Ve věku jedenadevedesáti let ve čtvrtek v Praze zemřel jeden z nejstarších českých sochařů Olbram Zoubek. Autor mnoha významných děl se zasloužil o rozvoj tuzemské architektonické plastiky, svými instalacemi kultivoval veřejný prostor mnoha míst v České republice.

O Zoubkově úmrtí informoval ředitel Národního filmového archivu a Zoubkův zeť Michal Bregant.

Zoubek vytvořil mimo jiné památník obětem komunismu, který se od roku 2002 nachází na úpatí pražského Petřína. Do povědomí široké veřejnosti se zapsal tím, že roku 1969 sňal posmrtnou masku Jana Palacha, jenž se upálil na protest proti komunistickému režimu.

"Říká se tomu výzva, tomu, co jsem cítil, když Jan Palach zemřel. Byl to takový předěl v mém životě, cítil jsem, že už se nedá žít jako předtím. Tak mě napadlo, že bych mohl poskytnout službu, kterou umí jen málo lidí, nebo je ochotno udělat málo lidí, tedy sejmout jeho posmrtnou masku," vzpomínal Zoubek.

Později vytvořil také Palachův náhrobek. Kvůli tomu měl za komunistické totality omezené možnosti veřejného působení. 

V sedmdesátých letech, kdy nesměl vystavovat, se živil jako restaurátor na zámku v Litomyšli.

K nejznámějším Zoubkovým sochám patří ta na pietním místě Milady Horákové v Praze, náhrobek Jana Zajíce, tři sochy na Slavíně či sochařská výzdoba hrobky rodiny Havlových na pražských Olšanech.

Proslul sochami v nadživotní velikosti. Připomínaly štíhlé, protáhlé vertikály, jejich gesta a pohyby směřovaly vzhůru. „Rád dělám sochy v pohybu – jsou nakročené, nadechnuté, jakoby v beztížném stavu, popřípadě létají. A málokterá z mých soch má chodidla pořádně na zemi," říkal.

Zoubkovými oblíbenými materiály byly cement, olovo a bronz. Zdůrazňoval, že zatímco cement je považován za nejbanálnější materiál, zlato představuje naprostý opak, je symbolem hodnoty a věčnosti. "A právě napětí mezi pomíjivým a nadčasovým mě při tvorbě baví,“ vysvětloval.

Sochy mnohdy ozvláštňoval zlacením a polychromií. „Jsem současný člověk a zároveň tradicionalista. Dělám sochy tak, jak se dělaly odnepaměti. A v dějinách umění byly ve všech obdobích sochy barevné,“ tvrdil.

Olbram Zoubek se narodil v dubnu 1926, během války byl totálně nasazen v továrně na dámské prádlo a plynové masky na pražské Letné.

První dílo, drobnou sochu Harmonikáře, vytvořil již roku 1943. O téměř sedmdesát let později ji zahrnul na přehlídku svých děl na Pražském hradě.

Na pražskou AVU Zoubek přijat nebyl, absolvoval tak kamenosochařskou praxi a teprve později nastoupil na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou. Tehdy sochařství znamenalo především řemeslo: dobrý sochař se posuzoval podle toho, zda uměl lidskou figuru ztvárnit tak, aby vydržela stát.

Také Zoubek se vždy považoval za řemeslníka. "Rád dělám sochy živé, které patří na déšť, mráz a vítr," říkal.

S kolegy Zoubek poprvé vystavoval roku 1946 v koželužně v pražských Dejvicích. V padesátých letech se živil restaurováním, například barokních soch, Matyášovy brány západního křídla Pražského hradu či soch v průčelí opavského chrámu sv. Ducha. Jako restaurátor se zaměřoval na renesanční sgrafito a kamennou plastiku.

Zúčastnil se členských výstav Umělecké besedy na Slovanském ostrově či v Mánesu, rovněž vystavoval se skupinou Trasa. Kromě toho se svou první ženou, sochařkou Evou Kmentovou, prvně vycestovali do zahraničí.

Návštěva Řecka Zoubka uhranula, oblíbil si řecké antiky. "Jsou výjimečné tím, že vyzařují harmonii tělesnou i duševní. Jsou inspirované fyzickou podobou člověka, ale mají v sobě zároveň něco trvalého a božského. To když se v umění podaří, je to něco jako zázrak,“ vzpomínal později.

Zoubkovy robustní plastiky z padesátých a šedesátých let ovšem také tíhly ke kubismu. K významným dílům patřila například Múza z roku 1977, socha vzpírající se gravitaci. Její cementové špičky se odpoutaly od země a útlé tělo se ocitlo ve stavu levitace.

Ačkoliv ještě na počátku šedesátých let se Zoubek účastnil přehlídky v Galerii Václava Špály a navrhl dětské prolézačky nebo skluzavku pro někdejší Park kultury a oddechu Julia Fučíka, jeho výjimečně dlouhou kariéru o pár let později protnul režimní zákaz vystavovat.

Sedmnáct sezon pak Zoubek strávil jako restaurátor fasád renesančního zámku v Litomyšli. Roku 1988 podepsal petici Několik vět, v listopadu 1989 se zapojil do obnovy výtvarných organizací. Patřil k nim výtvarný odbor Umělecké besedy, tedy spolku vzniklého už v 19. století, jehož činnost byla v 90. letech minulého století obnovována po letech zákazů za komunismu.

Před čtyřmi roky měl Olbram Zoubek velkou retrospektivní výstavu v Jízdárně Pražského hradu, která shromáždila okolo 300 jeho soch, komorních plastik či reliéfů. Svá díla v Jízdárně rozestavil tak, aby „se spolu potkávala a aby spolu rozmlouvala“, jak řekl.

V české metropoli byla roku 2003 výrazná rovněž přehlídka jeho soch na pěší zóně Ovocného trhu. Les vzpřímených, mírně nachýlených i zcela ohnutých postav a torz představoval průřez Zoubkovou tvorbou od padesátých let – byli mezi nimi hrdinové z řecké mytologie, biblické postavy i stylizované portréty a autoportréty.

V posledních letech Zoubek pracoval například na plastice pátera Josefa Toufara, která byla odhalena letos v únoru v kostele v Zahrádce na Havlíčkobrodsku.

Postavu faráře umučeného komunisty začal sochař tvořit po přečtení knih publicisty Miloše Doležala. "Tak mě to vzalo, že jsem si řekl, že to udělám. Pro sebe. A kdyby se to povedlo, tak bych ji věnoval do Číhoště, nebo spíš do Zahrádky," uvedl před dokončením díla.

Roku 1996 byl Olbram Zoubek oceněn státním vyznamenáním medailí Za zásluhy I. stupně. S tehdejším prezidentem Václavem Havlem jej pojilo přátelství. Havel si zvlášť oblíbil Zoubkovu sochu Ifigenie z roku 1986.

V současnosti lze díla Olbrama Zoubka vidět v kostele svatého Vavřince v Klatovech, kde výstava potrvá jen do neděle 18. června, či až do příští neděle 25. června v Muzeu berounské keramiky.