1. 6. 83
M. B.
Když přesýpávám v hlavě naši situa- ci, připadám si jako hladové dítě nad hromádkou horkých brambor, žaludek mu zpívá líp než liška Bystrouška a brambory ne a ne vystydnout. Čekání na Godota, a Godot nechce nikam udělat krok, a když, tak na jinou stranu. Záznam v 5 hod. ráno: když se někdo každý den bude cvičit třeba v malých předpovědích a vždycky si přizná, kdy a v čem se mýlil, když se dokáže poučit a vyvarovat omylu, odhodí všechna mělká vnuknutí namlouvaná spánkem a sněním, když si uvědomí, jak snadno lze podlehnout fantazii a inspiraci, a přinutí se řídit časem osudu a událostí, časem zbaveným osobních snů a skálopevných přesvědčení nebo přání, a ne ciferníkem otáček země, mohl by nahlédnout do budoucnosti jednotlivce či světa. Teď, když to po sobě luštím, tak myslím, že bych udělal líp, kdybych se hned ráno místo takových moudrostí sebral a šel krmit vrabce na place Furstenberg a znova si přečetl Delacroixův deník. Chtěl jsem to zahodit, ale je neomylně jaro, 25 stupňů, v jakém by se mohlo narodit i nějaké strašidlo, natožpak Venuše. Půjdu si koupit nějakou Berliozovu nahrávku, abych zaplašil bohorovnost, která mně vyskočila z jeho pamětí. Poslal jsem Burdu a Blance pro kluka knihu o závodních autech.
Líbá J.
2. 6. 83
D. B.
Delacroixův deník mě opravdu včera dotáhl do Latinské čtvrti. Napřed jsem si šel zakouřit na náměstíčko vyživené dlažebními kostkami básní T. S. Eliota, jak výstižně napsal H. Miller. Dnes je navíc zafačované auty jako po nějaké choulostivé nemoci chycené po souloži, od nějaké knihy pana H. Millera. Za záda si mně sedla nohatá studentka, vydlabala zmrzlinu z kelímku, harmonicky pomlaskala a vystřelila, až papíry lítaly, že jsem měl dojem, že si tím zmrzlinovým vrtěním zarazila třísku do úpatí zad. Pak přisedla baculatá černoška, ale jen ve tváři, jinak jak žehlicí prkno, abych nemohl rozvinout, jak říkáš, oblíbené téma, a zakousla se jako do bábovky do zpráv na sportovní stránce, kde sbíral smetanu titulků mladý, černý, copánkově naondulovaný Francouz. Je na něj miróovská podívaná. Když se mu úder nepovede, tak si něco kyselého mumlá, jako by něco zaklínal. A když se mu rána povede, podupává, gestikuluje, zatíná zuby, šklebí se, oslovuje se ještě zjevněji a v duchu se k němu upíná jako k nějakému pomalovanému bohu. Nebo, jestli má zájem o moderní umění, asi sotva, tak mu žehná sám Picasso, protože z něho leze, což je zvláštní na pařížských černoších: zakřiknutost a radost. Metro: školačka s rukou v sádře popsané barevnými tužkami, snad si bílou ruku nechala autografovat od celé školy. Evidentní báseň šeptající si s babičkou, a obě samý smích.
Líbá J.
3. 6. 83
M. B.
Mnozí lidé si pletou nitro s vnitřnostmi a absurditu s perverzitou. Nedostatek smyslu pro humor a ironii rodí morbiditu. Bezvýchodné lidské vztahy, ponížení, urážky, bezmocnost, rodová špatnost, tupost, to je rodná půda a je dobře, když nám v ní někdo omočí frňák, abychom na její existence nezapomněli. Dnes jako by byl její květů čas. Není větší výstavy, kde by ses nemusela obrátit k obrazu, k soše zády. Jako svého času zářila hvězda řeznictví Bacon, nastoupil dnes na její místo pohodný Velickovic. Házet bláto na lidi je lehké, ale jsou jen dvě cesty. Buď si těchto lidí nevšímat, anebo oplácet stejným. Ty mně střeva do očí, já tobě střeva na hlavu. Na vernisáži bylo lidí jako kobylek.
Líbá J.
4. 6. 83
M. B.
Pátek dozlatova upečený byl pro mě trochu potrhlý. Ráno jsem vstal v domnění, že je 7 hod., a ve skutečnosti bylo 6 hod. Tenhle posunutý čas jsem v sobě nosil celý den, hodiny nehodiny. Bylo mi sice něco divného, zvlášť dole v Paříži, ale to mě nezajímalo. Čekám, kdy se posune taky paměť a skončím jako hrabalovská figurka v pekařství. To zde znamená v cukrárně, a budu chtít podrazit boty nebo prášek proti molům a snad i lepidlo zn. Guelyd, jiné že nechci. Nebo půjdu do čistírny a poručím si u pultu café au lait, ačkoliv si nejsem jist, jestli by mně ho paní, co přijímá věci, nepřinesla. Došil jsem reliéf lodě (koupil jsem ho před rokem). Jako "Trosečníkův života i smrti." Rubáš má z Defoa.
Líbá J.
5. 6. 83
Dostal jsem Zprávy a kroniky z doby husitské. A fotodopis v neděli psaný. V neděli odpovídám. Dopis je stejně pěkný jako fotky, dobře žes mi ho poslala. Ani jsem si tak jasně neuvědomil, jak silná je životnost vztahů s věcmi, právě když se s nimi musíme rozloučit. A těm, co jsou na dně, asi zastiňuje užitečnost toho, co mají, všechno ostatní, protože mají jen to nejnutnější, ale taky nevím. Z fotek mám znovu radost, zvlášť z těch dvou dívenek v ohrádce ze skládkových předmětů, jako v krámku ve hře, nebo spíš při hře na "hokyni"? To samo o sobě představuje skulpturu, která se vyrovná mnohým, někdy pohledným odpadkovým konstelacím nových umělců. Ohrádka má však v sobě mnohem více poezie a zároveň pravdivosti. Když se na fotky špatně píše, tak je jen k dopisům přikládej. Také mně o tobě povídají. Complamin mám ještě německý, beru ho dál, budu polykat asi do smrti. Theresa et Gilbert tam "fialkují" stále a nezapomeň, žes tam kdys dávno pradávno bydlela také ty. Z frontálního pohledu po pravé straně Centra je nyní báseň s pohyblivými stříkačkami od Tinguelyho a Niki de S.-Ph. Je to poutavá podívaná, zbytečně přecpaná, navíc paní Niki je skutečně jen houpačková umělkyně. Vedle této střelnicové fontány postavili ring a boxují tam ženské. Je to na nějaký čas špinavá konkurence, ne-li smrtelná rána ohňojedlíkům, pilovirtuosům, fakířicím a pompidzpěvačkám.
Líbá J.
6. 6. 83
M. B.
Odpoledne jsem se vypravil na Rouaulta do Muzea města Paříže. Co nekoupili z raného období, to nemají, ačkoli překrásní Rouaultové byli k dostání ještě před dvěma lety. Tady se obecně říká, že muzejní ředitelé jsou spíše slepice. V posledních dnech to nějak se psaním přeháním. Včera asi zvlášť, protože mám hlavu jako vyluxovanou. Televize dávala pěknou reportáž, jak žijí lidé v letošních záplavách. Bylo to jako z nějaké lenivé potopy, kdy všichni obyvatelé normálně žijí se vším všudy ve vodě. V kuchyních, ložnicích, koupelnách, všude, kde musejí být nebo pracovat. Po našem hovoru vysílali s citem a bez násilného šokování Kafkovu Proměnu. Mám chuť říct, že kamera byla hovorová nebo hovorná. Pracovala z ptačí, a hlavně z žabí perspektivy (zde tedy z perspektivy sviňky). Bez perspektivy, zato tím víc líbá J.
7. 6. 83
M. B.
Dnes musím do banky, do tiskárny pro korekturu pozadí olympijského plakátu, do galerie s textem pro uzlovku. Má být výstava děl snad inspirovaných uzly, nevím. Koupit obálky, na poštu se schváleným textem do knihy o kolážích, píše ji nějaký Američan, a dokonce mně psal přes jakousi paní Königovou česky. Je teplo, hned ráno, jako v Lamových obrazech. Mám mezi spánky zameteno po nočním blbnutí o nátiskových obrazech. Víš, samozřejmě, co jsou barevné nátisky reprodukcí. Když se zkouší barvy, je třeba 6 různých barev na překrývání, než se dosáhne potřebná barevnost. Abych moc nemluvil, lezlo mi do hlavy to překrývání třeba jen dvou barev: dvojbarevný portrét, krajina, kompozice atd. Představivé koláže, obrazy.
Líbá J.
8. 6. 83
D. B.
Byl jsem přesvědčený, že ti posílám Lamovu pohlednici. Tak dnes je reliéfní ráno víc zelené, jako merzbild K. S. 26, ale zavřené do sklepa, protože celou noc se čerti ženili a ještě teď hrajou kuželky. Na obzoru bouřka černá. Omlouvám se, budeš celý týden platit pokutu, špatně jsem známkoval dopisy. Od 1. 6. je zvýšená sazba. To znamená, že bude doplácet i Blanka, zavolej jí. Musím dnes obnovit zápisky hospodyňky. Nákup: minerální voda, mléko, juice, brambory, yoplait, sušenky, třešně, nektarinky, rajská jablíčka, jahody. Chci se dnes léčit, v hospodě jsem snědl salát se sýrem, ořechy, mrkví, červenou řepou atd. Pak dlaždici neboli pavé. Byla měkká, ale ten salát byl asi loňský. Taky možná, že si dám štamprle šaratice tabletkové. Už padají kapky jako pětifranky a musím svítit.
Líbá J.
9. 6. 83
Sklenička na deštníku se má převrhnout také dnes. Ve městě jsem byl jen kvůli "Poctě Manetovi" , která probíhá v Centru Pompidou. S takovými výstavami si nevím rady. Je to, jako když někdo smíchá starý mák s novým. Když je staré zatuchlé, nakazí i nové. Když je nové špatné, zničí i staré. Nevhodné slovo zneváží i předchozí. Na výstavě příliš bije do očí, kdo dělal věci z vnitřní potřeby a kdo něco pro výstavu. A i tak je tam nejšpatnější Picasso, jakého jsem kdy viděl. Přivezli mi konečně otáčecí židli. Zadnice má tedy svátek. Nalepil jsem tři roláže, zkusil jsem na malém formátu začlenit do reliéfní geometrické koláže normální. Vzniklo něco jakoby nesourodého, ale s určitými znaky oprávněnosti. Tak to chci vyzkoušet na větší formát.
Líbá J.
Na počátku osmdesátých let, kdy spisovateli a výtvarníkovi Jiřímu Kolářovi české úřady nepovolily prodloužení pracovního pobytu v Paříži a odsouzením se ztrátou občanství ho donutily zůstat ve Francii, čekala Běla Kolářová déle než dva roky na povolení k vystěhování do Paříže. Kolář se rozhodl posílat své ženě do Prahy každý den pohlednici s krátkým textem. Za dlouhou dobu vznikl konvolut krátkých dopisů muže ženě, jakýsi moderní souvislý román v dopisech. Kolář si tuto formu podřídil a využil ji k vyjadřování toho, čím v Paříži žil, vedle prostých sdělení z každodennosti je tu především formulace myšlenek a básnických obrazů, jimiž žil jako tvůrce.
Texty na pohlednicích prozrazují básnického systematika: při udržení chronologie (vzpomeňme tu na básníkovo pojetí deníku a řadu deníkových knih) tvoří dodnes naprosto neznámou kapitolu Kolářova slovesného díla, které autor od konce padesátých let programově opustil, a proto tak nečekanou a naprosto novou. Texty na pohlednicích jsou nejen dokumentem, který provází a přibližuje nám Kolářovu pařížskou tvorbu, dává nahlédnout do okolností jejího vzniku a osvětluje její zdroje. Tyto poslední Kolářovy texty tvoří dramatický slovesný celek i formálně zajímavý: texty jsou přibližně stejně dlouhé, mají vlastně rozsah básně. V české literatuře tak vzniklo zcela ojedinělé dílo.
Vzkazy vymezené daty 23. ledna 1983 a 12. března 1985 zařadil editor Díla Jiřího Koláře Vladimír Karfík do svazku Psáno na pohlednice I, který v těchto dnech vychází v nakladatelství Mladá fronta. Odtud vybíráme několik ukázek.
Dílo Jiřího Koláře vychází od počátku 90. let. Nejprve v Odeonu, později v Českém spisovateli. Po zániku obou domů se Kolářových spisů ujalo nakladatelství Mladá fronta. Dosud vyšly svazky:
Křestní list, Ódy a variace, Limb a jiné básně, Sedm kantát, Dny v roce, Roky v dnech (Odeon 1992)
Černá lyra, Návod k upotřebení, Marsyas, Z pozůstalosti pana A, Vršovický Ezop, Česká suita (Odeon 1993)
Básně ticha (Český spisovatel 1994)
Mistr Sun o básnickém umění, Nový Epiktet, Návod k upotřebení, Odpovědi (Mladá fronta 1995)
Přestupný rok (Mladá fronta 1996)
Černá lyra, Čas, Očitý svědek (Mladá fronta 1997)
