Být manželkou basbarytonisty Adama Plachetky není z hlediska profese snadné. Naštěstí co se týče mezinárodních úspěchů, Kateřina Kněžíková s ním nemá v úmyslu soutěžit. Stačí, že na tuzemských operních scénách dozrává v jednu z nejvýraznějších osobností nové pěvecké generace. Ne náhodou koncem října ve Stavovském divadle zazpívá v mimořádném uvedení Dona Giovanniho pod taktovkou Plácida Dominga.

Domingo mladé české sopranistce svěřil druhou hlavní ženskou roli, dramatickou donnu Elvíru, kterou již zpívala loni na festivalu ve Znojmě.

Kromě ní má Kněžíková v repertoáru nadále také mladičkou Zerlinu, kterou ztvárňuje už dlouho − rovněž v běžně uváděné pražské inscenaci. "Mám velké štěstí," říká sopranistka, "protože můj lyricko-koloraturní obor má široké využití, znamená to tedy různorodý a široký repertoár."

Současně s tím mozartovským, v němž byla Kněžíková dosud nejvíc doma, tedy čím dál častěji zpívá role italského bel canta, virtuózní i komické.

Upozornila tak na sebe už jako Adina v Donizettiho Nápoji lásky v Národním divadle a ještě výrazněji v letošní inscenaci Rossiniho opery Hrabě Ory v Národním divadle Brno. Skvěle si zde poradila s pěveckou technikou, ale s potěšením a naprosto přirozeně svou hlavní ženskou postavu také hraje.

Ke studiu zpěvu se Kněžíková dostala díky ostravské inscenaci Prodané nevěsty, kterou viděla jako gymnazistka na konci 90. let. Zamilovala se do opery, svět divadla jí učaroval.

Kněžíková pochází z Karvinska, ale rozhodla se pro stu­dium v metropoli. V pětadvaceti absolvovala Pražskou konzervatoř, další tři roky studovala na AMU.

Už v roce 2005, tedy ještě za studií, debutovala v Národním divadle a záhy se stala členkou jeho operního souboru. Je mimo jiné laureátkou Mezinárodní pěvecké soutěže Antonína Dvořáka v Karlových Varech.

Operu považuje za stále živý organismus, který by měli podporovat stát, města i donátoři a jež potřebuje propagaci. Role zvažuje případ od případu. Ráda by se co nejdéle udržela právě v lyricko-koloraturním či lyrickém pěveckém oboru, ale do repertoáru postupně zařazuje dramatičtější úlohy bel canta a francouzské hudby.

Zprvu Kněžíková preferovala spíše starší operní hudbu. V Národním divadle se podílela na výjimečných inscenacích Händelova Rinalda a Myslivečkovy L'Olimpiade, v obou případech uvedených hostujícím Václavem Luksem a barokním orchestrem Collegium 1704. Postupně se objevila v řadě mozartovských rolí a v úlohách oper italského bel canta, pak i ve francouzském repertoáru, zejména jako Gounodova Julie.

Vedle Prahy, Brna a Ostravy zpívá Kněžíková pohostinsky i na dalších tuzemských scénách. V Divadle J. K. Tyla v Plzni se dostala k hlavním rolím ve Verdiho Traviatě a v Gounodově opeře Faust a Markétka.

Zpívala už také v Dvořákově Jakobínovi a ve Smetanově Prodané nevěstě. V ostravské inscenaci opery Mirandolina se ve skvěle ztvárněné titulní roli dotkla i díla Bohuslava Martinů.

V paměti jsou ovšem i její významná koncertní vystoupení. Předloni na Pražském jaru měla s krásným ohlasem písňový recitál. Písně, a to od Gustava Mahlera, zpívala také na letošním festivalu Dvořákova Praha. "Z pěveckého hlediska je to náročná disciplína, které je nutné obětovat mnoho času a vnitřního zanícení," říká.

Písňovou literaturu má opravdu ráda. Ale skvělý dojem učinila letos rovněž v Brahmsově Německém re­quiem uvedeném orchestrem PKF − Prague Philharmonia.

Koncert se konal na památku zesnulého dirigenta Jiřího Bělohlávka, na němž Kněžíková oceňovala, jak soustavně se angažoval v podpoře mladých umělců. Právě s Bělohlávkem před časem nahrála novou oficiální verzi české státní hymny.

Pokud se týká manžela, dobře ví, že mít světovou kariéru jako Adam Plachetka se nepoštěstí každému. Sama nicméně už hostovala v divadlech v Bratislavě, Caen, Versailles, v Bruselu, v Dijonu a jinde. Radost jí dělají nové projekty. "Ví se o mně, že se ráda učím nové věci, takže nabídky přicházejí," říká.