Jean-Paul Sartre

Sešity z podivné války

2012, Academia, přeložil Michal Novotný

Marmoutier, čtvrtek 14. září 1939

Zvláštní spojení stoicismu a optimismu. Setkáme se s ním u antického stoika, který potřebuje věřit, že svět je dobrý. Spíš než spojení teoretické je to psychologická mašinerie. Další lest, aby se člověk uklidnil, další past neautentičnosti. Začal jsem být stoikem, a to na jedné straně předpokládalo, že jsem se zbavoval všeho, co utvářelo můj minulý život, a na druhé straně jsem přijímal takovou budoucnost, v níž mé vlastní možnosti přestaly existovat. Právě tomu se zde říká, že někdo „hoří nadšením“. Smířil jsem se s tím, že budu takový, ale neuvědomoval jsem si, že podstata tohoto stavu zahrnuje obdivnou poslušnost vůči vojenské moci, na níž jsem závisel.

Pokud jsem se svěřil do jejích rukou, důvěřoval jsem jí a přestal jsem být „mužem resentimentu“. Byl to zjevný důsledek faktu, že jsem se svobodně vzdával sebe sama. Ztrácel jsem kritického ducha a v prvních dnech jsem byl sám překvapen vlastní nelibostí, když v mé přítomnosti někdo kritizoval důstojníky. Je jisté, že známý postoj, kdy se „řekne ne“, v sobě zahrnuje pochybnosti a výhrady. Naproti tomu souhlas s sebou nese v zásadě obdiv, a právě to nesnáším ze všeho nejvíc.