Sžíravý, vzteklý a nostalgický Juraj Kukura hledá v Činoherním klubu ztracený čas

Na plakátech s tváří rozzlobeného starce stojí: Kukura. Název inscenace, která se hraje v pražském Činoherním klubu, bychom mohli klidně považovat za citoslovce hněvu v jazyce Maorů.

Že se jedná o jméno slovenského herce, který je interpretem titulní postavy i jejím předobrazem, je tento týden zase jasnější. Juraj Kukura je totiž jedním ze tří činoherců nominovaných na Cenu Thálie. O tom, zda ji dostane, se rozhodne na konci března, těsně po jeho pětašedesátých narozeninách.

Hru Kukura napsal, inscenoval a jeho i sebe sama postavou učinil režisér Martin Čičvák. Ten se slovenským hercem pravidelně spolupracuje v bratislavském divadle Aréna, které Kukura založil a deset let vede.

Ve hře Kukura vzdal Čičvák trochu zlomyslný hold charismatické osobnosti "svého" šéfa a zároveň si sám vyrovnal účty se současnou divadelní praxí.

Výsměch malosti a provinčnosti

V "doktorandské práci o stavu kultury", jak zní podtitul hry, čekají divadelní ředitel a režisér na herečku, jíž nabídli v připravované inscenaci roli Médey. Sžíravě ironický Kukura komentuje její zpoždění, herectví i poměry v divadle vůbec.

Čičvák, kterého v Činoherním klubu hraje Jan Hájek, přitom pokorně naslouchá nezastavitelnému proudu Kukurových rafinovaných invektiv. Jejich analytická přesnost se potvrdí s příchodem herečky v podání Veroniky Žilkové.

Výborný text, formálně inspirovaný rakouským dramatikem Thomasem Bernhardem, je vzteklým lamentem i nostalgickým "hledáním ztraceného času", kdy věci umění a života měly svůj řád. Kdy dobrý klobouk byl součástí kultury a pravý klobouk zn. Borsalino poznal každý, natož divadelní režisér.

Zatímco v divadle Aréna, hraje postavu Kukury v režii Rastislava Balleka trojice herců, v Činoherním klubu máme jedinečnou příležitost konfrontovat divadelní fikci se skutečností. A je to zážitek. Kukura zestárnul, zešedivěl, ale stále je oním uhrančivým hercem, jehož výraznou tvář známe z bratislavských televizních pondělků v sedmdesátých letech nebo z tehdejších inscenací Slovenského národního divadla.

video - televizní spot k představení Kukura

video: Televizní spot k divadelnímu představení Kukura

Kukurův výsměch malosti a provinčnosti nemilosrdně poukazuje na devalvaci divadelního umění i úpadek kulturních hodnot. Ve vrstvení "stařecky" utkvělých myšlenek a v neustálých tematických návratech je ale také hodně směšnosti a hlavně sebeironie.

S evidentním požitkem, v jemných intonačních obměnách herec stupňuje opovržení a sarkastické invektivy své postavy. S gustem si vychutnává převahu nad submisivním režisérem. A s "grófskou" noblesou vše pečetí břitkými pointami a energickými gesty veliké jevištní síly.

Zpráva o plynutí času

Kukurův projev má v Čechách málo vídanou chlapskou pevnost a sebejistotu, což přidává slovům, která z jeviště zaznívají, váhu. Může je garantovat i jedinečnou "evropskou" zkušeností. Poté, co na začátku osmdesátých let emigroval, obstál na německy mluvících scénách i ve filmech.

Dnes žije střídavě v Hamburku, Praze a Bratislavě, a vidí tak malicherné lpění na lokální prestiži jaksi z odstupu, zároveň jsou mu, coby herci, divadelní instinkty vlastní, což je zdrojem paradoxního humoru inscenace.

V jejím závěru se Kukura setkává se "svou" matkou a vlastním bezmocným stářím - realistickou loutkou odkázanou na invalidní vozík. Kukura v Činoherním klubu není jen hravou provokací, je i zprávou o hereckém údělu a plynutí času.

UVĚŘITELNÝ HEREC
Kukurův projev má v Čechách málo vídanou chlapskou pevnost a sebejistotu, což přidává jeho slovům váhu.
FOTO: OLEG VOJTÍŠEK

• Diskuse
• Celkem 1 příspěvků