Východisko ke knize o české novinářce a japonském malíři, který vytváří geniální padělky starých mistrů, ji napadlo někde v lesích na poloostrově Kii, na jihu Honšú. Putovala tehdy několik dní se svým mužem a dětmi prastarými a opuštěnými cestami, které tam vedou od chrámu k chrámu, až začala přemýšlet ve třetí osobě.

"Najednou tu byl příběh člověka, který jde také tuhle pouť. Ale − proč se na ni vydal? Kdo ho donutil, aby ji absolvoval proti své vůli? Začalo mi to vrtat hlavou. A brzy mi bylo jasné, že je to žena," říká Martina Leierová.

Poslední roky prožila v Japonsku a s časem, který jí poskytla pozice manželky českého diplomata, se vyrovnala inspirativním způsobem.

Její prvotina, detektivní příběh ze světa byznysu s výtvarným uměním, je zároveň zajímavým, místy až emotivním obrazem Japonska. Země, které je pro většinou z nás stále tajemnou šifrou.

Světový obchod s uměním v kombinaci s Japonskem − to mi přijde jako docela těžká disciplína pro románovou prvotinu.

Proč myslíte? Takhle jsem o tom nikdy nepřemýšlela. Malířství mě prostě zajímá. Několik mých přátel jsou malíři, sama jsem krátce studovala olejomalbu. A falzifikáty jsou fascinující a nedílnou součástí moderního trhu s uměním. Odhaduje se, že přes 40 procent obrazů, soch a nejrůznějších uměleckých předmětů jsou padělky! A padělky se nevyhnou ani těm nejvyhlášenějším aukčním síním.

Hlavním hrdinou vaší knihy je však především Japonsko. Dá se vůbec za čtyři roky, které jste tam prožila, onen svět − pro nás, Evropany, stále uzavřený − pochopit?

Ano, určitě. Do jisté míry. Japonsko je mi blízké, dobře ho znám, přesto k němu přistupuji pořád s jistou opatrností. Možná i proto, že vím, jak ošemetné je zobecňovat, a u národa, který má 127 milionů lidí, opravdu najdete všechno možné. Pokud chcete, aby to, co píšete, byla předně pravda, musíte zvažovat nejrůznější zdroje, přátele, knihy, zprávy, musíte hledat rovnováhu.

Takže připouštíte, že není jednoduché o Japoncích psát, zvláště když jste Evropanka.

Muž, kterého naše hrdinka v Japonsku potkává, je Japoncem jen způli. Mluví japonsky i anglicky, je zčásti ze západního světa. Nechtěla jsem popsat špatně Japonce, ale dobře člověka, který je "hafu", jak říkají Japonci. Napůl, z anglického half. Tenhle člověk je vyděděnec, vlk, který souhrou náhod vylezl ze své nory a někdy se rozhlíží po okolí stejně nevěřícně a užasle jako hlavní hrdinka Zoa, která pochází z Prahy a Japonsko teprve objevuje. A to je vlastně spojuje. Po čtyřech letech pobytu člověk Japonsku porozumí a chápe mnoho věcí, dokonce si na některé z nich i zvykne, přizpůsobí se jim, osvojí si je. A o to těžší je jakkoliv zobecňovat.

Martina Leierová (50)

◼ Vyrostla v Praze, vystudovala na VŠE mezinárodní finance a procestovala poměrně značnou část světa.

◼ Se svým mužem, diplomatem, žila delší dobu v Indii, ve Washingtonu, New Yorku nebo Vídni. Její příspěvky a články ze zahraničí se objevovaly postupně v Hlasu Ameriky, v Českém rozhlase a v řadě českých periodik, po jednom z návratů do Prahy působila několik let jako redaktorka Lidových novin.

◼ Poslední čtyři roky strávila v Tokiu, odkud přispívala do rubriky Dopisy z… v Respektu a také tu napsala knihu Dům s vypůjčeným výhledem. Román vydalo před několika týdny nakladatelství Host.

◼ Martina Leierová žije nyní se svým mužem a třemi dětmi v Praze.

Tomu rozumím. Když vyprávíte příběh z pozice Češky, která pochopila, že se nemůže naučit japonsky, udržujete si jako autorka také potřebný odstup.

Nechtěla jsem psát o Japonsku jako japanolog ani napsat nějakého průvodce. Celou část knihy, která se v Japonsku odehrává, jsem časově ohraničila zhruba jedním rokem. Šlo mi o to skrz osudy hlavní hrdinky tlumočit vlastní pocity z těch prvních měsíců, protože ty byly právě nejintenzivnější.

Snažila jste se sama naučit japonsky?

Samozřejmě jsem se učila, ale brzy jsem pochopila, že na to, abych se naučila dobře, bych potřebovala hodně času, a tak jsem dala přednost zkoumání japonských reálií před řečí a třemi abecedami, které plynnou konverzaci tak úspěšně komplikovaly. A po letech v Japonsku se mi pak běžně stávalo, že se mě Japonci neptali, odkud jsem, ale jak dlouho už v Japonsku žiju.

Z knížky vyplývá, že máte ráda tokijskou čtvrť Šibuju a přímořské město Kamakuru.

Ano, jsou to dvě krásná místa, tak typická pro Japonsko a zároveň naprosto odlišná. Šibuja je nejrušnější křižovatka světa, nad kterou se ze všech těch neonů a obrazovek vznáší permanentně světelný mrak. A Kamakura, která kdysi dávno bývala hlavním městem Japonska, je historickým pokladem, který je ani ne hodinu vlakem od Tokia. Byla tam sepsána "cesta válečníka", jakýsi kodex samurajů! Klade důraz na disciplínu, sebeovládání a zároveň na skromný život, prostou filozofii umění. Je to nádherné místo uprostřed lesů, na březích moře, kde místo racků nad pláží poletují dravci a neváhají se střemhlav spustit za svačinou návštěvníků.

Co vás v Tokiu nejvíc překvapilo?

Když se díváte z Evropy, máte pocit, že Tokio jsou rušné křižovatky, přelidněné ulice, k nimž promlouvají nadrozměrné obličeje na velkoplošných obrazovkách. Ale málokdo tuší, že když z takových míst zahne za roh, je tam ticho jako v lese. To je pro mě Tokio, které mám nejradši. Ten propletenec klikatících se uliček, kde je zastaralé osvětlení, chuchvalce drátů, ticho, staré domy, pár chodců a jejich klidná chůze, světlo od automatu se zeleným čajem. Takových "zadních" uliček je město plné a je slast se jimi procházet, nebo ještě lépe jezdit v nich na kole.

Vozila jste jako Japonky děti na nosiči?

Mám už větší děti, takže každý den jezdily samy na kole do školy a společně jsme pak také na kole poznávali Tokio. Je to město cyklistů. Všude se jezdí na kole, japonské maminky téměř nepoužívají kočárky, ale mají tzv. mamačari, elektrická kola, na kterých vozí jedno dítě vzadu, jedno vepředu a třeba mají to třetí ještě na břiše v sedačce.

A nemají helmy!

S helmami si nedělají vůbec starosti. Mají zažitou víru, že věci dopadnou dobře. A také slabost pro hezké účesy.

Když už jsme u víry… Modlitebny stojí v Japonsku na každém kroku. Bohové se uctívají také u malých oltářů v ulicích. Viděla jste či zažila jste něco, čemu bylo těžké uvěřit?

Viděla jsem "živoucího buddhu" v prefektuře Jamagata. To je mnich, který se promedituje k smrti. Odmítá potravu a vodu a zároveň se sám mumifikuje, pije mízu uruši, kterou se potírá oblíbené japonské lakované dřevo. Mízu ze stromu škumpy lakodárné. Z mnicha se stane mumie − což je velmi vzácný úkaz. Tito lidé, mniši, procházeli nesmírně náročným obdobím, procesem vedoucím ke smrti, nebo chcete-li k osvícení, který měl tři etapy, každá trvala tisíc dní. A pokud bylo pak třeba zjištěno, že se kus jejich těla rozkládá, celé jejich snažení bylo odsouzeno, rázem shledáno neúspěšným. Přitom obsahovalo tak inspirativní odříkání, sebekázeň, askezi. Pohled na živoucího buddhu člověka dojme, ohromí, a než k němu může přistoupit, musí sám projít očistným rituálem.

jarvis_5a1ff645498e089645309468.jpeg
Foto: Šárka Rao

Evropan je v Tokiu, natož pak v menších městech, velmi nápadný. Zažila jste situaci, která se zdála být už nepřekonatelnou?

Situaci, která by pro mě byla vyloženě nepřekonatelná, jsem nezažila. Rychle si zvyknete, že nezapadáte. Japonci chyby lidí ze Západu tolerují, i když bylo někdy únavné, jak nás pozorovali. S obezřetností, jako cizí element. Hodně jsme cestovali, a občas se nám třeba v malých odlehlých vesničkách stalo, že jsme způsobili rozruch. A předem, když jsme si zařizovali ubytování, do telefonu nám také už říkali, že tam žádné cizince nechtějí. Byli vystresovaní, báli se, abychom neodsuzovali jejich způsob života, a nakonec, když jsme dorazili, byli ale vstřícní, pohostinní. A loučili se s námi jako s dobrými přáteli.

Sblížila jste se s někým z Japonců či Japonek natolik, abyste se mohla považovat za jejich kamarádku? 

Moje kamarádky Japonky musely mluvit anglicky, abychom se vůbec domluvily. Neznala jsem tedy typické Japonky, ale spíš místní ženy, které nějakým způsobem poznaly svět. Japonskem mě prováděla například kamarádka Zaz, která pracovala 15 let na londýnské burze pro Goldman-Sachs, byla sečtělá, věděla všechno a díky odstupu, který dlouhým pobytem v zahraničí získala, mluvila velmi otevřeně, nejaponsky a rychle. Další kamarádka žila dříve v New Yorku, jiná měla manžela Kanaďana. Kamarádila jsem se i s maminkami ze školy, jejichž rodiny byly takzvaně smíšené. Ve škole, kam děti chodily, byly děti z 50 zemí světa.

Vaše děti zdomácněly v Tokiu bez potíží?

Nejstarší syn měl občas problémy s různými ochrankami, protože ho naháněly, když s kamarády skateoval. Tam se totiž může skateovat pouze ve skateparcích, kterých je málo a jsou často zavřené. Menším dětem se Japonsko líbilo, i když musím říct, že Evropa je na malé děti přece jen lépe zařízena. V Tokiu je třeba málo dětských hřišť, děti mají odmalička dost velký zápřah a na nějaké lezení a houpání vlastně ani nemají čas. Škola jim končí pozdě odpoledne, pak chodí do kroužků, kde se pořád něco nového učí. Takže není výjimkou, že znáte desetiletého hokejistu, který se připravuje na profesionální kariéru a zároveň hraje perfektně na klavír Bacha. Pro případ, že by jedno z toho nevyšlo.

Japonci jsou svým tlakem na úspěch pověstní. Pro děti to musí být velmi drsné, ne?

Ten tlak na děti mi přišel nesmyslný a bylo hezké nebýt toho součástí. K důrazu na úspěch nepatří jen prospěch ve škole. Děti se bojí neustále, aby někoho nezklamaly, a tenhle konstantní tlak může vyústit i v sebevraždy. Což se také děje. Zpočátku, když jsme se scházeli s rodiči dětí ze školy, jsem třeba jen zírala, jak negativně svoje děti hodnotí. Jak je veřejně podceňují a kritizují. Byl to docela šok. Ale potom mi jedna maminka vysvětlila, že to není doopravdy, že Japonci pouze nepovažují za slušné o svých dětech mluvit hezky a chválit je. Tohle bych svým dětem neudělala.

V knížce píšete o melodii, která se každý podvečer rozezvučí celým městem. Už víte, co ten "melancholický džingl" oznamuje?

Vysvětlení jsem slyšela několik. Údajně má melodie upozornit děti na blížící se tmu − aby to stihly domů. V Japonsku se totiž stmívá dost brzo, v létě i v zimě. A osobně se přikláním k verzi, že to je také zkouška reproduktorů, protože v Japonsku se zkrátka počítá s katastrofou. Ta síť, která melodii přehrává, se oficiálně jmenuje v hrubém překladu Obecní radiokomunikační síť pro řízení katastrof, což je výmluvné samo o sobě. Seizmologové tvrdí, že do 30 let Tokio zasáhne nějaké zásadní zemětřesení, a město chce být připravené.

A kde jste potkala ten krásným starobylý dům s "vypůjčeným výhledem", po němž jste knihu pojmenovala?

Tyhle starodávné dřevěné japonské domy jsou pořád v provozu. Posuvné dveře, zapuštěné ohniště, na zemi tatami. Je nádherné v takovém domě občas přespat, i když bydlet bych v něm asi nechtěla, protože je tam pro Evropana neobvyklá "papírová" akustika. Japonská estetika je založena na tom, že se snažili vytvořit ušlechtilou krásu z minima prostředků. Věří, že poslepovaný hrneček je mnohem krásnější než ten nový. To přináší krásu jednoduchosti, půvab asymetrie vzniklý z náhody.

Za vaším textem je hromada práce a studia. Co jste objevila sama pro sebe?

Japonsko jsem začala objevovat a studovat nejprve právě pro sebe. Ze zvědavosti, z úžasu, že je všechno jinak. Až potom mě napadlo to zužitkovat v knize. Když člověk odkrývá další vrstvy japonské nátury, zjistí, jak důležitou roli hraje harmonie. V praxi to vypadá tak, že se málokdy zatváří otráveně, nedají najevo nesoulad, pořád jako by se cvičili v nekonečné trpělivosti na cestě k harmonickému soužití s lidmi a s přírodou. A teoreticky to znamená, že harmonie se nachází někde ve středu všeho dění, je srdcem japonského žebříčku hodnot. Píše se 和 a vy zjistíte, že stejnými znaky se píše i Japonsko, japonský. Wa znamená upřednostnit zájmy skupiny nad svými zájmy, wa znamená rozumět a ocenit a akceptovat názor někoho jiného, aby skupina bez problémů fungovala dál. Pro současnou situaci v Česku může být takové povznesení nad vlastní ego nadmíru inspirativní.

Vaše hrdinka na konci knížky Japonsko už neobjevuje, ale miluje. Jak to máte vy?

Já jsem tam prožila krásné čtyři roky. Procestovali jsme velký kus inspirativní ostrovní země a potkali spoustu zajímavých i podivných lidí. V Japonsku jsme mohli ještě nějaký ten rok zůstat, ale rozhodli jsme se společně, že už pojedeme domů. Jsem ráda, že jsem z Evropy, z Prahy. Těším se ze života, který dobře znám, není třeba ideální, ale je to domov. Jsem teď opravdu ráda, že jsme doma.