Po deseti letech příprav dnes vstupuje do kin drama Milada, první hraný celovečerní film, který přibližuje osudy jediné ženy popravené v Československu během komunistických politických procesů v padesátých letech.

Životopisným snímkem o političce a právničce Miladě Horákové coby režisér a scenárista debutuje devětatřicetiletý David Mrnka, jenž v minulosti pracoval jako producent v australské či americké televizi.

V poslední době v tuzemsku vzniklo několik projektů, které oživují ikonické osobnosti soudobých dějin a s různou dávkou umělecké licence i s různými výsledky místy takřka vytvářejí alternativní historii českého národa. Patří mezi ně filmy Lída Baarová a Masaryk, ale také televizní série České století či Bohéma.

Pro všechny je příznačné, že na autentické postavy nahlížejí v rozporuplnějším světle, než jak se o nich píše v učebnicích. A že historicky podložené reálie mísí s fiktivními událostmi, které ve skutečnosti proběhly jinak anebo se vůbec nestaly.

Snímek Milada se vydává opačným směrem. Dramatické osudy Milady Horákové se nepokouší činit efektnějšími a k její osobě přistupuje s pietou. V rychlém chronologickém sledu, ale beze smyslu pro dramatický oblouk nesouvisle sumarizuje klíčové události z jejího politického i soukromého života od roku 1933 až do roku 1950, kdy se stala obětí justiční vraždy.

Podklady ke scénáři, včetně osobních dopisů a pamětí svého otce, režisérovi poskytla právniččina dcera Jana Kánská. Scénář ale působí tak didakticky, tezovitě a doslovně, jako by se na plátně odvíjelo spíše zfilmované encyklopedické heslo či televizně matné dokudrama, nikoliv plnokrevný hraný biografický snímek.

O vnitřních bojích či pochybách popravené političky, za jejíž obdivuhodnou zásadovost a statečnost zaplatila ona i její rodina krutou daň, film mnoho neprozradí. Probleskuje jím neujasněnost, jak toto složité téma uchopit. Snad každá třetí scéna končí zatmívačkou, která umocňuje přetrvávající pocit nedořečenosti.

Do ztracena vyznívají i potenciálně dramatické momenty, jako je sekvence, ve které Horáková předává své dcerce důkaz o vlastní odbojové činnosti přímo před zraky gestapáků.

Bez alespoň elementárních znalostí o životě Horákové navíc nemusí být Mrnkova prvotina vždy srozumitelná. A to je značný problém rovněž s ohledem na to, že drama neskrývá zahraniční ambice. Proto má mezinárodní obsazení, bylo natáčeno v angličtině s "českým akcentem" a až dodatečně − sterilně − předabováno do češtiny.

Film se soustřeďuje na osobní příběh titulní postavy, avšak bez potřebných kontextů dějinných událostí. V tomto ohledu příliš nepomáhá využívání "vysvětlujících" novinových titulků, archivních záběrů ani kvazidokumentárních dotáček.

Drama například téměř nereflektuje hystericky vypjatou společenskou atmosféru, kterou během procesu s Horákovou rozdmýchávala obludná komunistická propagandistická kampaň.

Film

Milada
Režie: David Mrnka
Bohemia Motion Pictures, premiéra 2. listopadu

Nepříliš šťastným se ukázalo být obsazení titulní role izraelskou herečkou Ayelet Zurerovou, která na sebe upozornila v dramatu Mnichov a v thrilleru Andělé a démoni. Miladě Horákové typově neodpovídá a ztvárňuje ji spíš zdrženlivě, až odměřeně sošně.

Výjimečné nejsou ani výkony českých a slovenských herců v menších rolích. Pozornost byla předem upřena zejména na Aňu Geislerovou, která ztělesňuje dělnickou prokurátorku Ludmilu Brožovou-Polednovou. I tentokrát platí, že herečka je přesvědčivější v rolích současných žen než dobových postav. Ve filmu navíc řekne pouze pár vět, a tak nemá příliš prostoru postavu fanatické žalobkyně s typickou teatrální dikcí rozvinout.

Zrůdnost procesu s Horákovou se sugestivněji podařilo vystihnout autorům opery Zítra se bude…, která byla v roce 2008 uvedena v pražském Divadle Kolowrat a jejíž libreto bylo sestaveno z citací z autentických dokumentů a soudních spisů.

Je nepochybné, že David Mrnka natáčel drama Milada s úctou a obdivem, s upřímnou snahou poukázat na dávnou křivdu. Doktorce Horákové však postavil jen konvenční pomník, který je až příliš chladný a odtažitý na to, aby její památku adekvátně připomínal.