Retrospektiva Američana Herba Rittse (1952) náleží k těm, jimiž si exkluzívní prostředí Fondation Cartier na pařížském bulváru Raspail získává od svého založení v roce 1984 značný respekt. Sto fotografií, včetně některých dosud neznámých, přibližují tvorbu umělce, známého především jako módního fotografa 80. a 90. let. Při vyslovení jména Ritts se zaujatému čtenáři módních časopisů otevře svět Hollywoodu, nablýskané reprezentace a neúprosného diktátu obrazu. Určitě znáte tu fotografii, na které sedí pět nahých (a nejslavnějších) fotomodelek v hloučku a choulí se k sobě.

Nic není ale tak jednoduché. A ani Herb Ritts není pouze tím, jak ho většina konzumentů zná. Ritts je umělcem, který prodělal od svých začátků v 70. letech, hlubokou proměnu. "Když začínáte, neuvědomujete si příliš, co vás formuje. Neznal jsem na začátku vůbec celou tu šíři dějin fotografie," přiznává umělec. "Říkal jsem si: Dobře, tak, co musím dneska fotografovat? Uvidíme, co se stane." Herb Ritts začínal fotografovat pro magazín Lei, který ve své době formoval mnohé jiné: Bruce Webera, Stevena Meisela, Petera Lindbergha. Během redakční dřiny na zakázku začínal Ritts objevovat, že by nechtěl zůstat jenom nudným salónním "fotografem oděvů". "Uvědomil jsem si, že bych chtěl jít dál," říká.

V 70. letech fotografuje Ritts své přátele, mezi nimiž se objevuje jistý mladý herec Richard Gere: Právě debutuje ve filmu. V roce 1978 se fotografie Richarda Gera, nainstalovaného u benzínové pumpy uprostřed pouště San Bernardina, dostává na stránky časopisů Vogue, Esquire, Mademoiselle. Herb Ritts velmi rychle získává jméno svou dravostí a vzdušným stylem, v němž osvětlení má vysoce vytříbenou kvalitu pronikavosti. O několik let později pracuje na osobněji laděných fotografiích, kde lze snadno rozpoznat vliv těch velkých: Helmuta Newtona, Erwina Blumenfelda, Martina Munkacsiho, Mana Raye či Augusta Sandera. Tím ale Rittsova proměna nekončí. Ritts jde dál, za zrcadlo své vlastní dvojí tváře.

Demaskovat realitu

Dílo fotografa Rittse připomíná let ptáka nad mraky: Tíseň z výšky je násobena krásou okamžiku. Nebýt ale té ohromné síly, která spojuje obsesi, fantasmagorii, ironii i šarm, byl by ten okamžik jen efemérním pokusem o přelet. Ritts je podobně jako Robert Mapplethorpe fascinován tělem. Kult tělesnosti je u něj přítomen v napětí mezi tlumenou výbušností nahoty muže a nahoty současné "svatosti", jak ji nejlépe reprezentují těla sportovců. Není mu ale cizí ani fascinace maskami, zaujetí surrealismem, jehož vliv transformuje v úzkostlivou snahu pohlédnout dál, za hranici "viděného", demaskovat realitu. "Snímky k vám musejí promlouvat," říká Ritts, "a to i kdybyste byli z druhého konce světa, z nějaké cizí země, protože ty základní elementy jsou univerzální." 

Portrét slavného herce Jacka Nicholsona (Los Angeles, 1986) odhaluje dokonale ostrý chrup "pod lupou". Herec, symbol kreativity a výbušnosti, je na fotografii deformován. Jeho úsměv, tak příznačný a svůdný, tu vystupuje jako na karikatuře. Madonna, žena mnoha převleků a identit, s níž Ritts nafotografoval celou sérii, má v koutku úst (na snímku z roku 1990) zapálenou cigaretu. Jde o ženu-vamp, kráčející ve stopách Marlenne Dittrichové (její řasy jsou jako tenké špendlíky), ale i prototypů klukovských spratků, kteří si říkají o pár facek. "Říkám pořád, že nemusíte znát právě Madonnu, ale ta žena na fotografii k vám zkrátka musí mluvit."

Herb Ritts získal mezinárodní popularitu díky portrétům trumpetisty Dizzy Gillespie (Paříž, 1989), někdejšího politického vězně Nelsona Mandely (Johannesburg, 1994), stážistky Moniky Lewinské (Malibu, 1998) či již zmiňované popstar Madonny. Tito slavní jsou na Rittsových fotografiích naši blízcí známí, kteří se baví tím, že si zrovna hrají sami se sebou. Fotograf jejich identitu snímá přes specifické atributy: detaily, objekty nebo třeba části těla. U spisovatele Williama S. Burroughse (Kansas, 1990) to jsou brýle, u sportovce Michaela Jordana (Chicago, 1993) jeho vlastní silueta.

Fotografie Herba Rittse vás nenechají na pokoji. Mají svou přitažlivou krásu, i skrytou tajemnost. Zneklidňují svou erotickou nejasností, zámlkami zdánlivé jednoduchosti a lehkosti snímaného. Ritts za sebou zametá stopy. Daří se mu to lépe, než jsme si sami schopni přiznat.

Herb Ritts. Fondation Cartier, boulevard Raspail 261, 75014 Paříž, tel.: 00-33-42 18 56 51, fax: 00-33-42 18 56 52, http://www.fondation.cartier.fr. Komisař výstavy: Hervé Chandes. Otevřeno denně kromě pondělí od 12 do 20 hodin, ve čtvrtek do 20,30 hodin.