Hlášky, které by v televizi vypípali. Humorné Srnky se mohou stát legendární hrou

Srnky, které umí splnit každé přání, se objevily na scéně divadla Lampion. Na jeviště je zadními dveřmi a ke všemu převlečené za králíky pustil kladenský umělecký šéf Tomáš Svoboda. T

Ten také hru Srnky, před pěti lety oceněnou v "radokovské" dramatické soutěži, napsal a nyní režíroval její premiéru.

Cesta jeho čtyř hrdinů - kuriózně postižených outsiderů - za štěstím souzní s duchem specificky české komediální tradice. Nechybí v ní černý humor a plebejský smysl pro bizarnost i trapnost života. Ale ani svébytný druh poezie.

Svobodův text a inscenace ovšem obratně využívají i postupy ryze současného evropského divadla. Autor otevřeně přiznává formální inspiraci hrou Arabská noc německého dramatika Rolanda Schimmelpfeniga.

Muži a jejich srnky

Stejně jako v Arabské noci se prostřednictvím introspektivních monologů čtyř hrdinů posunujeme v ději plném "zázračných" náhod a surreálně se vynořujících okolností tak dlouho, dokud se zcela nekompatibilní čtveřice mladých mužů společně nesetká v jednom panelákovém bytě se svými srnkami Šárkou, Magdou, Gábinou a Soňou.

Přeludnost děje podtrhuje výprava, kterou navrhl sám režisér. Zadní stěnu jeviště pokryl látkovou tapetou s motivy proplétajících se rostlin. Syté barvy, které se světlem proměňují, vytvářejí iluzi podivné džungle nebo rajské zahrady.

Každá z postav jako by si odtud odnesla větší či menší kousíček na svém oděvu - někdo kravatu, jiný gumáky nebo jen pásku přes oči. Půvabná, milující, laskavá, "andělská" studentka medicíny Sovová s tou zadní stěnou dlouhou dobu zcela splývá.

Zábavné úchylky

Svobodova hra má podtitul "komedie o mindrácích a srnkách". Viditelné handicapy a magorské úchylky protagonistů jsou vlastně ztělesněným - a dost zábavným - obrazem komplexů, které nějak brání jejich svobodné cestě životem. Na tu je vrátí až srnky, přicházející z barevného světa za oponou.

Dirigent Zigmund (Štěpán Benoni) místo vysněné filharmonie diriguje ostravskou operetu. Při autonehodě přijde o oční víčka a dostane dřevěné protézy, které při mrknutí klapají jako kastaněty.

Patrik Velek (Jaroslav Slánský) si jako chlapec ve školní jídelně nastrouhal do omáčky hliníkovou vidličku, což souvisí s jeho "držením těla" i s aktuálním povoláním - je mykologem.

Starý panic Karel Janýz (Jan Vlas) je úředníkem finančního úřadu a realizuje opravdu zvláštní sexuální fantazie.

Nezaměstnaný vynálezce Aleš (Petr Pěknic) bydlí s maminkou a vymyslel poschoďové kluziště a penaltu v boxu.

Hlášky, které by televize vypípala

Příběhy těchto solitérů se víc než z divadelních situací skládají z čísel, občas ne úplně stejnorodých. Některá jsou oslími můstky v ději, ale jiná - třeba vykázání dirigenta z koncertní síně mistrem Bělohlávkem, jeho cesta po dálnici s mykologem polským "maluchem" za doprovodu Neckářovy Půlnoční, přednáška o kluzišti nebo sex v kanceláři finančního úřadu - mají šanci stát se legendami.

Mimo jiné i pro nezapomenutelné hlášky, z nichž mnohé by televize nejspíš vypípala.

Svobodovým postavám ostatně nic lidského není cizí: souloží, klejí, dělají pitomosti a neustále překonávají pocit vlastní trapnosti. Taky je inscenace, podobně jako Svobodovy a Kolečkovy kladenské Příběhy obyčejného hovadství, mládeži nepřístupná.

Na druhou stranu v ní není nic z té krasodušské strojenosti, která je zdravě myslícímu člověku na divadle leckdy tak protivná.

Je příjemné sledovat, že na Srnkách, ale třeba i na Svobodově autorské inscenaci Med v malostranském Rubínu se baví i normální chlapi, jako tomu bývalo za zlatých časů Semaforu nebo Ypsilonky.

A stejně jako kdysi na těchto scénách je zřejmé, že herce na kladenské scéně spojuje i to, že se umí bavit stejnými věcmi.