Belgie je prý jako knoflík, který dohromady spíná dvě protikladné půlky evropské „košile“. A podobným knoflíkem je také snímek Král Belgičanů, který po loňské premiéře na festivalu v Benátkách nyní vstoupil do českých kin. Také v této road movie křížené s dokumentem vznikají různé třenice – tak jako mezi Vlámy a Valony v Belgii, tak jako se povahově liší spontánní jižanské obyvatelstvo Evropy od cílevědomého a chladného severu.

Disputace na téma rozdílů mezi národy proběhne v druhé půli filmu – během bláznivé inkognito pouti belgického krále Nicholase napříč Evropou. Ale mezi řádky tu taková disputace probíhá vlastně neustále.

Belgický panovník, který byl zrovna na návštěvě Turecka kvůli jeho možnému vstupu do Evropské unie, se tam dozvěděl o odtržení Valonska ve své rodné zemi. A v důsledku kosmické bouře, která letadlům neumožňuje vzlétnout, se musel vypravit domů tajně: v ženském přestrojení a autobuse plném tanečnic bulharského folklorního souboru. K tomu všemu jej po celou dobu natáčí britský dokumentarista, mající za úkol vytvořit na objednávku vlády jeho filmový portrét.

Filmařská dvojice Peter Brosens a Jessica Hope Woodworthová po deseti letech od svého ceněného debutu Khadak vlastně dále pokračuje ve svých etnografických či antropologických zkoumáních prostřednictvím filmu. Akorát nyní netočí o odlehlých mongolských stepích, jimž se věnovali v dramatu Khadak a o nichž pojednávala i starší Brosensova dokumentární tvorba z 90. let.

O odtrženosti člověka od vlastních kořenů i ve zkoumání, co to ty kořeny vlastně jsou, nyní režiséři pokračují na „domácí“ evropské půdě a odlehčeným satirickým tónem. Pouhým převypravováním eskapád této královské výpravy by mohlo dojít k dojmu, že jde o ztřeštěnou komedii. Jenže na to je natočená až příliš civilně.

Dnes oblíbená finta, že kameramanem je zdánlivě jedna z postav filmu, vede k pocitu, že divák sleduje dokument – se všemi jeho nedokonalostmi, trapností, roztřesenými záběry. Trochu podobně pracují třeba tvůrci seriálu Kancl. Ve zvukové stopě se mísí vícero hlasů a ve snaze o nenápadné bezešvé filmové vyprávění scény trvají déle, než bývá zvykem.

Milovníci bizarností v Králi Belgičanů spolu s hrdiny potkají třeba chlupaté bulharské „kukeri“ - folklorní kostýmy připomínající yettiho s dlouhým žirafím krkem. V loňském německém filmovém hitu Toni Erdmann mu patřila jedna z nejvtipnějších scén, v Králi Belgičanů jich vystupuje celá parta.

Film

Král Belgičanů

Režie: Peter Brosens, Jessica Hope Woodworthová

Artcam, česká distribuční premiéra 8. června

Ale jinak je to vlastně výprava bezradná a bezcílná – podobně asi vidí skeptici směřování Evropské unie. A režiséři Brosens s Woodsworthovou pod záminkou dobrodružné pouti Balkánem chtějí zachytit i problematičnost soužití rozmanitých národů v jednom celku. Nikdy však nedávají najevo jasné stanovisko – spíše mezi řádky kladou otázky, někdy větou, která takřka není slyšet, jindy jen obrazem, pomocí tu euforického, tu trapného, jindy jízlivě komického vyznění situace.

Král Belgičanů je přitom film bezkonfliktní, takřka vlídný. Komediálně se vyřeší i dramatické události jako pronásledování šéfem turecké ostrahy, který kvůli tajnému královskému úprku do vlasti, jenž by mohl ukázat Turecko nelichotivě, nehodlá přijít o místo.

Snímek je tak podivuhodným případem díla, které chce divák v mnohém rozumově docenit a přitom jím je místy emočně až iritován – skopičiny zkrátka ne vždy jdou dohromady s civilní rozpravou o evropské civilizaci a funkčnosti monarchie. I to je nepochybně tvůrčí záměr.

Je příznačné, že se na podobnou výpravu vydává král, a nikoliv prezident. Král Belgičanů je tak především snímek o nemožnosti dobrodružné výpravy a přeneseně o nemožnosti takové monarchie, jak fungovala za dávných časů. Tleskat však tomuto filmu chce mnohem více mozek než city. Ale možná je to v pořádku – však cílem Krále Belgičanů není diváky potěšit, ale spíš zábavnou formou popíchnout k zamyšlení.