Luštěninu s nasládlou jemně oříškovou chutí původem z Přední Asie velebili už staří Římané, i proto se jí říká římský hrách. Vyšlechtěná byla na jihovýchodě Turecka či v Sýrii již před sedmi tisíci lety. Oblíbili si ji Egypťané, Řekové, ale byl to právě starověký Řím, který docenil její zdravotní a výživové benefity a napomohl její slávě a šíření Evropou.

Ve střední a západní Asii roste hojně a planě, největším producentem je pak Indie, kde se pěstuje nejrozšířenější cizrna beraní, jejíž lusk při troše fantazie připomíná beraní hlavu. Najdeme ji ovšem i na polích, a tedy v tradiční kuchyni Maroka, Etiopie, na Kanárských ostrovech, stejně jako v celém Středomoří, nebo dokonce v Severní Americe a v Mexiku. 

Humus? Ale ne!

Vzpomínám před lety na jedno faux pas z arabské restaurace. V mističkách byl připravený hummus, tedy pomazánka z cizrny, dále tahini (sezamová pasta), oleje, citronová šťáva a koření. Odpověď na dotaz, co je to za jídlo, vyvolala reakci: "Proč humus? Vždyť je to dobrý!" Ano, dobrý je. Stejně jako další pokrmy z cizrny, které si ještě před deseti lety hledaly cestu do povědomí, žaludků i do srdcí lidí v Česku nesnadno, ale přesto nakonec úspěšně. S hrachem, fazolemi a čočkou patří k nejoblíbenějším luštěninám, spolu s červenou čočkou i nejlépe stravitelným. A navazuje na tradici, která nám není zas až tak cizí.

Zbývá vám ještě 80 % článku
První 2 měsíce předplatného za 40 Kč
  • První 2 měsíce za 40 Kč/měsíc, poté za 199 Kč měsíčně
  • Možnost kdykoliv zrušit
  • Odemykejte obsah pro přátele
  • Nově všechny články v audioverzi
Máte již předplatné?
Přihlásit se