezitím se ovšem dějí věci. Každá postava, kterou postupně ztělesňuje mezzosoprán, se vůči smrti musí nějak vyhranit. A čím vyšší má postavení, tím více se brání.

Papež shazuje klobouk, do "nového domova" by se s ním nevešel. Kardinál, jehož uvede flétnové téma, lituje, že nebude znamenat více než prašivý pes. Mnicha vyprovází skoro úsměvný valčík.

Stejně jako autor středověké malby si také Adès užil možnost potrápit mocné. Není náhoda, že v Totentanzu jsou se smrtí smířeni ti z nejnižších pater společnosti.

Když dojde na bezbrannou pannu, orchestr hraje lyriku: jsou slyšet harfy, smyčce ve vysokém rejstříku, vibrafon. A nemluvně se loučí přímo andělskými trubkami. "Ó, smrti, jak to mám chápat? Ještě neumím chodit a už mám tančit?" naříká v nejemotivnější části skladby.

Adès již svými třemi operami dokázal, že má talent na psaní pro hlas − koneckonců v jeho Bouři před lety účinkoval právě barytonista Keenlyside. Ten musí v Totentanzu zpívat neústupně, silově, vzbuzovat strach. Smrt nesnese odpor. Ale po celou skladbu drží jednu polohu, kdežto mezzosopranistka Christianne Stotijnová v roli smrtelníků mění emoce.

V krátkých úsecích projevuje úlek, nevoli, pak pokání, nakonec odevzdání. Zjemňuje výraz, až v roli batolete dosáhne úplné nevinnosti. Adès se rozhodl moudře, když part napsal pro mezzosoprán.

Češi skladbu Totentanz uslyší příští rok v březnu, kdy už budou s Adèsovou tvorbou dostatečně obeznámeni. Vloni v lednu Národní divadlo Brno uvedlo skladatelovu operu Powder Her Face. A letos na podzim budou také česká kina z newyorské Metropolitní opery přenášet Adèsovu nejnovější operu zvanou Anděl zkázy.

Vlastně to má logiku: po andělovi zkázy už přece může přijít jen smrt.