Plzeňská přehlídka nejlepšího divadla z Čech i světa nadchla nabitým programem

Gratuluju, vybrali jste si pěkná místa, vítá na plzeňském náměstí hamburský herec v sáčku pošitém flitry své diváky. Speciálně dvojici, která si na představení Fontána přinesla židličky. Netuší, že se uvelebili na místě, kam za chvíli začne ze složité železné konstrukce jen vzdáleně připomínající fontánu, cákat proud vody.

Pouliční představení byla tou nejúčinnější reklamou mezinárodní přehlídky Divadlo, jejíž hlavní program skončil včera večer.

Jak zní zvuk ticha

Nejočekávanějším představením osmnáctého ročníku byla inscenace lotyšského divadla nazvaná Sound of Silence, kterou režíroval v evropských divadlech momentálně velmi populární Alvis Hermanis.

Tříhodinová inscenace beze slov byla především velmi idealistická. V otlučeném, chatrně zařízeném bytě spolu žije skupina mladých lidí. Poslouchají americké písničkáře Simona a Garfunkela a jejich jedinou starostí je naučit se dobře líbat, číst si a vydestilovat opojnou látku připomínající mléko. Společně žijí v umělém ráji a zdá se, že se jich okolní realita téměř netýká.

Že jsou to hippies v jedné ze sovětských republik, naznačila pouze scéna, ve které bytná tajně vodí do bytu cizí lidi, aby je nechala na chvíli si poslechnout zakázanou hudbu. Politiku však představení vůbec neřeší.

Navzdory realistické scéně jako by se postavy pohybovaly v sirupu bezstarostné blaženosti a pod rukama se jim děly drobné zázraky. Procházejí místy, kde měla zeď rozdělovat pokoje, knížky nebo zavařovačky po otevření hrají jako něžné tranzistoráky. Hermanisova inscenace diváky pohodlně usadila do originálně zobrazené idyly šedesátých let, silný impulz se ale nekonal. Nicméně i tak Sound of Silence představuje gejzír tisíců režijních nápadů a skvělého herectví.

Režijní exhibice

Naopak burcující, poněkud hysterickou podívanou plnou nahoty přivezlo polské divadlo z Bydhoště. Provokativní režisérka Maja Kleczewska si vybrala Čechovova Platonova. Inscenace bez varování vpadne doprostřed rozervaného rozpoložení postav, které jsou všechny bez výjimky na hranicích psychického zhroucení.

Kleczewska očekává, že divák už viděl desítky čechovovských incenací, a tak se nezdržuje psychickým vývojem postav. Soustředí se jen na to, jak nově, drásavě (šlapání bosou nohou po střepech, trhání silonek) zobrazit zoufalství. Málo se stará o to, že publikum zůstává mimo, představení sleduje jako hereckou a hlavně režijní exhibici, která se ho týká jen vzdáleně.

Nejsilnější zážitky nakonec přinesla domácí inscenace, přestože ani zdejší režiséři se nesnaží své publikum jen hladit. Například režisér Jan Mikulášek proměnil Ibsenovu Divokou kachnu v ostravském divadle Petra Bezruče v bláznivou frašku, ve které se postavy pohybují jako maňásci mezi obřími kulisami loutkového divadla. Diváka nejprve rozesměje, aby jej poté dojal tragickým finále.

Na plzeňský festival, jehož rozpočet je deset milionů korun, lze pohlížet jako na exkluzivní podnik, který nabízí luxusní zážitky pro zúčastněné. Ti mohou na jednom místě spatřit výběr nejlepších českých inscenací a nadto i několik evropských. Inscenace se však po festivalu vrací na repertoár svých domovských divadel, zůstávají tedy "v oběhu" i po přehlídce.

Festival, který je vyhledávanou platformou pro divadelní profesionály, mimo jiné porotce divadelních soutěží, jako jsou Ceny Alfreda Radoka, se sympaticky vypořádal s problémem prázdných sponzorských sedadel. Před každým představením čekali u vchodu studenti divadelních škol, kteří obsadili každé místo, kterým osoba VIP pohrdla.

Ukázka z představení Sound of Silence 

• Diskuse
• Celkem 2 příspěvků