V Dlouhé tentokrát zklamali. Humor chyběl i zkušeným hráčům, jako je Táborský

Snad nikdy nebyla Gogolova komedie Hráči, ukazující skoro metafyzickou dimenzi podvodu, aktuálnější než dnes. Fantasticky propletené tahy trojice podvodníků nutkavě připomínají absurdní příběhy současných "hráčů", "odkláněných" peněz a bájných firem.

Vypointovaná Gogolova "anekdota", rozehraná kolem falešné karetní hry, patří léta k diváckým oporám každého repertoáru. Komedii o tom, jak podvodníka podvedli ještě větší podvodníci, teď nově uvedlo pražské Divadlo v Dlouhé. Aktuálně se hraje také například v Rokoku nebo Slováckém divadle v Uherském Hradišti.

Vzpříčený text

Dlouhá, kde premiéru Hráčů společně s Janem Bornou režíroval Miroslav Hanuš, je jednou z nejúspěšnějších českých scén. Letos sklidila nejvíc nominací na Ceny Alfréda Radoka, a to ve všech hlavních kategoriích. Může se tak po několika letech opět stát "divadlem roku", ale rozhodně ne s inscenací Hráčů.

Navzdory aktuální dramaturgii a všem předpokladům se v Dlouhé text hercům, s nimiž působivost a vtip této komedie přirozeně stojí a padá, nějak vzpříčil.

Každé uvedení Hráčů také riskuje, že bude vystaveno srovnání s legendární Smočkovou inscenací v Činoherním klubu z počátku osmdesátých let. I díky výbornému televiznímu záznamu hned tak z paměti nezmizí virtuózní herecké výkony Abrhámovy, Kodetovy, Nárožného či Zahajského. Ale i bez ohledu na tohle "absolutní" měřítko má nová inscenace Divadla v Dlouhé nepřehlédnutelné problémy.

V ochotnické extázi

Jeden z nich téměř jistě spočívá v neujasněném konceptu. Nejspíš záměrně banálním, ochotnická scénografie Jaroslava Milfajta naznačuje princip divadla na divadle. Čtverec podlahy dobově zařízeného hotelového pokoje vystupuje nad jevištěm jako další scéna. Když jej herci opustí, jako by vystoupili ze hry.

Režie ale s takovým zcizením nepracuje důsledně. Interprety samé další rovina inscenace spíše rozptyluje a odvádí od podstaty jejich úkolu: napínavě ztělesnit už tak rozdvojenou existenci podvodníků, kteří pro diváka zároveň jsou i nejsou těmi, kterými se zdají být.

V tomto smyslu vše, co je v inscenaci Hráčů "navíc", včetně písně, která skandovaným refrénem "jednadvacet..." paroduje karbanickou extázi, odvádí energii herců a pozornost publika falešným směrem. K ochotnicko-operetnímu žánru, jehož robustně nadsazená podstata je vzdálená psychologicky rafinovaným, srozuměným tahům podvodníků, v nichž hraje roli sotva postřehnutelný herecký detail.

Velmi mladý Jan Meduna (Icharev) si před několika lety v Rokoku zahrál sluhu Alexeje a v Dlouhé stojí před úkolem ztělesnit sebevědomého, narcistního lumpa zamilovaného do sebe i do možností falešné hry. I když se slušně naučil několik karbanických a iluzionistických fíglů, jimiž dává najevo zručnost při zacházení s kartami, mentalitě skutečného životního hráče se jeho snaživý jeliman nepřiblíží.

Na sobotní premiéře selhali i tak zkušení "hráči" jako Miroslav Táborský (Švochněv), Jiří Wohanka (Utěšitel) nebo Tomáš Turek (Krugel). Matné charakteristiky, klopýtavý humor. Brilantní lehkost, radost ze hry či přesvědčivý pokerface, to všechno, co včetně poťouchlé zlomyslnosti k hráčské mentalitě patří a co tuto komedii povyšuje k nadčasovému podobenství, jejich postavám nepřehlédnutelně scházelo.

Převtělení muže v ženu

Trochu oživení přinesli na scénu mladý Glov (Pavel Tesař) nebo bankovní úřednice Zamuchryškina (Marie Turková). Ženská podoba původně mužské role je dobrý nápad, který docela výstižně připomněl, že hry, které byly dříve výsadou mužů, dnes bravurně a emancipovaně zvládají stejně "talentované" dámy.

Tak sehraný soubor, jako je v Divadle v Dlouhé, má teď jedinou možnost: udělat všechno pro to, aby v reprízách Hráčů dostál své pověsti.

fotogalerie: V Divadle v Dlouhé se zkoušeli věčně aktuální Hráči od Gogola