Po Praze nachodil za poslední čtyři roky stovky kilometrů a říká, že teprve teď se v ní cítí doma. A to se v hlavním městě přitom narodil. K novému pocitu familiárnosti přispívají lidé, které při svých toulkách oslovuje, fotí a povídá si s nimi o životě. Když je potká znovu, za týden nebo za rok, už to nejsou totiž úplně cizí tváře.

Do své knížky Humans of Prague zařadil také mapu města a vyznačil místa, která při této práci zvláště rád využívá − náměstí Jiřího z Poděbrad, Karlovo náměstí, Palackého a Tylovo náměstí, Stromovku, Kampu, Malostranské náměstí… Tam jsme se také spolu sešli. Stál u stánku, od něhož se linula vůně pečených trdel, schovaný za frontou natěšených turistů, a četl si knížku. Nenápadný mladík.

"Asi introvert. To bude těžká práce," napadlo mě v první vteřině. Ale pak jsem zkusila jeho osvědčenou metodu.

Můžu si vás vyfotit?

No…

Takhle přece sám začínáte konverzaci s lidmi na ulici, ne?

To máte pravdu. Tak obvykle začínám a vím, že velmi záleží na situaci. Někoho oslovím a on zareaguje s úsměvem: "Tak jo, vyfoťte si mě, klidně." Ale nazítří mě ten samý člověk může rázně odmítnout. Protože je ve stresu, spěchá, protože prší nebo mrzne anebo se moc nevyspal. Takže: co vám odpovím, záleží vždy na tom, v jakém momentě mě oslovíte.

Tomáš Princ (32)

◼ Vystudoval Střední průmyslovou školu grafickou v Hellichově ulici v Praze, na vyšší odborné škole a Fakultě humanitních studií UK se pak věnoval publicistice a antropologii.
◼ Jak sám říká, zásadní pro něj bylo setkání s Janem Špátou, jenž ho inspiroval svým zájmem o obyčejné lidi. "Dát lidem hlas", tak dnes Tomáš Princ nazývá svou pracovní metodu, kterou poprvé využil při studiu v romské osadě na Slovensku.
◼ Po absolutoriu působil jako dobrovolník v Jižní Koreji a Keni, kde učil děti anglicky a základům fotografie a filmu. V srpnu 2013, inspirován (nejen) prací Brandona Stantona, založil blog Humans of Prague, na němž dosud zdokumentoval stovky lidských příběhů.
◼ Výběr z nich vydává knižně právě teď nakladatelství Labyrint, a to ve dvou svazcích – v češtině a v angličtině.

Oslovila jsem vás právě teď. Dáte se tedy vyfotit a řeknete mi, o čem v poslední době často přemýšlíte?

Přemýšlím o své práci. O Humans of Prague. Je to logické, protože právě vyšla knížka, připravuje se její křest a já se těším, že na něm potkám řadu lidí, které jsem uplynulé roky fotil a zpovídal na ulici.

Vy jste je všechny pozval?

Do knížky jsem vybral 235 příběhů, samozřejmě nepředpokládám, že všichni jejich protagonisté dorazí. Ale už se pár desítek lidí ozvalo, že přijdou. Jsem na to hrozně zvědavý. Setkají se lidé nejrůznějšího věku, vzdělání a povolání, pocházející z naprosto odlišných sociálních vrstev. Nikdy by se asi nepoznali, kdybych je nezastavil a nevyfotil. O tom teď hodně přemýšlím a taky obcházím některé osobně, protože vím, že po mobilu či mailu je nemám šanci zastihnout.

To bude asi zajímavý mejdan.

Nevím. Nedokážu si to představit, ale strašně se na to těším. Každý žijeme v nějaké sociální bublině, což nám skvěle demonstrují sítě jako je Facebook. Nemáme potřebu svou bublinu opouštět, a teď najednou − doufám − nastane moment, kdy alespoň na chvíli bubliny splasknou, anebo se dokonce propojí. Představuju si, jak se ti lidi z fotek zhmotní v prostoru a začnou si povídat. Studenti, manažeři, dělníci, staří lidé, bezdomovci, profesoři…

Za ty čtyři roky jste nafotil už téměř 1400 tváří. Kolik lidí vás přitom odmítlo?

Většina lidí, které oslovím, mě odmítne.

Většina?

Jak jsem už říkal, hodně záleží, jestli prší, nebo svítí sluníčko, jestli je pondělí, nebo pátek, to jsou důležité faktory. Ale všeobecně stejně platí, že většina oslovených odmítne. Tak přibližně sedm z deseti ani nepřipustí, že by se zastavili a prohodili se mnou pár slov. A také se pak ještě může stát, že ti tři lidé, kteří se se mnou začnou bavit, buď nemají na hovor moc času, nebo se mnou chtějí či dokážou mluvit jen o svých názorech. Jenže já se ptám na to, co prožili, jak žijí dnes, jak se cítí, jaké zlomové okamžiky je potkaly… Někdy se prostě stane, že chodím pět šest hodin po Praze a nemám nic, co bych mohl nebo chtěl zveřejnit.

Fotograf a publicista, tvůrce blogu Humans of Prague Tomáš Princ

Na blogu přitom každý měsíc vyvěšujete 20, někdy i 30 příběhů. Nechci ani dopočítat, kolik lidí musíte celkem oslovit.

Většinou považuji za úspěch, když se mi za celý den podaří zaznamenat dva příběhy. Nejčastěji mám jeden nebo žádný.

Povolání pro silnou náturu, řekla bych. Vy přitom působíte poměrně křehce. Tipla bych, že jste bytostný introvert a vyrůstal jste na vesnici. Kde jste se tu vůbec vzal?

Jak to myslíte?

Právě se snažím z vás vytáhnout příběh.

Chápu. A hned vás vyvedu z omylu. Žádný vesničan. Jsem z Prahy. Tedy ze Stodůlek. Vyrůstal jsem na sídlišti. Ale je pravda, že když jsme se vypravili občas do centra, říkali jsme, že jedeme do Prahy.

Měl jste to sídliště rád?

Bylo anonymní asi jako všechny ostatní. Zní to jako klišé, ale v podstatě to tak je. Žijete tam a neznáte ani sousedy v domě, kde bydlíte, nevíte, co je to za lidi. I když dítě asi to vše vnímá ještě trochu jinak, protože skrz školu získá automaticky řadu kamarádů z okolí. Ale pocit anonymity jsem přece jen měl. Začal jsem si to víc uvědomovat na střední škole, kdy jsem cestoval každý den metrem do centra. Studoval jsem Hellichovku, polygrafii, a směřoval tedy do sfér, v nichž působili i rodiče.

Jsou grafici?

Maminka vystudovala litografii, což je technologie, která se dnes už nepoužívá, takže postupně přešla na jiné práce, ale stále je zaměstnaná v grafickém studiu. Táta už je dlouho v důchodu, je ročník 1934. Měl mě v pozdním věku, ale vždycky měl pochopení a podporoval mě. Profesí byl redaktor, pracoval v Orbisu a připravoval různé výstavy. Mimochodem − je vynálezcem pexesa.

Pexesa? Já myslela, že je to stará − snad čínská − hra.

Ten princip hledání stejných dvojic je hodně starý, původně pochází prý z Japonska. Táta ale vymyslel název pexeso. Inspirovala ho v 60. letech soutěž Pekelně se soustřeď, která vznikla při Libereckých výstavních trzích a pronikla až do televize. V nakladatelství ­Pressfoto tehdy přišli s nápadem, že tu hru vydají ve stolní podobě, a hledali pro ni název. Táta ho odvodil z té soutěže, vzal začínající slabiky a trochu je upravil, přidal písmeno x.

Říkáte, že tatínek vás vždycky podporoval v nápadech. V jakých?

Půjčil mi třeba své analogové foťáky. Byl jsem ještě na základce, když mě to chytlo. Nejdříve jsem fotil, pak jsme s kamarády začali natáčet krátká videa.

O čem?

Začali jsme parodiemi na reklamy, které tehdy běžely v televizi. Byl rok 1998, 1999 a nám bylo 13, 14 roků. Na střední škole přibyly akční filmy. A také jsme třeba na jednom z prvních digitálních fotoaparátů, který měl rozlišení asi 160 : 120 pixelů, takže úplně pidi a ještě měl omezení deset vteřin na jeden záběr, natočili hudební film trvající 75 minut. Makali jsme na tom celý rok, o víkendech. Hrozně nás to bavilo. Vlastně jsme v tom filmu zalidnili naše anonymní sídliště nejrůznějšími postavami. Každá postava zpívala svou story: někdy to bylo drama, někdy horor, nebo naopak sladká romantika − love story. Jako ty písničky, které jsme měli puštěné z playbacku. Jeden z kamarádů byl hudební nadšenec, uměl takto "zazpívat" úplně všechno.

Najdu to na YouTube?

YouTube naštěstí v té době ještě neexistoval. V tom filmu porušujeme totiž asi tak 400krát autorská práva.

Zpívali jste příběhy. To mi něco připomíná.

Příběhy vyprávěné přes písničky byly každý jiného žánru. Tak je to i ve skutečnosti. Každý z nás se trochu stylizuje, když o sobě vypráví. Hledáte-li pojítko mezi tím, co jsme podnikali v pubertě a co dělám dnes, tak jste ho právě našla. Už dlouho mě baví sledovat lidi a naslouchat jim, přemýšlet o tom, jak se oni sami vidí. Netlačím do toho vlastní názory, snažím se také nesoudit. Dalším pojítkem je pak publicistika, kterou jsou studoval na Vyšší odborné škole v Opatovické ulici v Praze. Rok nás tam učil Jan Špáta, to bylo zásadní setkání.

Fotograf a publicista, tvůrce blogu Humans of Prague Tomáš Princ

Jan Špáta se také zajímal o obyčejné lidi. Tím byl proslulý.

Zasáhl mě jeho film Největší přání. V 60. letech chodil s kamerou po ulicích různých měst a ptal se: Jaké je vaše největší přání? Ta metoda se mi hrozně líbila. Když jsem se přihlásil na fakultu humanitních studií, zvolil jsem proto obor vizuální a kulturní antropologie.

Co si mám pod tím představit?

Asi nejlépe, když vám to popíšu na příkladu své bakalářky. Psal jsem ji o jedné romské osadě na východním Slovensku, nacházela se kousek od Slovenského ráje, v nádherné přírodě. Zajímalo mě, jak tamní dospívající děti vnímají prostor, v němž žijou. Osmi z nich jsem dal foťáky na jedno použití a nechal je, aby zaznamenávaly, jaká místa jsou pro ně důležitá. K fotkám, které vznikly, pak ještě napsaly krátké popisky. Téhle metodě se říká "photo voice", dává v podstatě možnost nahlédnout svět očima druhého člověka. To je úplně jiný způsob zkoumání, než kdybych jen chodil po osadě, pozoroval lidi, fotil si je a pak si z jejich jednání něco sám odvodil. Přístup, kdy se snažíte nahlédnout na skutečnost z perspektivy druhého člověka, uvažovat v jeho mezích a termínech, to je to, co mě baví. "Dát lidem hlas" − tak jsem pojmenoval svůj způsob. Tento postup se používá při výzkumech zaměřených na určité marginalizované skupiny obyvatel, což jsou v médiích v jistém smyslu i obyčejní lidé. O nich žádné noviny nepíšou, víme o nich tak málo, i když s nimi bydlíme v jednom domě.

Tak to už jsme u Humans of Prague.

Respektive u Humans of New York a amerického fotografa Brandona Stantona, který založil svůj blog nejprve na fotografiích obyčejných lidí, jež potkával v newyorských ulicích, a posléze k nim začal připisovat i příběhy. Výborný nápad. Pár let předtím měl podobný projekt i deník New York Times, rozdíl byl v tom, že hlas lidí zaznamenávali na diktafon. Obojí byl pro mě objev "něčeho povědomého". A inspirace, jak se dá s podobným konceptem pracovat na internetu. Pro svůj blog jsem pak zvolil formát podle Humans of New York, protože se mi zdál jednodušší, vhodnější pro sociální sítě.

Sledujete stále Humans of New York?

Jen po očku. Nečtu každý příběh.

Také jsem se po očku podívala a zdálo se mi, že obyčejní Američané a obyčejní Češi hledají odpovědi na přibližně stejné otázky.

Myslím, že lidi řeší všude na světě to samé. Touží po přijetí, po porozumění, po lásce. Chtějí žít v klidu a bezpečí. To jsou univerzální přání, která platí v Praze i v New Yorku. Rozdíl vidím v tom, že v NY, protože je daleko kosmopolitnější, se víc příběhů týká imigrantů a úskalí, s nimiž se setkávají v nové zemi. Víc se tam také mluví o sexuálních menšinách a vůbec o menšinách, o závažných onemocněních, o rakovině. Na mém blogu je zase asi víc příběhů z 20. století, vzpomínky na válku, holokaust, komunismus. To je dáno regionem, samozřejmě.

A také člověkem, který ten blog vytváří, ne? Je to přece vaše volba, koho oslovíte, jaké otázky položíte, také jak je položíte a jakou část výpovědi nakonec zveřejníte.

Přesně tak. Do toho, jak blog vypadá, se hodně promítá osobnost člověka, který ho vytváří. Jsou tam příběhy, které se tady neobjevily jen tak, ale dotyční je vyprávěli, protože jsem se zeptal já, Brandon Stanton nebo někdo jiný. Každý jsme to ovlivnili. Nedokážu ovšem sám popsat, v čem se liší můj přístup od Brandona Stantona. To musí posoudit někdo jiný.

Kolik lidí dnes sleduje váš blog?

Na Facebooku asi 111 tisíc lidí. Významná část, přinejmenším jedna třetina, je ze zahraničí. Od začátku ty příběhy píšu česky i anglicky.

To je hodně práce: nasbírat každý týden pět šest příběhů, přepsat výpovědi, upravit je, vybrat nejzajímavější pasáže, pak to ještě přeložit do angličtiny, najít nejlepší fotky a vše uložit na blog… Pracujete na tom asi od nevidím do nevidím.

Neustále − včetně víkendů. Když jsem v časové tísni, pomůže mi manželka s překladem. V srpnu jsem si po čtyřech letech vzal poprvé dovolenou. Asi se totiž dostavilo vyčerpání. Z toho permanentního úsilí, také z příběhů, jež jsou někdy i trýznivé. Cítil jsem únavu. A vzal si z toho poučení. Dnes už vím, že jako freelancer, který má každý týden jiný, si musím najít způsob, jak relaxovat. Dát si do diáře pár fixních bodů, kdy budu s kamarády nebo třeba sportovat. O těchto věcech teď přemýšlím více než dřív.

Kniha Humans of Prague

Uživí vás blog?

Díky spolupráci s vydavatelským domem Economia dostávám každý měsíc za tuhle práci honorář. Není ovšem takový, abych z něho vyžil. Jsem fotograf na volné noze, mám i jiné zakázky.

Jaké?

Třeba fotím svatby, reportáže nebo portréty. Podílím se také na různých projektech kulturních a vzdělávacích institucí. Třeba pro Sociologický ústav jsem nedávno pořizoval portréty chemiků, které vyjdou v knize rozhovorů, byl jsem také fotografem letošní mezinárodní konference reSITE. Anebo jsem dělal sérii portrétů pro webové stránky Air Bank.

A co váš soukromý život? Nedávno jste se oženil. Plánujete rodinu, normální život?

Co je normální život? Setkávám se s tolika různými lidmi, tak rozmanitými, jinými. Co je to norma? Podle mě je to jenom způsob, jak si většina posiluje ego na úkor lidí, kteří to mají jinak.

Tak chcete mít děti, nebo ne?

Ale ano. Uvažujeme o založení rodiny.

Chcete své děti vychovávat v Česku?

Samozřejmě. Prahu miluju. Poté co jsem ji prochodil křížem krážem, se tu cítím víc doma než kdykoliv dřív. Je to až pocit familiárnosti. V některých čtvrtích potkávám lidi, které jsem tam už fotil, zdravíme se. Už vím, že to nejsou pořád jiní a jiní lidé. Blog Humans of Prague mi je přiblížil, dal jim jména. V tomhle ohledu mám Prahu moc rád a nedovedu si představit, že bych dlouhodobě žil jinde. Bez ohledu na to, že některé věci mě tu samozřejmě taky štvou. 

Například?

Na konci minulého roku jsem podpořil skupinu, která se snaží dlouhodobě lobbovat za to, aby se tu prosadil zákon o sociálním bydlení. Aby se pomohlo statisícům lidí, kteří žijou různě po ubytovnách anebo ještě hůř a nemají šanci to změnit. Tento problém řeší stále více seniorů, matek samoživitelek nebo lidí, kteří z nějakého důvodu spadli až na finanční dno. V ulicích jsem je samozřejmě také potkal, zaznamenal jejich osudy a pak jsme jejich fotky vystavili v parlamentu v rámci kampaně za přijetí nového zákona. Bohužel, už tehdy bylo jasné, že současná vláda se jím nebude zabývat.

Jak bydlíte vy sám?

Máme pronajatý malý byt na Malé Straně. A protože přemýšlíme o rodině, víme, že se musíme časem odstěhovat do něčeho většího, a tedy vzdálenějšího. Sledujeme ceny, které se za poslední roky výrazně zvedly. Pro lidi v mém bezprostředním okolí, kteří pracují většinou v oblasti nezisku a kultury, jsou hodně našponované.

Jak dlouho budete ještě pokračovat v projektu Humans of Prague?

Možná se časem budu snažit o další dlouhodobější projekt. Láká mě film, zvláště pak propojení dokumentu a fikčního filmu. Myslím, že příběhy, které zaznamenávám na ulici, mi poskytují v tomto směru hodně látky na přemýšlení. Budu to asi tedy dělat tak dlouho, dokud budu cítit, že mi to stále přináší něco nového a dobrého.

Změnily vás ty čtyři roky na ulici?

Potkávám se s lidmi, kteří mají úplně jiné zkušenosti, na spoustu věcí se dívají jinak. Tahle konfrontace musí člověka nutně změnit. Obohatit. Mám pocit, že mi to dává šanci myšlenkově a emočně neustrnout.

Díky za rozhovor, za fotku. Tak kterou pasáž z vašeho příběhu byste dal na blog?

Já tenhle rozhovor nevedl. To je vaše volba.

V tom případě bych využila vaše vzpomínky na sídliště. A úvahu o sociálních bublinách a křestu knížky. Mimochodem, krásné knížky.