Divadelní festival mísí surreálné obrazy s vesnickou historií

Divadlo Continuo uvedlo na statku Rábín nedaleko jihočeských Netolic svoji letošní premiéru Jizvy v kameni. Inscenace byla součástí třídenní konference Vzpomínky a zapomínky.

Na Rábín přijelo mnoho hostů i spřízněné divadelní soubory z Čech, Polska a Slovenska. Tématem byla paměť, její obrazy v naší mysli i v divadelních představeních. A dále to, jak skrze ně ožívají a do našich životů vstupují příběhy.

Jizvy v kameni divadla Continuo, které má základnu v Malovicích, vznikly přímo v objektech a na nádvoří Rábína. Z dříve kvetoucího schwarzenberského poplužního dvora s pozdně renesančním zámkem i velkorysým "náměstím", kde sídlila například česká rolnická škola, je dnes změť zchátralých a socialistickým hospodařením zmrzačených objektů. Vrakoviště rezivějící zemědělské techniky.

Přesto má místo, v němž jako by se zastavil čas, zvláštní život. Zdá se, že z neúprosné a všudypřítomné energie rozkladu čerpá svou klidnou sílu. V rozlehlém dvoře a přistavěných socialistických bytovkách žije několik desítek obyvatel, kteří vesměs pracují pro současného majitele, společnost Zeas Agro Rábín, v přilehlém ovocném sadu nebo stájích.

Obrazy inscenace Jizvy v kameni (režie Pavel Šťourač) volně vycházejí z paměti Rábína. Příchozí projdou vstupní bránou zámku. Cestu k prvnímu improvizovanému jevišti lemují dušičkově prosvětlené dřevěné bedny, z nichž zní autentické záznamy vzpomínek zdejších obyvatel na časy dávno minulé.

Prvorepublikové retro

První, tanečně-hudební sekvence dvouhodinového představení má příchuť prvorepublikového retra. Sledujeme, jak se v tanci na hospodském parketu protínají vzájemné přitažlivosti či rivality, láska a násilí, dochází k "osudovým" setkáním.

Taneční kroky střídá stylizovaný rytmus koňských kopyt. Konkrétní děj není příliš čitelný. Snad se jedná o příběh jakési žárlivosti, zrady, možná udání... Na konci herci "balí kufry" a odjíždějí na přistaveném valníku. Na věčnost? Oběti vyhnání?

Cestou do rozlehlé stodoly se zastavíme na návsi u rybníka, jehož hladina je neprodyšně pokrytá světle zeleným okřehkem. Stojíme mezi blikajícími plamínky svíček a po hladině se ze čtyř stran jako ve zpomaleném filmu po louce "rozbíhají" bílí koníci. Kdesi vzadu vstupuje do vody muž, brodí se zeleným povlakem s kufrem nad hlavou, jako by na útěku zachraňoval vše, co mu zbylo.

Mezi člověkem a koněm

Vedeni mnohohlasým zpěvem vstupujeme obrovskými vraty v oslňujícím protisvětle do stodoly. Obraz fyzické dřiny, v němž po léta srostlý úděl člověka a koně dostává konkrétní výraz.

Půl lidé s koňskými hlavami se plouží po dřevěné rampě v jakémsi věčném koloběhu práce, ohnuti pod nákladem pytlů.

O kus dál se z žoků zavěšených na impozantním trámoví, jak z neklidného břicha klisen rodí nový život. Lidské hlavy prorážejí límcovitá hrdla žoků jako mokré hlavičky hříbat.

Poslední zastavení

Do plechové světlé haly vstupujeme v průvodu s "koňolidmi" za obří pojízdnou "koňskou" plastikou z rozpadlých zemědělských strojů. Noclehárna plná železných postelí, odrážejících se ozvěn a stínů, rozlézajících se po stěnách. Samota uprostřed druhých, úzkost srdce, člověk zaskočený uvědoměním si existence ve chvíli ticha a odpočinku.

A pak už jen uvolňující cesta ven - z divadla, z obrazu, ze dvora, za zpívajícími herci a dítětem táhnoucím koníka-hračku.

Představení tohoto typu, nelze hodnotit jinak než vlastním zážitkem. Ten můj byl mimořádně silný. Možná i proto, že byl čas si Rábín před představením projít a zastavit se s mužem, který před domem hleděl na desku stolu a kouřil.

Svůj život a práci v sadu mi s klidným úsměvem popsal v několika čistých, jednoduchých větách. Paní Maruna mi ukázala dvě stovky telat, s hnojem přilepeným na břiše, která denně krmí. A svůj deník, do kterého si píše básně. Jedna z nich vyjadřovala smutek, který člověk cítí, když leží v posteli vedle toho, kdo mu nerozumí.